ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.3969.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 3969/2018-425
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce JUDr. Karla Langera , se sídlem v Dobrých Polích 114, PSČ 691 81, správce konkursní podstaty úpadkyně TEDO BRNO, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48530069, zastoupeného Mgr. Markem Reichelem, advokátem, se sídlem v Blansku, Wolkerova 692/2, PSČ 678 01, proti žalovanému P. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Richardem Špíškem, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 71/2, PSČ 602 00, o zaplacení 3.794.700 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 400/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 Cmo 112/2016-411, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou ze dne 18. 3. 2010 se žalobce, jako správce konkursní podstaty úpadkyně TEDO BRNO, spol. s r. o. (dále jen „úpadkyně“), domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit 3.794.700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 25. 11. 2009 do zaplacení, jako náhradu škody, kterou měl žalovaný úpadkyni způsobit tím, že jako jednatel úpadkyně nechal vyplatit z jejího majetku třetím osobám odměnu za stavební práce, které nebyly provedeny.
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 3. 2016, č. j. 19 Cm 400/2011-306, ve znění usnesení ze dne 16. 6. 2016, č. j. 19 Cm 400/2011-324, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 3.604.965 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3.604.965 Kč od 19. 3. 2010 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu tvrzeného nároku žalobce na úrok z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 3.604.965 Kč od 19. 3. 2010 do zaplacení (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a zastavil řízení v rozsahu úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 3.604.965 Kč od 25. 11. 2009 do 18. 3. 2010 (výrok IV.).
[3] Šlo přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, neboť:
1) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2013, č. j. 19 Cm 400/2011-156, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2014, č. j. 5 Cmo 515/2013-185, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a
2) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2015, č. j. 19 Cm 400/2011-254, byl (v napadených částech) zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 Cmo 196/2015-279, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] K odvolání žalovaného proti I. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 Cmo 112/2016-411:
1) potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit 3.604.965 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8 % od 19. 3. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013, ve výši 8,05 % od 1. 7. 2013 do 30. 6. 2015, a od 1. 7. 2015 ve výši reposazby stanovené ČNB, platné pro první den každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o 8 procentních bodů až do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (první výrok),
2) změnil zbývající část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba (v tomto rozsahu) zamítá (druhý výrok),
3) rozhodl o nákladech řízení (třetí výrok) a
4) rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
[5] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, neboť předchozí rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Cmo 112/2016-347, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, č. j. 27 Cdo 2826/2017-389 (který byl 10. 10. 2018 občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
[6] Žalovaný podal proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[7] Podstatou dovolacích námitek je polemika se závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím (kasačním) rozhodnutí (č. j. 27 Cdo 2826/2017-389), podle kterého odkázal-li trestní soud úpadkyni s nárokem na náhradu škody (samostatným výrokem) na řízení ve věcech občanskoprávních, je třeba v občanském soudním řízení (ve smyslu §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) vycházet z toho, že úpadkyně v souladu s §43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, navrhla, aby trestní soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému (v projednávané věci žalovanému) povinnost nahradit škodu (a to jak škodu způsobenou tím, že si měl žalovaný jako jednatel úpadkyně výběry z účtu a pokladny neoprávněně přisvojil finanční prostředky úpadkyně, tak škodu způsobenou tím, že nechal vyplatit odměnu třetím osobám za stavební práce, které nebyly provedeny).
[8] S tímto závěrem Nejvyššího soudu, který byl pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.) a na němž Nejvyšší soud nemá důvod ničeho měnit, je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu; řešení této otázky tedy není s to založit přípustnost dovolání.
[9] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[10] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu