ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.161.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 161/2016-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. S. , zastoupené Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Teslova 1125, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava – městskému obvodu Ostrava-jih se sídlem v Ostravě-Hrabůvce, Horní 791/3, o obnovu řízení , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 464/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2014, č. j. 11 Co 486/2014-212, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 11. 2010, č. j. 54 C 464/2008-92, zamítl návrh na povolení obnovy řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Co 821/2006 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 3. 2011, č. j. 11 Co 91/2011-118, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Usnesení odvolacího soudu zpochybnila žalobkyně dovoláním a požádala o osvobození od soudního poplatku za tento mimořádný opravný prostředek, jakož i o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 2. 2012, č. j. 54 C 464/2008-145, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2012, č. j. 54 C 464/2008-153, řečeným žádostem žalobkyně nevyhověl, maje za to, že v nynější věci toliko zjevně bezúspěšně uplatňuje právo.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 2012, č. j. 11 Co 213/2012-158, posledně zmíněné usnesení soudu prvního stupně, napadené odvoláním žalobkyně, potvrdil.
Žalobkyně následně předložila plnou moc ve prospěch advokáta, jenž se s jejím dovoláním proti usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 3. 2011 ztotožnil, současně však opětovně požádala o osvobození od soudního poplatku za podané dovolání.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 4. 2013, č. j. 54 C 464/2008-182, řízení o této žádosti žalobkyně zastavil pro překážku věci rozhodnuté, jelikož dotčená účastnice neuvedla žádné nové okolnosti oproti žádosti původní, jež byla pravomocně zamítnuta usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 2. 2012.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 7. 2013, č. j. 11 Co 397/2013-200, usnesení okresního soudu ze dne 19. 4. 2013, proti němuž žalobkyně taktéž podala odvolání, potvrdil.
Okresní soud v Ostravě následně usnesením ze dne 7. 3. 2014, č. j. 54 C 464/2008-203, řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2011 zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud podotkl, že žalobkyně poté, co byla pravomocně zamítnuta její žádost o osvobození od soudního poplatku za dovolání, řečenou poplatkovou povinnost k výzvě soudu nesplnila, pročež muselo být dovolací řízení dle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“), zastaveno.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 8. 2014, č. j. 11 Co 486/2014-212, usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 3. 2014 k odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud rekapituloval dosavadní průběh řízení, přičemž postup žalobkyně označil za zjevně bezúspěšné uplatňování práva s obstrukčními rysy a konstatoval, že s ohledem na nezaplacení soudního poplatku dovolatelkou bylo zastavení dovolacího řízení ze strany okresního soudu krokem zcela případným.
Proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž předestírá k řešení otázky upínající se k problematice zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva jakožto okolnosti vylučující přiznání osvobození od soudního poplatku ve smyslu §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zejména podotýká, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí pro posuzování eventuální bezúspěšnosti postupu účastníka řízení stejná kritéria před soudy všech stupňů. Dále namítá, že věc neměla být zastavena pro nezaplacení soudního poplatku, nýbrž předložena dovolacímu soudu, aby sám posoudil, zdali tu jsou podmínky osvobození, či nikoli. Rovněž poukazuje na deficity odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o zhodnocení jejího počínání jako zjevně bezúspěšného, najmě pochybujíc, že lze usuzovat na obstrukční postup žalobkyně ze skutečnosti, že vede desítky dalších sporů, jak učinil odvolací soud. Upozorňuje též na nesprávný postup soudů v řízení o aktuálním dovolání a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 8. 2014 zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předmětné dovolání však přípustným není, neboť na žalobkyní nastolených otázkách napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a ty se tak nemohou stát základem jeho přípustnosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4502/2015, ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2158/2017, či ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017). Dovolatelkou předestřené argumenty se totiž upínají k předpokladům postupu dle §138 o. s. ř., konkrétně ke zřejmé bezúspěšnosti uplatňování nebo bránění práva coby skutečnosti vylučující přiznání osvobození od soudního poplatku, zatímco přezkoumávaným usnesením krajského soudu bylo rozhodováno nikoli o osvobození, nýbrž o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku poté, co bylo účastnici osvobození od poplatkové povinnosti jiným rozhodnutím pravomocně upřeno (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3479/2013, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1769/2015, ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1234/2017, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1474/2017, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3823/15, bod 10). Nosným důvodem naříkaného usnesení je tak dovoláním nezpochybněný (a sám o sobě triviálně správný) úsudek o nutnosti zastavit řízení v případě nezaplacení soudního poplatku poplatníkem k výzvě soudu (§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.). Dovolatelkou předložené otázky nemají vztah dokonce ani k předchozí dvojici rozhodnutí soudů nižších stupňů (usnesení okresního soudu ze dne 19. 4. 2013 a usnesení krajského soudu ze dne 12. 7. 2013), v nichž byl coby určující artikulován s judikaturou dovolací instance konformní závěr, že řízení o opětovné žádosti účastníka o osvobození zakládající se na týchž skutečnostech jako dřívější žádost, která již byla pravomocně zamítnuta, je namístě zastavit pro překážku věci rozhodnuté (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013, a dále jeho usnesení ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5206/2016, ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4388/2016, či ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4827/2016).
Nastíněná dovolací argumentace by tak mohla být relevantní toliko v řízení o přezkumu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2012, jež bezúspěšnost uplatňování práva žalobkyní vskutku řešilo; jedině v případě, že by právě toto usnesení bylo napadeno objektivně přípustným dovoláním, mělo by smysl žalobkyní požadované předložení věci dovolacímu soudu k posouzení, zda vskutku uplatňuje své právo zřejmě bezúspěšně. Dle tehdy použitelné procesní úpravy (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) však dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu potvrzujícímu usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, potažmo neustanovení zástupce dle §30 o. s. ř. přípustné nebylo (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2079/2003, ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 21/2005, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 32 Cdo 4140/2007, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3208/2010, ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2866/2011, nebo ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4336/2011) a podobná rozhodnutí bylo lze zpochybnit toliko ústavní stížností (viz namátkou usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2640/15, bod 15). V řízení o dovolání proti usnesení krajského soudu o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku naopak již polemika s dřívějším rozhodnutím zamítajícím žádost o osvobození od soudního poplatku nemá místa, nehledě na skutečnost, že odvolací soud i v usnesení ze dne 28. 8. 2014 nadbytečně vyřkl též jisté úvahy na téma bezúspěšnosti a obstrukčních rysů počínání žalobkyně, jelikož tyto vývody nejsou determinující pro obsah výroků napadeného usnesení, a z hlediska přípustnosti projednávaného dovolání je tak jejich rozporování nezávažné.
Kritikou postupu soudů nižších stupňů v řízení o nyní posuzovaném dovolání pak z povahy věci rovněž nemůže být poukázáno na otázku ve smyslu §237 o. s. ř., na níž by spočívalo rozhodnutí, proti němuž tento opravný prostředek směřuje.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě nárok, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 1. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu