ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3116.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3116/2018-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Farního sboru Českobratrské církve evangelické ve Veselí , se sídlem ve Veselí 21, Dalečín, IČ 433 80 611, zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 121/3, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 94 111, adresa pro doručování Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 16/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2018, č. j. 5 Co 38/2017-73,
takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Kraj Vysočina, rozhodnutím ze dne 21. 12. 2015, č. j. SPU 664507/2015/520100/Krška, vydaným dle ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), rozhodl, že oprávněné osobě Farnímu sboru Českobratrské církve evangelické ve Veselí se nevydává pozemek p. č. zahrada o výměře 1122 m 2 v k. ú. P. u S., neboť návrh na jeho vydání byl u Státního pozemkového úřadu podán mimo zákonem stanovenou lhůtu (§9 odst. 2 a 6 zákona č. 428/2012 Sb.).
Krajský soud v Brně v řízení podle části páté občanského soudního řádu rozsudkem ze dne 4. 9. 2017, č. j. 24 C 16/2016-43, žalobu, aby „další účastník vydal žalobci pozemek p. č. zahrada o výměře 1122 m 2 v k. ú. P. u S., zamítl“ (výrok I.), a rozhodl, že „žalobce je povinen zaplatit dalšímu účastníkovi řízení na náhradě nákladů řízení částku 1.599,- Kč“ (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že byla-li výzva k vydání nemovitosti povinné osobě doručena dne 6. 6. 2013 a nebyla-li do 6. 12. 2013 uzavřena dohoda o vydání předmětného pozemku, mohla oprávněná osoba podat návrh na vydání této nemovitosti do 6. 6. 2014; jelikož tak žalobce učinil až 16. 12. 2014, jeho nárok na vydání předmětného pozemku zanikl, neboť lhůta zakotvená v ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. je lhůtou propadnou.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, č. j. 5 Co 38/2017-73, rozhodl, že odvolací řízení se nepřerušuje (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit účastníkovi řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 855,- Kč (výrok III.). Odvolací soud - s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5143/2017, jenž charakter lhůty dle ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. posuzoval ve věci stejného žalobce za účasti Lesů České republiky s. p., přičemž dospěl k závěru, že jde o lhůtu prekluzivní (propadnou) - rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva, která byla již dovolacím soudem vyřešena a má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to otázky, „jaký je charakter lhůty podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. (zda se jedná o lhůtu prekluzivní, lhůtu promlčení, 428/199 nebo lhůtu pořádkovou)“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně „k novému projednání a rozhodnutí“.
Účastnice řízení se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalobce odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5143/2017 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 715/18, odmítl), v němž tutéž otázku řešil ve věci téhož žalobce, přičemž dospěl k závěru, že lhůta podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. je lhůtou hmotněprávní prekluzivní, jejímž uplynutím právo oprávněné osoby podat návrh na vydání zemědělské nemovitosti u pozemkového úřadu zaniká]; důvody, pro které by tato právní otázka (v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešená) měla být posouzena jinak, dovolací soud neshledal.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu