ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.6017.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 6017/2017-518
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalovanému městu Březnice , se sídlem v Březnici, Náměstí 11, zastoupenému Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o určení neplatnosti čestného prohlášení a nájemní smlouvy, o vyklizení, zaplacení škody a nemajetkové újmy a o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 177/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017, č. j. 17 Co 81/2017-369, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 4. 2017, č. j. 17 Co 81/2017-369, potvrdil výroky rozsudku Okresního soudu v Příbrami (soud prvního stupně) ze dne 19. 10. 2016, č. j. 14 C 177/2014-329, kterými zamítl žalobu na určení neplatnosti jednostranného čestného prohlášení žalovaného, že tam specifikované nemovitosti jsou jeho historickým majetkem, o kterém byl pořízen notářský zápis; na určení, že tam uvedená smlouva o nájmu nebytových prostor je platná a nájem trvá, a na uložení povinnosti vyklidit a předat žalobci tam vymezené nemovitosti a umožnit mu nerušený výkon nájmu (dále jen „potvrzující výrok“). Současně zrušil výroky rozsudku soudu prvního stupně, kterými zamítl žalobu na zaplacení ušlého zisku, škody a nemajetkové újmy, a to včetně výroku o nákladech soudního řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), přípustné, neboť dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci není dán naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti jednání žalovaného, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Závěr odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení není dán, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu [srovnej např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod číslem 17/72 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21), ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 65/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Otázky platnosti prohlášení žalovaného o jeho historickém majetku a platnosti uzavření nájemní smlouvy jsou jen otázkami předběžnými ve vztahu k posouzení důvodnosti dalších žalobních návrhů - na určení trvání nájmu a uložení povinnosti k vyklizení – jimiž se soud musí zabývat při úvaze, zda má žalobce právo dané nemovitosti užívat (§80 o. s. ř.). Určení neplatnosti prohlášení žalovaného o jeho historickém majetku ani určení, že nájemní smlouva byla uzavřena platně, nemůže vést k odstranění nejistoty v jeho právním postavení nájemce (zamezení ohrožení jeho práva nájmu).
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněného pod číslem 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je i závěr odvolacího soudu, že právo nájmu není právem věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet; nájem žalobce nemohl vzniknout na základě jeho dobré víry a nerušeného užívání předmětných nemovitostí.
Poukazuje-li dovolatel na nesprávnost samotného posouzení otázky platnosti předmětného jednání žalovaného, přehlíží, že na této otázce napadené rozhodnutí nespočívá.
Nesouhlasí-li dovolatel s hodnocením provedeného dokazování odvolacím soudem, uplatňuje navíc jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňuje totiž rovněž prostřednictvím skutkových námitek. Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy.
Ve zbývající části dovolání dovolatel neuvádí, v čem spatřuje přípustnost dovolání (§237-238a o. s. ř.) a tento údaj, jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), nelze zjistit ani z jeho obsahu. Má-li dovolatel za to, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, musí být z dovolání patrné, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu