ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1869.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1869/2018-624
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Tlaková plynárna Ústí nad Labem, a. s. , IČO 44569173, se sídlem v Ústí nad Labem, Havířská 346/100, zastoupená JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, za účasti: 1) M. S. , P., zastoupený J. M., obecným zmocněncem se sídlem v Chabařovicích, 2) M. P. , P., zastoupená JUDr. Ljubenem Nikolovem, advokátem se sídlem v Liberci, Jáchymovská 270/28, 3) Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 4) J. D. , Ú. n. L., 5) A. H. , Ú. n. L., a 6) L. H. , Ú. n. L., účastníci ad 4) – 6) zastoupeni JUDr. Miroslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická 779/4, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 235/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. ledna 2018, č. j. 9 Co 413-2016/605, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovolatelka (žalobkyně) napadla v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2015, č. j. 13 C 235/2003-584, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 23. 11. 2015, č. j. 13 C 235/2003-589, jímž byla žaloba o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Ústí nad Labem, ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 417/MZePU/Ba/03/783, výrokem, dle nějž mělo být určeno, že právní předchůdkyně účastníků řízení ad 1), a 2) není vlastníkem specifikovaných pozemkových parcel v katastrálním území V., zamítnuta pro nedostatek věcné legitimace žalobkyně, změněn jen tak, že se žaloba z téhož důvodu odmítá (výrok I. usnesení odvolacího soudu); současně nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelkou vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatelka předestřela otázku pasivní věcné legitimace v restitučním řízení dle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), v případě, kdy nárokované nemovitosti vlastněné státem ke dni účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991) držela právnická osoba (Palivový kombinát Ústí, státní podnik), jež v souvislosti s jejich převodem (za účelem privatizace státního majetku) na Fond národního majetku České republiky (§11 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, dále jen – „zákon č. 92/1991 Sb.“) nezanikla, a nemovitosti byly následně vloženy do majetku (žalující) akciové společnosti, vzniklé k 18. 4. 1992. Mínila, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe představované rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1224/2003 či 25 Cdo 3761/2012 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 571/99, II. ÚS 112/99 nebo IV. ÚS 195/97, případně, že tato otázka v naznačených souvislostech řešena dosud nebyla.
Judikatura dovolacího soudu je ovšem ustálena v závěru, že okruh účastníků restitučního řízení podle zákona o půdě je ustanovením §9 odst. 8 tohoto zákona taxativně vymezen tak, že jde toliko o osobu uplatňující restituční nárok (osoba oprávněná) a osobu povinnou, naplňující znaky uvedené v ustanovení §5 odst. 1, 2 zákona o půdě (osoba hospodařící s majetkem vlastněným státem, k němuž byl uplatněn restituční nárok, ke dni účinnosti zákona o půdě), jež je v takovémto restitučním řízení též pasivně věcně legitimována; definice účastenství ve smyslu ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je zde vyloučena (§250b odst. 2 o. s. ř.; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2018, či ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 836/2010).
K privatizaci dle zákona č. 92/1991 Sb. docházelo již okamžikem převodu majetku na Fond národního majetku České republiky. Pakliže v takovém případě původní státní podnik (coby držitel privatizovaného majetku ke dni účinnosti zákona o půdě) nadále trval, zůstával dále i povinnou osobou ve smyslu zákona o půdě. Držela-li totiž právnická osoba ke dni účinnosti zákona o půdě majetek, k němuž byl posléze uplatněn restituční nárok, ponechávala si postavení povinné osoby bez ohledu na případné pozdější majetkové dispozice. Povinnosti, které měla z uvedeného důvodu vůči osobě oprávněné, mohly přitom přejít na nabyvatele privatizovaného majetku pouze formou universální sukcese, a to tehdy, jestliže povinná osoba zanikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 526/97 , či stanovisko občanskoprávního kolegia tohoto soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /str. 47/).
Rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) o restitučním nároku oprávněné osoby se pak přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby povinné ve smyslu zákona o půdě, a to ani tehdy tvrdí-li, že je vlastníkem dotčené nemovitosti. Takováto osoba (nenaplňující znaky osoby povinné dle §5 odst. 1, 2 zákona o půdě) tudíž není ani oprávněna napadnout rozhodnutí pozemkového úřadu přiznávající oprávněné osobě restituční nárok žalobou ve smyslu §244 a násl. o. s. ř., pročež je namístě jí podanou žalobu odmítnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5678/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3707/2009, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 157/02).
Jestliže tedy odvolací soud v situaci, kdy ke dni účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991) pozemky vlastněné státem, k nimž byl posléze vznesen restituční nárok, držel Palivový kombinát Ústí, státní podnik, na jehož existenci privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb., v jejímž důsledku tyto pozemky byly vloženy do žalující akciové společnosti, vzniklé k 18. 4. 1992, neměla žádný vliv, uzavřel, že osobou povinnou ve smyslu ustanovení §5 odst. 1, 2 zákona o půdě, a tudíž i osobou v restitučním řízení pasivně věcně legitimovanou, je i nadále Palivový kombinát Ústí, státní podnik, pročež se práv a povinností dovolávající se žalobkyně napadené rozhodnutí pozemkového úřadu přiznávající oprávněné osobě restituční nárok dle zákona o půdě přímo nedotýká, a ta je tak není oprávněna napadnout žalobou ve smyslu §244 a násl. o. s. ř., kterou je proto namístě odmítnout, nijak se od výše citované judikatury dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil, přičemž nastolenou otázku není důvodu řešit jinak.
Dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí pak na posuzovaný případ nedopadají, neboť se nezabývají ani vymezením osoby pasivně věcně legitimované v restitučním řízení dle §9 odst. 4 zákona o půdě ani otázkou legitimace k podání žaloby směřující vůči rozhodnutí pozemkového úřadu přiznávajícímu oprávněné osobě restituční nárok dle zákona o půdě. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1224/2003, a nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 571/99, a ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 112/99, totiž řeší otázku platnosti převodu majetku privatizovaného dle zákona č. 92/1991 Sb., nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, se vyjadřuje k důsledkům porušení blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3761/2012, se v souvislosti s privatizací majetku zabývá přechodem odpovědnosti za škodu (a nikoliv otázkou pasivní věcné legitimace v restitučním řízení).
Z výše uvedených důvodů podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
Napadá-li dovolatelka usnesení odvolacího soudu snad i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. Účastníku, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a ostatním účastníkům řízení, kteří se k dovolání písemně nevyjádřili, v tomto stádiu řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního
soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 8. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu