ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1957.2016.3
sp. zn. 28 Cdo 1957/2016-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. M. , O., adresa pro doručování: O., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravé – Nové Bělé, Ovesná 356/7, proti žalované L. M. , O., zastoupené JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Porubě, Hlavní tř. 1023/55, o zaplacení 600 000 Kč , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 337/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 2015, č. j. 56 Co 196/2015-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2015, č. j. 54 C 337/2014-73, ve výrocích I. a III., jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 600 000 Kč a nebylo státu vůči žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku 26 620 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a ke stejné náhradě jej zavázal i za odvolací řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolatel se zřetelem k obsahu dovolání předestřel otázku, zda, zhojí-li žalobce vady žaloby bránící jejímu věcnému projednání, připínají se veškeré účinky, jež zákon spojuje s podáním žaloby, již ke dni, kdy soudu došla původní (vadná) žaloba, a to včetně stavění běhu promlčecí doby. Z jím citované judikatury dovozuje, že hmotněprávní i procesněprávní účinky neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, působí již od jejího podání, které tak má za následek i stavění běhu promlčecí doby. Pokud tedy žalobce odstraní vady žaloby bránící jejímu projednání, platí, že žaloba byla bez vad již od počátku. Míní přitom, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od v dovolání označené rozhodovací praxe Ústavního i dovolacího soudu. Setrvává současně na tom, že žalovaná se na jeho úkor bezdůvodně obohatila a že jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení nebylo promlčeno.
Rozhodnutí odvolacího soudu ovšem na dovolatelem vymezené otázce zjevně založeno není. Od počátku řízení (žalobou doručenou okresnímu soudu dne 7. 7. 2008 doplněnou dalšími podáními, označenými v rozsudku odvolacího soudu) se totiž dovolatel vůči žalované, coby své bývalé manželce, domáhá finančního vyrovnání ve výši 50 % tržní ceny za prodej družstevního bytu, posléze specifikované částkou 600 000 Kč. Zaplacení obnosu 600 000 Kč, coby částky představující jednu polovinu tržní ceny členských práv a povinností v SBD Vítkovice, týkajících se bytu o velikosti 3+1 v 10. podlaží v domě v O., pak dovolatel nadále uplatňuje i v soudy nižšího stupně posuzované věci, jež byla z původního řízení (zahájeného žalobou došlou dne 7. 7. 2008) usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2014, č. j. 54 C 206/2008-208, vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud přitom ohledně tohoto žalobního žádání uzavřel, že za situace, kdy žalovaná se stala výlučným nájemcem specifikovaného bytu a členem družstva ještě před uzavřením manželství s dovolatelem (viz §705 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), nevyplývá opodstatněnost dovolatelem uplatněného nároku z ustanovení žádného právního předpisu. Nad rámec uvedeného odvolací soud dovodil, že dovolatel nebyl schopen specifikovat, jaké konkrétní částky a za jakým účelem investoval ze svých výlučných prostředků do majetku žalované, pročež shledal, že v dostatečném rozsahu nebyla ani předestřena tvrzení potřebná pro závěr, že se žalovaná na úkor dovolatele bezdůvodně obohatila o 600 000 Kč.
Odvolací soud tedy svůj závěr o neopodstatněnosti žalobou uplatněného nároku primárně nezaložil na důvodnosti námitky promlčení, nýbrž na úvaze, že se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu (nabyla-li žalovaná právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu před uzavřením manželství s dovolatelem) zůstalo po rozvodu právo byt užívat žalované, aniž by dovolateli svědčilo k tomuto bytu, resp. k členským právům v družstvu, jakékoliv právo, včetně práva na peněžní vypořádání v požadované výši 600 000 Kč. Ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. tudíž prostřednictvím dovolatelem položené otázky, upínající se k úvahám odvolacího soudu o promlčení, nelze na přípustnost dovolání usuzovat, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí.
Vyslovuje-li se totiž odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí i k některým dalším aspektům věci (k otázce eventuálního promlčení práva na vypořádání investic ve výši 106 000 Kč a 40 000 Kč, jimiž bylo ze strany žalobce „toliko“ odůvodňováno vznesení nároku na zaplacení poloviny tržní hodnoty výše označeného družstevního bytu a o něž žalobce v posuzovaném řízení ani nenavrhl rozšířit žalobu), pak za situace, kdy nosnými důvody rozhodnutí odvolacího soudu jsou výše uvedené závěry o neexistenci nároku, jde o hodnocení, jež pro rozsudek odvolacího soudu není významné (určující) a na němž rozhodnutí nespočívá (nezávisí). V takovém případě kritika závěru odvolacího soudu o promlčení, obsažená v podaném dovolání, nemůže založit jeho přípustnost.
Zcela nad rámec výše uvedeného lze dodat, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 1. 2005, č. j. 11 Co 755/2013-228, schválil smír, kterým bylo vypořádáno společné jmění manželů účastníků řízení. Z odůvodnění tohoto usnesení přitom vyplývá, že předmětem vypořádání byly rovněž investice dovolatele do předmětného bytu ve výši 106 000 Kč. Pakliže byl tedy uvedený nárok mezi účastníky již jednou pravomocně vypořádán, nebylo by lze jej v důsledku překážky věci rozhodnuté (viz §159a odst. 4 o. s. ř.) v posuzovaném řízení ani projednávat znovu. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího investicím v částce 40 000 Kč realizovaným dne 16. 6. 2000 se pak (i s přihlédnutím ke stavění běhu promlčecí doby za trvání manželství účastníků řízení, tj. v období od 4. 5. 2002 do 5. 1. 2007 - §114 obč. zák.) se zřetelem k okamžiku podání původní žaloby (7. 7. 2008) zásadně (jsa nedoprovázen dalšími rozhodnými okolnostmi) jeví být promlčen i pro případ, že by byl v soudním řízení zahájeném touto žalobou řádně uplatněn (§107 obč. zák.).
Napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné (§237 o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované, jež se k dovolání nevyjádřila, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu