ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3948.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3948/2017-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. K. , N. S., zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 71/14, proti žalovaným 1. K. Ď., a 2. J. Ď. , oběma bytem H. S., zastoupeným Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, o 250.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 C 428/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. dubna 2017, č. j. 15 Co 119/2017-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku 18.367,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Grünera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení částky 250.000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaní se bezdůvodně obohatili tím, že získali majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl.
K návrhu účastníků Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 15. 1. 2016, č. j. 20 C 428/2013-118 (které nabylo právní moci dne 3. 2. 2016) přerušil řízení podle §110 o. s. ř. Zároveň účastníky poučil, že nebude-li návrh na jeho pokračování podán ve lhůtě jednoho roku od právní moci usnesení, řízení zastaví.
Usnesením ze dne 15. 2. 2017, č. j. 20 C 428/2013-121, pak Okresní soud v Sokolově řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), neboť ke dni 14. 2. 2017 nebyl žádný návrh na pokračování v řízení podán (§111 odst. 3 o. s. ř.).
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je usnesením ze dne 24. 4. 2017, č. j. 15 Co 119/2017-131, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odmítl námitku, že řízení bylo přerušeno z důvodu žalobcova probíhajícího insolvenčního řízení, a proto nemělo být zastaveno s odkazem na ustanovení §111 o. s. ř. Odvolací soud uzavřel, že byl-li dlužníkův úpadek řešen oddlužením plněním splátkového kalendáře, nemohlo dojít k přerušení řízení, v němž dlužník vystupuje v pozici žalobce, podle §140a ani dle §263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona). Probíhající insolvenční řízení bylo v daném případě pouhou pohnutkou k postupu podle §110 o. s. ř. s následky uvedenými v §111 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Domnívá se, že krajský soud nesprávně posoudil věc podle §110 o. s. ř., jestliže z projevů účastníků vyplývá, že navrhovali postup dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Důvodem nebylo poskytnout žalovaným časový prostor pro mimosoudní vyřešení sporu, ale existence řízení, v němž byla řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4063/2014, zabývající se obdobným případem, a má za to, že pro posouzení věci není podstatná otázka správného rozhodnutí o podaném návrhu žalovaných na přerušení řízení, když účastníci vycházeli z předpokladu, že soud právo zná. Navrhl tak zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že probíhající insolvenční řízení bylo pouze pohnutkou k podání jejich návrhu na přerušení řízení, neboť insolvence, případně její skončení, není překážkou uvedenou v §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Dovolatelem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4063/2014 přitom na řešenou věc nedopadá. Dovolacímu soudu proto navrhli dovolání jako nepřípustné odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem přípustné není.
Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přistoupí soud tehdy, jestliže probíhá jiné řízení nebo pokud dal podnět k jeho zahájení, v němž je řešena (má být řešena) otázka, která může mít význam pro jeho rozhodnutí a již by si jinak mohl předběžně vyřešit sám (§135 odst. 2 o. s. ř.). Důvod přerušení tu spočívá zejména v hospodárnosti řízení (k tomu srovnej např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 752, nebo David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 503). Účelem přerušení řízení podle §110 o. s. ř. (tzv. klidu řízení) je poskytnout účastníkům řízení časový prostor pro možnost k mimosoudnímu vyřešení sporu tam, kde to umožňuje povaha věci, a to případně i za pomoci smírčího nebo mediačního jednání prováděného jinou osobou nebo zařízením (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 758, nebo David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 505). Na tento cíl proto zcela logicky navazuje ustanovení §111 odst. 3, poslední věty, o. s. ř. (v rozhodném znění), neboť lze mít důvodně za to, že pokud účastníci přerušeného řízení (podle §110 o. s. ř.) nevyvíjí po dobu jednoho roku od přerušení řízení žádnou procesní aktivitu, jež by vedla k obnovení řízení, v němž by bylo soudem rozhodnuto o uplatněném nároku, je možné presumovat, že došlo k vyřešení sporu mimosoudní cestou (za jehož účelem bylo řízení přerušeno), a účastníci proto na pokračování řízení netrvají (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2966/2013).
Dovolatel nesouhlasí s rozhodnutími soudů o zastavení řízení podle §111 odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že účastníci nežádali o přerušení řízení za účelem poskytnutí času pro urovnání sporu mimosoudní cestou (§110 o. s. ř.), ale toliko na dobu, než bude v jiném řízení vyřešena otázka, jež má význam pro rozhodnutí ve věci [§109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného však není dovolacímu soudu jakkoliv zřejmé, co by mělo být konkrétním naplněním důvodu pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., tzn. jaká je v insolvenčním řízení řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v této věci; takovou otázku nepředkládá ostatně ani sám dovolatel. Okresní soud přitom v usnesení ze dne 15. 1. 2016 explicitně vyzdvihl, že řízení přerušuje ke shodnému návrhu procesních stran na základě §110 o. s. ř. a současně účastníky výslovně upozornil na důsledky nepodání návrhu na pokračování v řízení ve smyslu §111 odst. 3 o. s. ř. Nemohly tak vyvstat žádné pochybnosti o tom, jaký procesní postup soud volí, přičemž domníval-li se žalobce, že k přerušení řízení mělo dojít dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nikoli podle §110 o. s. ř., bylo namístě, aby proti usnesení o přerušení brojil příslušnými opravnými prostředky (k přípustnosti odvolání proti usnesení, jímž soud přerušuje řízení dle §110 o. s. ř., srovnej kupř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 5 Co 1176/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2013).
Zmiňuje -li žalobce usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4063/2014, považuje rozhodnutí odvolacího soudu za s ním rozporné, nelze jeho argumentaci přitakat již pro odlišnost skutkových okolností obou dotčených případů. Zatímco ve věci řešené citovaným usnesením bylo podle výroku rozhodnutí řízení přerušeno do pravomocného skončení souvisejícího řízení, pročež bylo možné poukaz na §110 o. s. ř. v odůvodnění usnesení o přerušení označit za pouhou zřejmou nesprávnost, v nynější kauze tomu tak nebylo, neboť nic v usnesení okresního soudu ze dne 15. 1. 2016 nenapovídá, že jím z materiálního hlediska mělo být řízení přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému je tedy zřejmé, že žalobce ve svém dovolání nepoukázal na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1, §7 bodu 6 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden společný úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 14.880 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. mají tedy žalovaní právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 18.367,80 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 6. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu