ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2334.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2334/2017-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. K., B., zastoupeného JUDr. René Huškem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 1022/19, proti žalovaným 1) K. O. , B., a 2) J. O. , v B., oběma zastoupeným Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 26, o zaplacení částky 314.590,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 233/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2016, č. j. 49 Co 56/2015-242, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, č. j. 14 C 233/2007-202, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 314.590,- Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 114.100,- Kč od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 8 % a od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010 ve výši 7,75 %, dále s s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 288.184,- Kč od 1. 1. 2011 do 28. 2. 2011 ve výši 7,75 % a s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 314.590,- Kč ve výši 7,75 % od 1. 3. 2011 do zaplacení (výrok I.) a „ve zbytku požadovaných úroků z prodlení“ žalobu zamítl (výrok II.); dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 131.741,- Kč k rukám JUDr. Reného Huška (výrok III.) a že žalobce je povinen doplatit na soudním poplatku částku 260,- Kč na účet Okresního soudu Brno-venkov (výrok IV.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 49 Co 56/2015-242, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 314.590,- Kč, potvrdil (výrok I.), a v části výroku I., v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci úroky z prodlení, a ve výroku III. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaným vzniklo tím, že v období od 1. 6. 2009 do 28. 2. 2011 užívali bez právního důvodu nemovitosti, a to rodinný dům č. p. 606 na pozemku p. č. a pozemky parc. č. a parc. č. v obci Veverská Bítýška, jejichž vlastníkem se stal na základě příklepu ve veřejné dražbě konané dne 29. 9. 2004, přičemž právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 2. 12. 2004; předchozími vlastníky označených nemovitostí byli žalovaní, kteří je užívali až do 28. 2. 2011. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba je v plném rozsahu důvodná, včetně výše bezdůvodného obohacení vzniklého žalovaným, které bylo stanoveno znaleckým posudkem vycházejícím z obvyklé hladiny nájemného v obdobných nemovitostech v daném místě a čase, jelikož žalovaní po zániku jejich vlastnického práva odmítli nemovitosti opustit a na úkor žalobce dosáhli postavení detentorů tím, že jej zcela vyloučili z realizace jeho vlastnického práva; není tak podstatné, nakolik intenzivně a v jakém rozsahu nemovitosti žalovaní sami skutečně užívali (§451 a §458 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“; §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014). Obranu žalovaných proti žalobě, spočívající v tom, že nemovitosti užívali na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 1994, kterou jako pronajímatelé uzavřeli s jejich dcerou jako nájemcem, jejímž předmětem byla bytová jednotka 4+1 v domě za nájemné ve výši 1,- Kč měsíčně, a že žalobce poté, co se stal vlastníkem nemovitostí, tuto smlouvu nevypověděl, takže žalovaní v domě bydleli z titulu vedení společné domácnosti s dcerou, nepovažoval odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) za opodstatněnou. Přisvědčil jeho závěru, že tato nájemní smlouva je absolutně neplatná podle §39 zákona obč. zák., neboť svým obsahem a účelem obchází zákon. Jestliže totiž byla uzavřena za situace, kdy žalovaní měli vyživovací povinnost ke své dceři, která v té době byla studentkou střední školy, a byli povinni též zajišťovat i její potřebu bydlení, je zřejmé, že účelem této smlouvy nebylo užívání nemovitosti či její části za úplatu, nýbrž zajištění možnosti fakticky bezplatného užívání předmětu nájmu žalovanými, resp. členem jejich domácnosti pro případ zániku jejich vlastnického práva, a tudíž i vyloučení možnosti nabyvatele nemovitostí realizovat jeho vlastnické právo. K tomuto účelu se také žalovaní tvrzený nájemní vztah „skutečně pokusili využít“, neboť jeho existencí zdůvodňovali řadu let trvající bránění novému vlastníku v užívání nemovitostí, za což byli pravomocně odsouzeni pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 trestního zákona, přičemž byli zavázáni povinností nahradit společně a nerozdílně poškozenému (žalobci) škodu ve výši 487.044,- Kč, jakožto bezdůvodné obohacení za užívání nemovitostí od 2. 12. 2004 do konce května 2009 (viz soudem prvního stupně citovaný rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 1 T 83/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. 7 To 413/2010; dovolání žalovaných proti tomuto usnesení odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 964/2011, odmítnuto a jejich ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 1754/13. Dále byla žalovaným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 6 C 196/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 13 Co 493/2010, pravomocným dne 1. 11. 2012, uložena povinnost předmětné nemovitosti vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku).
Žalobce v písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném výroku správné.
Proti vyhovujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Se zřetelem k §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něho vzniklé, řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Otázka hmotného práva, jak ji formulovali žalovaní, tj. „vymezení okruhu právních úkonů neplatných z důvodu obcházení zákona“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na takovéto obecné a široce položené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť ji neřešil (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), nýbrž z hlediska §39 obč. zák. posuzoval (jen) platnost konkrétního právního úkonu - nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 1994, kterou žalovaní jako pronajímatelé uzavřeli s jejich dcerou jako nájemcem, jejímž předmětem byla bytová jednotka 4+1 v předmětném domě za nájemné 1,- Kč měsíčně - z něhož žalovaní dovozovali, že nemovitosti ve vlastnictví žalobce neužívali bez právního důvodu. Od odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, pokud v něm v jím řešené věci dovodil, že „obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným, a jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího“, se odvolací při právním posouzení nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 1994 nikterak neodchýlil, neboť právě o takový případ se v posuzované věci vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním jedná, jelikož účelem této smlouvy nebylo užívání nemovitosti či její části za úplatu, nýbrž zajištění možnosti fakticky bezplatného užívání předmětu nájmu žalovanými, resp. členem jejich domácnosti pro případ zániku jejich vlastnického práva, a tudíž i vyloučení možnosti dalšího nabyvatele nemovitostí realizovat jeho vlastnické právo; to ostatně vyplývá i z citovaných rozsudků soudů vydaných v trestním řízení vedeném proti žalovaným, v němž byli pravomocně odsouzeni za spáchání úmyslného trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. (jehož se dopustí ten , kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného), jakož i z citovaných rozhodnutí soudů, jimiž byla žalovaným uložena povinnost předmětné nemovitosti vyklidit.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu