ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.1099.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 1099/2017-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce P. P. , zastoupeného JUDr. Janem Vítkem, bytem v Písku, Otakara Ševčíka 1463, PSČ 397 01, proti žalované ZONA CB a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, Krčínova 1608, PSČ 370 11, identifikační číslo osoby 26080613, zastoupené Mgr. Danielem Hájkem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 29/93, PSČ 120 00, o zaplacení 140.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1576/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2016, č. j. 6 Cmo 22/2016-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. září 2015, č. j. 13 Cm 1576/2013-109, uložil žalované zaplatit žalobci 140.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož ve věcech vedených před soudem prvního stupně původně pod sp. zn. 13 Cm 1384/2013, sp. zn. 13 Cm 1576/2013, sp. zn. 13 Cm 631/2014 a sp. zn. 13 Cm 1216/2014 (posléze spojených ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. 13 Cm 1576/2013) nejde o tentýž předmět řízení daný totožným nárokem a totožnými skutkovými tvrzeními žalobce, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněné pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak totiž vyplývá z jednotlivých žalob podaných žalobcem a z tvrzení žalobce učiněného při jednání soudu prvního stupně konaném dne 9. června 2015 (protokol o jednání na č. l. 68 spisu), žalobce se čtyřmi žalobami domáhal na žalované zaplacení odměny za činnost vykonávanou na základě mandátní smlouvy č. 1/2009 ze dne 8. ledna 2009 (dále jen „mandátní smlouva“), a to částky 20.000 Kč za činnost vykonávanou v září 2009 (sp. zn. 13 Cm 1384/2013), částky 40.000 Kč za činnost vykonávanou v říjnu 2009 (sp. zn. 13 Cm 1576/2013), částky 40.000 Kč za činnost vykonávanou v dubnu 2010 (sp. zn. 13 Cm 631/2014) a částky 40.000 Kč za činnost vykonávanou v listopadu 2010 (sp. zn. 13 Cm 1216/2014).
Dovolání nečiní přípustným ani dovolatelkou předestřená otázka nesprávného výkladu právního úkonu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá; dovolatelka pomíjí, že podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
I kdyby činnosti uvedené v odstavci 2.2. mandátní smlouvy spadaly pod obchodní vedení společnosti a shodovaly se „s obligátní náplní funkce statutárního orgánu“, jak tvrdí dovolatelka v dovolání, je závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobci přísluší v mandátní smlouvě sjednaná odměna posléze schválená valnou hromadou, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 414/2003, ze dne 16. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 4566/2009, a ze dne 20. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3281/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3009/2007).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu