ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.2636.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 2636/2018-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Konventu sester alžbětinek v Praze , se sídlem v Praze 2, Na Slupi 448/6, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 61382108, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, PSČ 530 03, proti žalované Lartides, a. s. , se sídlem v Hulíně, Kroměřížská 134, PSČ 768 24, identifikační číslo osoby 28262514, zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 247/59, PSČ 150 00, o určení neexistence předkupního práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 203/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 72 Co 351/2017-70, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 26 C 203/2016-47, určil, že předkupní právo k pozemkům - „parcelám katastru nemovitostí parcela č. zahrada, parcela č. zahrada, parcela č. zahrada, v katastrálním území N. m., obci P., list vlastnictví vedený Katastrálním úřadem pro hlavní město P., Katastrální pracoviště P.“ (dále jen „předmětné pozemky“), zřízené jako věcné právo ve prospěch žalované, neexistuje (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že ujednání o zřízení předkupního práva obsažené v nájemní smlouvě ze dne 29. 11. 2010 uzavřené mezi Sady, lesy a zahradnictvími Praha, státním podnikem v likvidaci (předchozí vlastník předmětných pozemků), jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemkyní, jímž pronajímatel zřídil ve prospěch žalované předkupní právo k předmětným pozemkům, je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Důvodem jeho neplatnosti je podle odvolacího soudu skutečnost, že smlouvu uzavřel jménem uvedeného státního podniku jeho likvidátor, jenž podle §72 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, není oprávněn k zatěžování nemovitostí zřízením předkupního práva, neboť nejde o úkon směřující k likvidaci společnosti (státního podniku).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak ve smyslu §237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky oprávnění likvidátora státního podniku sjednat předkupní právo s účinky věcného práva k nemovitostem v majetku likvidovaného státního podniku.
Dovolatelka vyřešení shora popsané otázky v dovolání (přímo) nenapadá, a dovolacímu přezkumu ji tudíž neotevírá.
Namísto toho předkládá Nejvyššímu soudu otázku důsledků možné aplikace §3030 ve spojení s §5 odst. 2 a §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a účinků právní domněnky souladu zápisu v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem dle §3064 a §980 odst. 2 o. z.
Nejvyšší soud předně podotýká, že závěr odvolacího soudu, podle něhož lze za společnost, která je v likvidaci, či jejím jménem, činit pouze takové právní úkony, které směřují k naplnění cílů likvidace, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4747/2014, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uplatnění námitek, podle nichž daný protiprávní stav způsobil „právní předchůdce“ žalobce, a ten z něj proto nemůže těžit a není oprávněn se dovolávat absolutní neplatnosti smlouvy, které dovolatelka vznesla poprvé až v dovolání, brání §241a odst. 6 o. s. ř.; nehledě k tomu, žalobce, který předmětné pozemky nabyl v restituci, není (v tomto směru) právním nástupcem likvidovaného státního podniku.
Jde-li o aplikaci §3030 o. z., dovolatelka přehlíží, že – jak se podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) – přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem JUDr. K., vytýká tím odvolacímu soudu toliko údajnou vadu řízení (neprovedení navrženého důkazu), jež není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.); dovolatelka v souvislosti s ní Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu