ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3851.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3851/2017-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně A. R. , B., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10 - Vinohradech, Korunní 1302/88, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 368/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 26. dubna 2017, č. j. 58 Co 94/2017-198, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 23. 12. 2016, č. j. 19 C 368/2015-175, zamítl návrh žalované „na prominutí zmeškání lhůty, který byl soudu doručen dne 11. 8. 2016“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 26. 4. 2017, č. j. 58 Co 94/2017-198, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy obou stupňů vyšly z obsahu spisu, z nějž vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 5. 2016, č. j. 19 C 368/2015-138, byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu nemovitých věcí, že tento rozsudek byl žalované doručen dne 13. 6. 2016, že dne 30. 6. 2016 obdržel soud prvního stupně podání žalované označené jako odvolání proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, podané k poštovní přepravě dne 29. 6. 2016, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 7. 2016, č. j. 19 C 368/2015-152, bylo odvolání žalované odmítnuto pro opožděnost, že proti tomuto usnesení podala žalovaná odvolání a že podáním doručeným odvolacímu soudu dne 11. 8. 2016 podala žalovaná návrh na prominutí zmeškání lhůty k odvolání, který odůvodnila tím, že od července 2016 má její právní odbor zpracovávající 1200 aktivních sporů snížený stav zaměstnanců v oddělení soudních sporů z původních deseti na pět a že tito zaměstnanci jsou přetíženi, což bylo zjištěno i interním auditem, že uvolněná místa doposud nebyla obsazena a že na ně musí být vypsáno výběrové řízení.
Odvolací soud - s odkazem na §58 odst. 1 občanského soudního řádu a na to, že smyslem institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu z omluvitelného důvodu a nelze po něm tedy spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty - se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované žádná omluvitelná překážka v podání odvolání nebránila, že žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že neměla možnost podat odvolání včas (tedy nejpozději dne 28. 6. 2016), neuvedla, a že tedy nebyla z podání odvolání objektivně vyloučena (mohla podat alespoň blanketní odvolání). K názoru soudu prvního stupně, že „personální poddimenzovanost“ žalované nemůže být omluvitelným důvodem k prominutí zmeškání lhůty k odvolání, neboť schopnost vyřizování vlastní agendy je pouze odpovědností účastníka řízení, odvolací soud dodal, že přenášení personálních problémů, případně důsledky (ne)rozdělení úkolů mezi stávající zaměstnance nelze přenášet na protistranu. Nadto z data uvedeného v odvolání je zřejmé, že žalovaná odvolání vyhotovila již dne 27. 6. 2016, tedy ještě v odvolací lhůtě, přičemž však problém nastal až následně, když několik dnů vypracované odvolání bylo soudu odesláno opožděně. Pokud by se tak stalo z omluvitelného důvodu, měla žalovaná možnost ve lhůtě patnácti dnů po odpadnutí překážky vysvětlit, proč bylo odvolání podáno opožděně, a v této lhůtě požádat o prominutí zmeškání lhůty; ohledně včasnosti podání návrhu však její žádost postrádá potřebná tvrzení, když o žádné překážce se ani nezmínila. S ohledem na skutečnost, že důvod, pro který žalovaná požadovala prominout lhůtu, není důvodem omluvitelným, je tato skutečnost irelevantní.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky „hmotného práva“ odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, když nevzal v potaz, že omluvitelným důvodem pro zmeškání lhůty podle §58 o. s. ř. může být také opomenutí na straně žalované, nýbrž se zabýval jen existencí objektivních okolností. Současně má žalovaná za to, že přípustnost dovolání je dána i tím, že dovolací soud se dosud nezabýval otázkou omluvitelných důvodů ve vztahu k orgánům státní správy a jejich personálního poddimenzování. V tomto ohledu namítá, že Státní pozemkový úřad, jakožto orgán státní správy, není schopen doplňovat stavy svých zaměstnanců běžným způsobem poptávky na trhu práce a že „jeho agenda a vytíženost je závislá na množství nápadů ze strany třetích osob, jejichž množství nemůže regulovat ani omezovat“. V případě, že by se dovolací soud neztotožnil s takto dovozovanou přípustností dovolání, přičemž by měl za to, že právní otázka posouzení omluvitelnosti důvodů pro zmeškání lhůty podle §58 o. s. ř. již byla vyřešena, a to i ve vztahu k orgánům veřejné správy, pak je nutno dovodit přípustnost dovolání z toho, že „by takto vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak“. Podle dovolatelky je totiž „nutno reagovat na fakt, že extrémní pracovní zatížení a nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců […] může mít za následek ve výjimečných případech i opomenutí a zmeškání lhůty“. Přitom „není možno dávat takové krátkodobé zmeškání lhůty pro výrazné množství agendy […] k tíži daného subjektu a tím mu zabránit v provedení procesního úkonu, na který by měl jinak nárok a který slouží k ochraně jeho práv“. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovozuje dovolatelka z toho, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) „nesprávně právně posoudil, že zde nejsou dány žádné omluvitelné důvody k prominutí zmeškání lhůty“, neboť „nezohlednil všechny okolnosti případu“, odchýlil se od citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu a nezabýval se tím, zda žalovanou předložené důvody nejsou omluvitelné „ve světle“ tohoto rozhodnutí. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně v obsáhlém vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo pro nepřípustnost odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněném pod č. 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu „z omluvitelného důvodu“. Po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání provést procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost - má-li být důvodem k prominutí zmeškání lhůty - musí představovat „omluvitelný důvod“; příčina toho, proč účastník zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit). Omluvitelným důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem nebo jeho zástupcem způsobené či jinak zaviněné, jestliže je lze za dané situace považovat za omluvitelné (za důvod ospravedlňující zmeškání lhůty). Za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je tedy třeba ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce - za omluvitelnou.
V posuzované věci žalovaná v návrhu (podaném dne 11. 8. 2016) na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 5. 2016, č. j. 19 C 368/2015-138 (který jí byl doručen dne 13. 6. 2016), odůvodnila tím, že „od července 2016“ má její právní odbor zpracovávající 1200 aktivních sporů snížený stav zaměstnanců v oddělení soudních sporů z původních deseti na pět a že tito zaměstnanci jsou přetíženi, což bylo zjištěno i interním auditem, že uvolněná místa doposud nebyla obsazena a že na ně musí být vypsáno výběrové řízení.
Soudy obou stupňů dovodily, že žalovaná v návrhu na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně neuvedla žádné skutečnosti (překážku), které by odůvodňovaly závěr, že neměla možnost odvolání podat včas (tedy nejpozději dne 28. 6. 2016) k poštovní přepravě, a že by tak byla z provedení úkonu (podání odvolání) vyloučena, přičemž jí tvrzený důvod nepředstavuje omluvitelnou překážku, jež by jí bránila v zajišťování běžných úkolů. Odvolací soud dále poukázal na to, žalovaná odvolání vyhotovila již dne 27. 6. 2016, tedy ještě v odvolací lhůtě, a že problém nastal až tím, že bylo předáno k poštovní přepravě opožděně (dne 29. 6. 2016), avšak žalovaná žádný omluvitelný důvod, proč k tomu došlo, neuvedla.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaná žádný omluvitelný důvod neuvedla a že argumentaci tvrzením, že má nedostatek pracovníků a že vede 1200 soudních sporů, není samu o sobě možno považovat za omluvitelný důvod podle §58 odst. 1 věty první o. s. ř., ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu odpovídá (a není tedy v rozporu ani s usnesením tohoto soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, na něž dovolatelka poukázala).
Navíc z logiky věci plyne, že žalovanou uváděný důvod nastalý (podle jejího tvrzení) „od července 2016“ není způsobilý ospravedlnit zjištěnou skutečnost, že žalovaná odvolání proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Zlíně, vyhotovené dne 27. 6. 2016 (tedy v odvolací lhůtě, která běžela do 28. 6. 2016), předala k poštovní přepravě až dne 29. 6. 2016, neboť tato skutečnost nastala dříve, než žalovanou tvrzený důvod uvedený v jejím návrhu na prominutí zmeškání lhůty k odvolání. Jinak řečeno, příčinou toho, proč žalovaná zmeškala lhůtu k odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 5. 2016, č. j. 19 C 368/2015-138, nebyla (a ani nemohla být) ta jí tvrzená okolnost, že „od července 2016“ má její právní odbor zpracovávající 1200 aktivních sporů snížený stav zaměstnanců v oddělení soudních sporů z původních deseti na pět a že tito zaměstnanci jsou přetíženi, což bylo zjištěno i interním auditem, že uvolněná místa doposud nebyla obsazena a že na ně musí být vypsáno výběrové řízení. Žalovanou uváděný důvod v návrhu na prominutí zmeškání lhůty k odvolání nelze ani proto považovat za omluvitelný důvod ve smyslu §58 odst. 1 věty první o. s. ř. (jiný důvod v tomto návrhu žalovaná neuvedla, jak z tohoto podání vyplývá), nehledě již na to, že tento návrh podala až dne 11. 8. 2016 (§58 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Vzhledem ke shora uvedenému nezakládá přípustnost dovolání ani dovolatelkou nastíněná otázka „omluvitelných důvodů ve vztahu k orgánům státní správy a jejich personálního poddimenzování“, protože její řešení pro ni nemůže přinést příznivější rozhodnutí ve věci (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované, které není přípustné, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu