ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5977.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5977/2017-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Plzně , se sídlem v Plzni, nám. Republiky 1, zastoupeného JUDr. Karlem Uhlířem, advokátem se sídlem v Plzni, Husova 722/13, proti žalovanému A. K. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova 228, o zaplacení částky 69.893,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 35 C 75/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. března 2017, č. j. 15 Co 68/2017-230, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.200,- Kč k rukám JUDr. Karla Uhlíře, advokáta se sídlem v Plzni, Husova 722/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (pronajímatel v žalobě označeného bytu – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) se domáhal, aby mu žalovaný (bývalý nájemce bytu) zaplatil částku 69.893 Kč. Šlo o poměrnou část nájemného a zálohy na služby za červen 2014 v částce 8.909,- Kč, dále o dlužné nájemné a zálohy na služby za dobu od července 2014 do září 2014 v částce 30.492,- Kč a konečně o bezdůvodné obohacení v částce 30.492,- Kč, které žalovanému mělo vzniknout užíváním bytu bez právního důvodu v době po skončení nájmu, tj. od 1. října 2014 do 16. března 2015, kdy byl byt vyklizen.
Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. července 2016, č. j. 35 C 75/2015-159, žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. března 2017, č. j. 15 Co 68/2017-230, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I., změnil v nákladovém výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně k rukám jeho advokáta částku 22.075,- Kč (výrok II.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 5.082,- Kč k rukám jeho advokáta (výrok III.).
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil) není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 /viz čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb./ – dále jen „o. s. ř.“), neboť v něm nastolené otázky odvolací soud vyřešil v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v posuzované věci.
Především však nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatel v dovolání uplatnil rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázek vzniku nájemního poměru k bytu a předání bytu ve stavu způsobilém k řádnému užívání.
Z pohledu dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení, tj. v daném případě otázky vzniku nájmu bytu (viz nájemní smlouva uzavřená 25. listopadu 2013 a účinná 1. prosince 2013) a na to navazující otázky předání bytu ve stavu způsobilém k řádnému užívání, dovolací soud posuzoval práva a povinnosti účastníků podle dosavadních právních předpisů, tedy zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák“ (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
V soudní praxi není pochyb (a to i proto, že ustanovení §685 a 686 obč. zák. jiný vyklad ani nepřipouští) o tom, že nájem bytu vzniká nájemní smlouvou a že předmětem právního vztahu nájmu bytu (viz §118 odst. 2 obč. zák.) upraveného v ustanoveních §685 a násl. obč. zák. je byt (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze 7. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1616/98, uveřejněného pod č. 53/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 144/2002 časopisu Soudní judikatura/, 29. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 440/2001, a z 22. června 2005, sp. zn. 31 Cdo 513/2003, uveřejněného pod č. 17/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V naznačených souvislostech však nelze přehlédnout, že dovolatel se pokouší zpochybnit vznik nájmu k předmětnému bytu poukazem na tam specifikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to s odůvodněním, že předmětný byt mu nebyl ve smyslu §687 odst. 1 obč. zák. předán (ve stavu způsobilém k řádnému užívání). Vedle toho, že v tomto ohledu uplatnil i nezpůsobilý důvod (dovolacími námitkami, že při předání bytu nebyl osobně přítomen), je zapotřebí zdůraznit, že jde o nepřípadné odkazy, neboť tam označená rozhodnutí se týkají právě a jen jednorázové povinnosti pronajímatele upravené v ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. a nic nemění na tom, že nájem bytu vzniká ve smyslu §685 odst. 1 obč. zák. nájemní smlouvou; ostatně v ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. jde už o předání bytu nájemci, tedy subjektu, jemuž nájemní poměr k bytu již dříve vznikl.
V rozsudku ze dne 8. června 2006, sp. zn. 26 Cdo 497/2006 (a také např. v rozsudku ze dne 20. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 3468/2012), Nejvyšší soud rovněž dovodil, že povinnost pronajímatele předat byt ve smyslu §687 odst. 1 obč. zák. je povinností jednorázovou, která je vázána ke vzniku práva nájmu, a jejíhož splnění se nelze domáhat v průběhu trvání nájemního poměru poté, co již jednou byla splněna. V daném případě ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že předmětný byt byl vyklizen a předán až 16. března 2015. Byla-li v něm uspokojována potřeba bydlení od vzniku nájemního poměru v roce 2013 až do tohoto data, je nepochybné, že před započetím bydlení byl pronajímatelem rovněž předán v užíváníschopném stavu; jinak tomu při takto zjištěném skutkovém stavu – logicky vzato – ani být nemohlo.
Dovolací soud nepřehlédl dovolací sdělení, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu „v plném rozsahu“ , tedy včetně nákladových výroků II. a III. Nelze ovšem ztratit ze zřetele, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 22.075,- Kč (výrok II.); zároveň mu uložil zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 5.082,- Kč (výrok III.). Jelikož nákladovými výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000,- Kč a současně nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv či o pracovněprávní vztahy, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237 o. s. ř., neboť ustanovení §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. to vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu (připojené v závěru napadeného rozsudku) o možnosti podat dovolání i proti nákladovým výrokům, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu