ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1904.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1904/2018-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Dillard, a. s. , se sídlem v Praze 5, Nad Turbovou 1181/36, identifikační číslo osoby: 26027917, zastoupené Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, proti žalovanému O. Č. , zastoupenému Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 322/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 91 Co 207/2017-234, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 28 C 322/2014-191, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobkyně uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 128.085,70 Kč jeho zástupci, Mgr. Marku Gocmanovi, advokátu (výrok II.).
Žalobkyně se domáhala vrácení finančních prostředků, jež právní předchůdkyně žalobkyně prostřednictvím své administrativní pracovnice poskytla žalovanému na základě ústně uzavřené smlouvy o půjčce, jejímiž stranami byli právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný. Žalovaný nejprve popíral, že obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně či jejího zástupce jakoukoli finanční částku, později svá tvrzení doplnil o skutečnost, že ve věci figuroval pouze jako zprostředkovatel v transakci mezi finančním ředitelem právní předchůdkyně žalobkyně D. B. v postavení fyzické osoby a obchodní společností VÚK – Čisté kovy, s. r. o. V řízení bylo prokázáno předání částky ve výši 400.000,- Kč do rukou žalovaného ze strany administrativní pracovnice právní předchůdkyně žalobkyně na pokyn D. B., existence smlouvy o půjčce však nikoli, a proto nevznikl žalovanému závazek dlužníka z titulu půjčky peníze vrátit. Soud prvního stupně neshledal uplatňovaný nárok podřaditelným ani pod některou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 91 Co 207/2017-234, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 400.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 18. 6. 2014 do zaplacení a jinak jej potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů částku 188.104,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Marka Hoskovce, advokáta (výrok II.). Odvolací soud se poté, kdy zopakoval dokazování, neztotožnil s názorem soudu prvního stupně o neexistenci důvodu k vrácení předmětné částky ze strany žalovaného žalobkyni. Za prokázané označil pouze poskytnutí předmětné částky právní předchůdkyní žalobkyně žalovanému, který ji převzal. Naopak se nepodařilo prokázat právní důvod poskytnutí této částky, jakož ani skutečnost, že by se jednalo o osobní investici zaměstnance D. B. Odvolací soud proto přijetí předmětného plnění ze strany žalovaného posoudil jako bezdůvodné obohacení podle ustanovení §451 a násl. obč. zák., tedy majetkový prospěch žalovaného získaný plněním bez právního důvodu, jehož předmět musí být vydán tomu, na jehož úkor byl získán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), konkrétně nesprávné posouzení otázky věcné legitimace subjektů k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž poukazuje na závěry dále označených rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Je přesvědčen, že žalobkyně nedisponuje aktivní věcnou legitimací k podání žaloby, jelikož v souvislosti s předáním předmětných finančních prostředků za ni nejednaly osoby, které by byly jejím statutárním orgánem nebo které by byly oprávněny za ni jednat či ji zastupovat. Navíc k poskytnutí nárokované částky nedošlo v sídle žalobkyně a příjemce peněžního obnosu nevěděl a neměl možnost zjistit, že peněžní prostředky přijímá od žalobkyně. Dovolatel zdůrazňuje, že předmětnou sumu peněz pouze převzal pro třetí osobu a bezprostředně po jejich převzetí je předal této třetí osobě, pro niž byly peněžní prostředky určeny. Domnívá se rovněž, že není ve věci pasivně věcně legitimován, poněvadž faktickým příjemcem předmětných peněžních prostředků byla třetí osoba odlišná od dovolatele, pro kterou byl dovolatel ve věci převzetí a předání peněz činný a pro niž byl od samého počátku peněžní obnos převzatý dovolatelem určený. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. 11. 2017 (srovnej článek II, bod 2. a contr. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného není přípustné. Ač žalovaný namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (aktivní a pasivní věcnou legitimaci v závazkovém vztahu založeném na bezdůvodném obohacení), jiné (dle mínění žalovaného správné) právní posouzení věci odvozuje od odlišného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn. V dovolání žalovaný polemizuje se skutkovými závěry, na nichž odvolací soud založil závěr o aktivní legitimaci žalobkyně a pasivní legitimaci žalovaného. Dovolatel přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 – označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
V poměrech projednávané věci nemůže z hlediska identifikace uplatnění zákonem aprobovaného dovolacího důvodu, kterým je pouze (nesprávné) právní posouzení věci obstát poukaz dovolatele na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17, v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3643/15 (označené nálezy, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). V nálezech traktovaná provázanost skutkových zjištění a (nesprávného) právního posouzení věci totiž není založena na kritice skutkových zjištění, k nimž nalézací soud (odvolací soud) dospěl, ale na tom, zda si soud skutkový základ pro právní posouzení věci opatřil procesně korektním způsobem. Jinými slovy vyjádřeno, jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, neboť významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní právní otázka se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v důsledku excesu při hodnocení důkazů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda hodnocení důkazů není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Žádné námitky této povahy žalovaný v dovolání nevznesl. Pokud žalovaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci spojil s požadavkem na odlišná (dle jeho mínění správná) skutková zjištění, pak závěr o nepřípustnosti takového dovolání učinil i Ústavní soud v odkazovaném nálezu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17, bod bodem 18 („Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel - za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné“).
Sluší se rovněž – bez ohledu na závěr o nepřípustnosti dovolání z výše uvedeného důvodu – uvést, že v poměrech projednávané věci rozsudek odvolacího soudu nezávisel na řešení právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené a ani otázky, jež by byla odvolacím soudem vyřešena odlišně (rozporně) od rozhodovací praxe soudu dovolacího. K předpokladům vzniku bezdůvodného obohacení, jakož i k osobám oprávněné a povinné v právním vztahu z bezdůvodného obohacení, se dovolací soud ve své judikatuře již vyjádřil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2015,
či níže citovaná rozhodnutí), a odvolací soud judikatorní závěry dovolacího soudu plně respektoval.
Právní posouzení projednávané věci se řídí vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dosavadními právními předpisy (ustanoveními §451 odst. 1 a 2, a §456 věta první obč. zák.), neboť k tvrzenému transferu peněžních prostředků od právní předchůdkyně žalobkyně k žalovanému došlo dne 9. 10. 2013, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. každý, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, je povinen obohacení vydat.
Podle ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle ustanovení §456 věta první obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.
Obecně ve smyslu konstantní judikatury dovolacího soudu představuje bezdůvodné obohacení (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a tomu korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009). Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15, nebo dovolatelem citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014,
sp. zn. 33 Cdo 764/2013, a ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 20 Cdo 1286/2014).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil, že aktivní věcnou legitimaci při uplatňování nároku z bezdůvodného obohacení má ten, na jehož úkor se povinný bezdůvodně obohatil. Legitimaci k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení tak nezakládá smlouva, nýbrž skutkové zjištění o tom, kdo se obohatil a na čí úkor (srovnej zejména dovolatelem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4744/2014, a dále ostatní v něm citovaná rozhodnutí). Jinými slovy řečeno, pro identifikaci subjektu oprávněného k vymáhání sporného prospěchu je nutné zjišťovat, čí újma je kauzálně spjata s rozšířením majetkové sféry obohaceného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016). Vyplynulo-li tedy z provedeného dokazování, že majetkový prospěch byl získán na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, když předmětné peněžní prostředky byly poskytnuty žalovanému na základě pokynu finančního ředitele právní předchůdkyně žalobkyně fyzickou osobou vykonávající pro právní předchůdkyni žalobkyně na základě mandátní smlouvy administrativní práce coby přímým zástupcem, pak z uvedeného skutkového zjištění plyne zřejmé oprávnění žalobkyně k podání žaloby v nyní posuzované věci. Zjištěný skutkový stav v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem) přitom nepodléhá dovolacímu přezkumu, dovolací soud z něj musí vycházet a namítaný dovolací důvod nemůže posuzovat v závislosti na odlišném, respektive dovolatelem tvrzeném, skutkovém základu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 471/2015, či ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2599/2015).
Pokud jde o pasivní věcnou legitimaci žalovaného v nyní projednávané věci, lze úvahy odvolacího soudu upínající se k tomuto problému opět označit za konformní s obvyklým výkladem podávaným v judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, není osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění. Nabude-li následně předmět plnění třetí osoba, povinnost vydat bezdůvodné obohacení na ni s předmětem bezdůvodného obohacení nepřechází, neboť odpovědnostní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení vzniká podle zákona jen mezi tím, kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení vzniklo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2491/2013).
V řešené věci bylo bez právního důvodu plněno toliko žalovanému, neboť do jeho výlučné dispozice byla převedena předmětná finanční částka, aniž k tomu existoval, respektive byl prokázán právní důvod, přičemž z předložených důkazů soudy nižších instancí nedovodily, že by vyplacené plnění nebylo určeno žalovanému. Bezdůvodné obohacení vzniklo tudíž pouze žalovanému a jen žalovaný je v rovině hmotného práva nositelem závazku k jeho vydání, a to bez ohledu na to, jaké další dispozice a v jakém časovém horizontu s předmětným peněžním obnosem učinil. Nerozhodné je taktéž to, pro jaký účel byla předmětná finanční částka použita, jelikož předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je toliko neoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1931/2010).
Nepřiléhavou se jeví též dovolatelem předestřená argumentace zpochybňující jeho pasivní věcnou legitimaci prostřednictvím poukazu na skutečnost, že byl ve věci převzetí peněz činný ve prospěch třetí osoby, pro niž byly zároveň předmětné peněžní prostředky od samého počátku určeny. Předestřený úsudek by bylo možno shledat přesvědčivým toliko za předpokladu, že by žalovaný vystupoval coby přímý zástupce třetí osoby, jejímiž příkazy by se řídil, tedy pokud by práva a povinnosti z jeho jednání vznikala přímo v právní sféře tohoto subjektu. K tomu, aby na žalovaného bylo možno pohlížet jako na přímého zástupce třetí osoby by ovšem muselo být z okolností zjevné, že vystupuje toliko za zastoupenou osobu a jedná jejím jménem. Pouhý fakt, že žalovaný dbal jejích pokynů, k založení vztahu přímého zastoupení nepostačuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 621/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010). Z obsahu napadeného rozhodnutí se přitom nepodává, že by si žalovaný v kterékoli fázi nakládání se spornými finančními prostředky počínal jako přímý zástupce třetího subjektu. Jednalo se nanejvýš o zástupce nepřímého, jemuž z právních úkonů vznikají práva a povinnosti, které je teprve následně povinen dalším právním úkonem převést na toho, na jehož účet jednal (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 32 Odo 1378/2004). Nastíněné argumenty dovolatele tedy nepostačují k účinnému zpochybnění závěru odvolacího soudu, že povinnost k vydání žalovaného plnění stíhala právě jej.
Zbývá dodat, že na nyní projednávanou věc nedopadá dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3133/2014. Dovolací soud v něm právní otázku vzniku bezdůvodného obohacení a ani otázku věcné legitimace vůbec neřešil, neboť na jejich řešení dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Ostatně text, který v dovolání žalovaný cituje, maje za to, že je v odkazovaném usnesení dovolacího soud obsažen, se v odůvodnění rozhodnutí nenachází.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (dovolatel výslovně neuvedl, že by dovolání směřovalo toliko proti některému z výroků rozsudku odvolacího soudu), pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k tomuto výroku. Proti němu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 10. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu