ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2570.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2570/2018-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České katolické charity , IČ 004 45 355, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vladislavova 1460/12, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 146/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2018, č. j. 7 Co 273/2018-116, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2018, č. j. 7 Co 273/2018-116, a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. ledna 2018, č. j. 6 C 146/2017-92 (s výjimkou výroku I.), se ruší a věc se vrací v naznačeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 19. 1. 2018, č. j. 6 C 146/2017-92, připustil změnu žaloby navrženou žalobkyní v podáních ze dne 11. 12. 2017 a ze dne 17. 1. 2018 (výrok I.), řízení o takto změněné žalobě zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se v souladu s §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), domáhala nahrazení souhlasu žalované s převodem specifikovaných pozemků. Otevřeně připustila, že se podle jejího názoru jedná o pozemky zemědělské, a proto právo na jejich vydání od roku 2014 rovněž uplatňuje podle §9 zákona č. 428/2012 Sb. návrhem k pozemkovému úřadu. Z opatrnosti však podala také předmětnou žalobu, aby se vyhnula ztrátě nároku v důsledku uplynutí lhůty k jeho uplatnění. Soud zjistil, že u Krajského soudu v Českých Budějovicích od ledna 2016 probíhá řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v němž je projednávána žaloba proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o nevydání totožných nemovitostí, a v souladu s §83 odst. 1 a §104 odst. 1 o. s. ř. proto přikročil k zastavení řízení, jelikož je mezi týmiž účastníky vedeno jiné (dříve zahájené) řízení se shodným předmětem, což má za důsledek vznik překážky litispendence. Obavy žalobkyně z prekluze jejího nároku jsou neopodstatněné, neboť do skončení projednávání věci v řízení ve smyslu části páté občanského soudního řádu dle názoru soudu nemůže uplynout lhůta pro vznesení požadavku na vydání týchž pozemků jako nezemědělských. Souběžné vedení řízení podle §9 a §10 zákona č. 428/2012 Sb. je tedy nejen nepřípustné, ale rovněž nepotřebné.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 3. 2018, č. j. 7 Co 273/2018-116, usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích II. i III. k odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že obava žalobkyně z prekluze jejího nároku v případě, že by se ukázalo, že požadované pozemky mají oproti jejímu očekávání nezemědělský charakter, je pro posouzení existence překážky litispendence nevýznamná. Současně ovšem vyslovil mínění, že zákon č. 428/2012 Sb. nelze vykládat tak, aby byla žalobkyně nucena „pro jistotu“ podruhé uplatňovat nároky, jejichž uspokojení se už domáhá zákonným způsobem. Jelikož se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v nynější při i v řízení vedeném podle části páté občanského soudního řádu je projednáván tentýž nárok, uzavřel, že rozhodnutí o zastavení posléze zahájeného řízení bylo věcně správné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, kterou se Nejvyšší soud ve své judikatuře dosud nezabýval. Dovolatelka vyzdvihuje, že u nemovitých věcí, o jejichž vydání požádala, není bez dalšího dokazování zřejmé, zda se jedná o objekty zemědělské či nezemědělské. Žalobkyně proto podala jednak návrh ke Státnímu pozemkovému úřadu a následně též žalobu k soudu dle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., což od počátku nijak nezastírala. Zákon č. 428/2012 Sb. podle ní obsahuje zjevný defekt, neboť nutí oprávněné osoby, aby na samém počátku učinily rozhodnutí, v jakém režimu se budou domáhat uspokojení svých restitučních nároků, aniž by však v dané fázi měly dostatek informací pro často obtížné posouzení charakteru sporných nemovitostí.
Závěr soudu prvního stupně, dle něhož jsou obavy žalobkyně z prekluze jejího nároku před skončením řízení o žalobě proti rozhodnutí pozemkového úřadu nepodložené, pokládá dovolatelka za nesprávný, neboť je ve zjevném rozporu s textem předpisu, který běh lhůty pro uplatnění práva na vydání nezemědělských nemovitostí reguluje zcela nezávisle na průběhu či výsledku řízení před pozemkovým úřadem. V návaznosti na rozbor
§9 a §10 zákona č. 428/2012 Sb. žalobkyně podotýká, že lhůty upravené v těchto ustanoveních jsou nedostatečně provázány, jelikož v současné situaci může zůstat zcela bez ochrany, pokud například soudy v řízení dle části páté občanského soudního řádu dovodí, že jsou požadované pozemky nezemědělské povahy, a restituční nárok byl tedy u pozemkového úřadu uplatněn chybně. Žalobkyně má za to, že je třeba nalézt výklad, který umožní oprávněným osobám ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. uplatňovat restituční nároky i tehdy, bude-li nejistý faktický charakter požadovaných nemovitostí, přičemž má za to, že jediným způsobem, jak tohoto cíle dosáhnout, je postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., tedy přerušení řízení do pravomocného skončení věci vedené dle části páté občanského soudního řádu.
Nejvyššímu soudu proto navrhuje, aby usnesení krajského soudu změnil tak, že změní usnesení soudu prvního stupně a rozhodne o nezastavení řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, jelikož otázku, jak postupovat v řízení o nároku na vydání věci, jenž byl před soudem uplatněn podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. poté, co oprávněná osoba navrhla vydání téhož objektu v řízení před Státním pozemkovým úřadem podle §9 tohoto předpisu, jehož negativní rozhodnutí posléze zpochybnila žalobou podle části páté občanského soudního řádu, Nejvyšší soud za podobných okolností dosud neřešil.
Soudy nižších stupňů i dovolatelka v přezkoumávané věci identifikovaly problém, jenž vyplývá ze skutečnosti, že zákon č. 428/2012 Sb. stanoví odlišný postup pro vznášení požadavku na vydání zemědělských a nezemědělských nemovitostí, přičemž rozlišení těchto dvou kategorií, odvíjející se v souladu s §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. od jejich stavu ke dni 24. 6. 1991, může být velmi obtížně proveditelné. Vzhledem k tomu, že běh prekluzivních (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5143/2017) lhůt pro uplatnění restitučních nároků před příslušným orgánem veřejné moci počíná od uplynutí lhůt pro uzavření dohody o dobrovolném vydání nemovitostí (§9 odst. 6
a §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) a není ovlivněn průběhem řízení před soudem či správním orgánem, mají oprávněné osoby, jež jsou v nejistotě, zda jejich nemovitosti měly k rozhodnému datu zemědělský či nezemědělský charakter, pobídky, aby z opatrnosti iniciovaly oba typy řízení o vydání věci. Je-li po rozhodnutí Státního pozemkového úřadu věc řešena soudy v řízení podle §244 a násl. o. s. ř., bylo by možné usuzovat, že oba návrhy na vydání téhož statku projednávané civilními soudy mají nehledě na svůj odlišný procesní režim shodný předmět, a že je zde tudíž dána překážka litispendence (§83 odst. 1 o. s. ř.), respektive posléze překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.). Postup směřující k neprodlenému zastavení později zahájeného řízení pro existenci překážky věci zahájené však obnáší riziko odepření spravedlnosti oprávněné osobě, které bude znemožněno souběžně vznést právo na vydání majetku jako zemědělského i nezemědělského, ale při zvolení nesprávného procesního režimu uplatňování restitučního nároku bude vystavena reálnému riziku prekluze jejího restitučního nároku.
Jedním východiskem by mohl být zajisté výklad preferovaný soudem prvního stupně, dle něhož prekluzivní lhůta upravená v §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. neuplyne, dokud nebude skončeno řízení o vydání sporných pozemků jako zemědělských nemovitostí
dle §9 zákona č. 428/2012 Sb. Přijetí této interpretační alternativy jako plausibilní ovšem brání zejména skutečnost, že §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. (dle něhož se v souladu s §9 odst. 6, větou třetí, daného zákona má rovněž postupovat, dospěje-li pozemkový úřad k závěru, že požadované pozemky mají nezemědělskou povahu, a že mu tudíž nepřísluší rozhodovat o nároku na jejich vydání) počátek lhůty pro podání žaloby k okresnímu soudu, jejíž délka je stanovena na tři roky, výslovně spojuje s marným uplynutím 6měsíční lhůty k uzavření dohody o vydání věci mezi oprávněnou a povinnou osobou dle §10 odst. 2 citovaného předpisu.
Nejvyšší soud se proto přiklání k závěru, že je vhodnější upřednostnit řešení, které nebezpečí odepření spravedlnosti odvrací jinak než popřením normativní úpravy, již zákonodárce do §9 a §10 zákona č. 428/2012 Sb. vtělil. Lze vyjít ze skutečnosti, že pravomoc Státního pozemkového úřadu k projednání restitučního nároku dle zákona č. 428/2012 Sb. je dána, pakliže je požadován převod zemědělských nemovitostí. Pokud by pozemkový úřad vydal rozhodnutí podle §9 odst. 6, věty třetí, o. s. ř., jímž by svou pravomoc popřel, nevznikla by tím překážka projednávání restitučního nároku v civilním řízení dle části třetí občanského soudního řádu, nýbrž by naopak byly vytvořeny předpoklady pro to, aby byl restituční nárok civilními soudy řádně projednán (správní akt zamítající návrh podle §9 odst. 6, věty třetí, zákona č. 428/2012 Sb. není rozhodnutím ve věci samé, třebaže má některé jeho vnějškové znaky, srovnej mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3567/14, bod 30). V případě, že by pozemkový úřad o nároku rozhodl věcně, ačkoli by předmětné nemovitosti měly objektivně vzato nezemědělskou povahu, bylo by jeho rozhodnutí nicotné. Pak by soudy projednávající žalobu podanou v dané věci podle části páté občanského soudního řádu měly řízení zastavit v souladu s §104 odst. 1 o. s. ř. (viz usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 5. 3. 2012, č. j. Konf 53/2011-25). Rovněž v této situaci by nevznikla žádná překážka projednávání restitučního nároku na vydání nezemědělských nemovitostí civilními soudy v režimu části třetí občanského soudního řádu. Toliko v případě, že by pozemkový úřad o restitučním nároku rozhodl meritorně, a pokud by soudy postupující dle §244 a násl. o. s. ř. žalobu zpochybňující toto rozhodnutí zamítly, případně jej nahradily rozhodnutím vlastním (§250j o. s. ř. a usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 21. 3. 2018, č. j. Konf 20/2017-35, bod 23), bylo by možné usuzovat, že tím byla založena překážka projednání žaloby na nahrazení souhlasu povinné osoby s vydáním týchž nemovitostí jako nezemědělských ve smyslu §10 zákona č. 428/2012 Sb.
Rozmanitost předestřených variant, jimiž může skončit řízení před Státním pozemkovým úřadem a navazující řízení soudní, z nichž jen některé vedou k závěru o nezbytnosti zastavení řízení podle části třetí občanského soudního řádu vedeného před civilními soudy, zatímco jiné činí proběhnutí tohoto řízení opodstatněným, podporuje úvahu, že v řešené věci nebylo procesně přiléhavým postupem neprodlené zastavení řízení pro překážku litispendence, nýbrž jeho přerušení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení před Státním pozemkovým úřadem a navazujícího řízení před soudy postupujícími dle části páté občanského soudního řádu. Vyčkání výsledku oněch řízení totiž umožní objasnit, zda je vskutku namístě předmětné řízení zastavit, anebo zda se naopak právě v něm má řešit důvodnost restitučního nároku žalobkyně.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud nepokládá právní posouzení věci soudy nižších stupňů za správné, pročež přistoupil v souladu s §243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ke kasaci napadeného usnesení i rozhodnutí soudu prvního stupně (vyjma jeho výroku I. o připuštění změny žaloby) a vrácení věci Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu