ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2077.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2077/2018-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky - Městského soudu v Praze , se sídlem v Praze 2, Spálená 6/2, proti žalovanému T. M. , advokátovi se sídlem v Praze, o zaplacení částky 57.033,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 330/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2018, č. j. 29 Co 396, 397/2017-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, č. j. 29 Co 396, 397/2017-151, jehož výrokem I. byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 7. 2017, č. j. 21 C 330/2014-121, doplněný usnesením ze dne 2. 8. 2017, č. j. 21 C 330/2014-126 (jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 57.033,52 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 27. 2. 2014 do zaplacení a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek ve výši 2.852,- Kč a jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení), a výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému jakožto ustanovenému obhájci v trestním řízení vzniklo tím, že mu v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 4/2007 byla opatřením předsedy senátu ze dne 14. 7. 2009, vydaným podle §151 odst. 3 věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „trestní řád“), poskytnuta na záloze na odměnu a náhradu hotových výdajů částka 500.000,- Kč (odeslaná na jeho účet dne 4. 8. 2009), avšak usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2013, sp. zn. 45 T 17/2009, pravomocným dne 26. 2. 2014, bylo rozhodnuto tak, že žalovanému byla podle §151 odst. 3 věty druhé trestního řádu stanovena odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 442.966,48 Kč, a ohledně zbytku uplatněného nároku byl návrh žalovaného zamítnut (proti tomuto usnesení podal žalovaný stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 2 To 84/2013 zamítl). Žalovaná částka tak ke dni právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2013, sp. zn. 45 T 17/2009, představuje přeplatek mezi částkou 500.000,- Kč, která byla žalovanému poskytnuta na záloze na odměnu a náhradu hotových výdajů, a částkou 442.966,48 Kč stanovenou mu pravomocným rozhodnutím soudu na odměně a náhradě hotových výdajů. Dne 6. 8. 2014 a dne 11. 8. 2014 byl žalovaný žalobkyní vyzván k vrácení přeplatku ve výši 57.033,52 Kč do 31. 10. 2014, což neučinil.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaným vznesená námitka promlčení není důvodná, neboť počala-li promlčecí lhůta pro vrácení přeplatku na odměně a náhradě hotových výdajů žalovaného, jakožto bezdůvodného obohacení vzniklého mu ve smyslu §2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ o. z.“), běžet následujícího dne po právní moci usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 2 To 84/2013, tj. dne 27. 2. 2014, a byla-li žaloba podána u soudu dne 9. 12. 2014, k promlčení nedošlo. Je totiž vyloučeno, aby promlčecí doba na vrácení přeplatku na odměně a náhradě hotových výdajů počala běžet před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o výši této odměny a náhradě hotových výdajů, neboť do té doby nebylo zřejmé, zda a v jaké výši žalovanému vznikne přeplatek či naopak nedoplatek z titulu odměny a náhrady hotových výdajů, tj. žalobkyně do té doby nevěděla, zda se žalovaný na její úkor obohatil či nikoliv. Za správný považoval odvolací soud též závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně nemůže být ani prekludován.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ v těchto otázkách:
1) „Zda je vyloučen z projednávání a rozhodování věci účastník řízení, tedy zda může Městský soud v Praze rozhodovat spor, jehož je účastníkem na straně žalobce“.
2) „Zda počíná běh subjektivní promlčecí lhůty momentem, kdy se žalobce dozvěděl o tom, kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil, nebo právní mocí rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájci. Trestní řád stanoví, že pokud zákon (trestní řád §151) stanoví, že se záloha poskytuje před skončením trestního stíhání a o výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl trestní řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu, lze počátek promlčecí lhůty posouvat k právní moci rozhodnutí o přiznání odměny“.
3) „Zda má rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájci konstitutivní význam, neb rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájci zda platí obecná pravidla o tom, že se právo počíná promlčovat od okamžiku, kdy mohlo být vykonáno poprvé, tedy zda mohlo být vydání bezdůvodného obohacení žalováno nezávisle na rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájci“.
Dovolatel namítá, že „napadená rozhodnutí jsou v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2657/2015 ze dne 1. 12. 2015, kde vystupoval stejný žalobce a byl zastoupen stejnou advokátkou“, dále v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 535/2015 ze dne 3. 8. 2015, rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2022/2015 ze dne 1. 4. 2016, a nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/99 ze dne 12. 6. 2001, „který judikoval, jakým způsobem má soud postupovat v případě pochybností o jeho podjatosti“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou (žalovaným), který má právnické vzdělání, dospěl k závěru, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
K otázce ad 1):
Účastníkem řízení na straně žalobkyně je Česká republika (stát - §19 o. s. ř.), za niž v řízení jedná organizační složka státu (Městský soud v Praze) - k tomu srov. §21a odst. 1 písm. b), odst. 3 o. s. ř. O námitce podjatosti soudců Městského soudu v Praze, kteří měli podle rozvrhu práce danou věc projednat a rozhodnout, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. Nco 77/2016-52, rozhodnuto tak, že soudci senátu 29 Co Městského soudu v Praze JUDr. Tomáš Vejnar, Mgr. Adéla Kaftanová, JUDr. Dana Slavíková a zastupující soudci senátů 11 Co a 72 Co Mgr. Lubor Veselý, Mgr. Lucie Králová, JUDr. Markéta Čermínová, JUDr. Lubomír Velc, JUDr. Jiří Körbler a JUDr. Zuzana Sváčková nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Co 202/2016 (pozn. NS - šlo o odvolací řízení proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2016, č. j. 21 C 330/2014-27, o zamítnutí námitky místní nepříslušnosti v téže věci) . Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 317/99, tak na danou věc v žádném ohledu nedopadá. Navíc je možno poukázat na §241a odst. 1 větu druhou o. s. ř., podle kterého dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
K otázce ad 2) a ad 3):
Podle §151 trestního řádu platí, že o výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu. V řízení před soudem rozhodne předseda senátu soudu prvního stupně. Na návrh obhájce může orgán činný v trestním řízení přijmout opatření, aby obhájci byla poskytnuta ještě před skončením trestního stíhání přiměřená záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů, jestliže je to odůvodněno dobou trvání trestního stíhání nebo jinými závažnými důvody (odst. 3). Proti rozhodnutí podle odstavce 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (odst. 4).
K tomuto ustanovení se v odborné literatuře (srov. Šámal, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, NOVOTNÁ, Jaroslava, PÚRY, František, RŮŽIČKA, Miroslav, ŘÍHA, Jiří, ŠÁMALOVÁ, Milada, ŠKVAIN, Petr. Trestní řád I, II, III. 7. Vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s 1810), uvádí: Přiznat zálohu lze v jakékoli fázi trestního stíhání, vždy však jen k návrhu obhájce. Orgánem činným v trestním řízení přiznávajícím zálohu proto může být jak policejní orgán, tak státní zástupce nebo předseda senátu. K přiznání zálohy dochází opatřením (§119 odst. 1 i. f.). Rozhodnutí o přiznané záloze proti nemá formu usnesení, které by bylo třeba zasílat též obviněnému. Přiznaná výše zálohy nemá z hlediska pozdějšího rozhodování o přiznání odměny a náhradě hotových výdajů ve smyslu §151 odst. 3 věty první nebo rozhodování podle §152 odst. 1 písm. b) žádnou závaznost, a tedy nedochází ke zkrácení práva obviněného namítat nesprávnost určení výše odměny a náhrady hotových výdajů přiznaných ustanovenému obhájci. V případě, že obhájci byla v průběhu trestního stíhání poskytnuta záloha, je nutné vždy rozhodnout o celkové výši odměny a náhradě hotových výdajů, tj. včetně těch úkonů právní služby, za které již byla obhájci poskytnuta záloha (srov. R 52/2000).
Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2022/2015, týkajícími se posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jelikož §621 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, stanoví, že okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání; tato právní úprava je tedy obsahově shodná (jen vyjádřená jinými slovy) s §107 odst. 1 obč. zák., podle nějž právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Z toho plyne, že závěry uvedené v citovaném rozsudku jsou v otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby aplikovatelné i podle nové právní úpravy zakotvené v §621 o. z.
V posuzované věci tudíž subjektivní promlčecí doba k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému počala běžet dne následujícího po právní moci usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 2 To 84/2013, tj. dne 27. 2. 2014 (které je rozhodnutím konstitutivním), jelikož do tohoto okamžiku nebylo zřejmé, zda případně a v jaké výši žalovanému vznikne přeplatek či naopak nedoplatek z titulu odměny a náhrady hotových výdajů, tj. žalobkyně do té doby nevěděla, zda se žalovaný na její úkor obohatil či nikoliv, jak soudy obou stupňů dovodily. Názor dovolatele, že subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení počala běžet již vydáním opatření předsedy senátu Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2009, vydaným podle §151 odst. 3 věty druhé trestního řádu, jímž mu byla poskytnuta na záloze na odměnu a náhradu hotových výdajů částka 500.000,- Kč (odeslaná na jeho účet dne 4. 8. 2009), je proto nesprávný.
Jen pro úplnost je možno dodat, že dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2657/2015, a usnesení ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 535/2015, na posuzovaný případ nedopadají. V prvním z nich Nejvyšší soud posuzoval, zda je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí závěr odvolacího soudu o promlčení nároku téže žalobkyně jako v dané věci za stavu, kdy bylo zjištěno, že neexistoval právní důvod, pro který žalovanému byla poskytnuta záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů, přičemž uzavřel, že pokud odvolací soud za rozhodný okamžik, kdy k bezdůvodnému obohacení žalovaného došlo, považoval den vyplacení žalované částky (zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů vyplacené žalovanému), je to v souladu se zněním §107 odst. 2 obč. zák. i s ustálenou judikaturou (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 831/2015). V druhém usnesení se pak Nejvyšší soud vyjadřoval k problematice zálohy poskytnuté na zamýšlenou smlouvu a s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi tohoto soudu zopakoval, že důvodnost takto poskytnuté platby pomine v momentu, k němuž je seznatelné, že zamýšlená smlouva realizována nebude, a že tímto okamžikem se záloha stává bezdůvodným obohacením nabytým plněním z právního důvodu, který odpadl, a počíná běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění práva na jeho vydání. O problematiku řešenou v těchto rozhodnutích se v daném případě nejedná.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Směřuje-li dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil doplňující usnesení soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek ve výši 2.852,- Kč (a který má povahu usnesení), pak ani v tomto rozsahu není dovolání přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.].
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu