ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4078.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4078/2017-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) P. N. , a b) T. N. , obou zastoupených JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 23/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. 25 Co 288/2016-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, č. j. 35 C 23/2016-89, zamítl žalobu na určení, že každý ze žalobců je vlastníkem ideální poloviny blíže identifikovaného pozemku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak žádosti žalobců domáhajících se určení spoluvlastnického práva k dotčené nemovitosti – pozemku, jehož původním vlastníkem byl právní předchůdce žalobců a který po jeho smrti přešel na stát bez právního důvodu. Z restitučního sporu vedeného u tamního soudu pod sp. zn. 15 C 304/98 (původně 18 C 15/92) zjistil, že žalobci společně ještě s B. N. usilovali o vydání sporného pozemku a na něm stojícího domu v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále též jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), přičemž stran pozemku byla jejich žaloba zamítnuta pro absenci včasné výzvy ve smyslu §5 zákona č. 87/1991 Sb., jež byla příčinou prekluze jejich práva. Za nastíněné situace se tak v restitučním řízení v daném směru neúspěšní žalobci nyní nemohou zdárně domáhat určení svého vlastnického práva podle obecných předpisů (§80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“). Odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, obvodní soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobců přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, č. j. 25 Co 288/2016-117, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přitakal mu i stran právního posouzení věci. Obdobně jako obvodní soud odkázal zejména na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a připomněl tak ustálený názor dovolacího soudu, dle něhož s ohledem na právní jistotu nelze restituční předpisy obcházet a domáhat se ochrany vlastnického práva prostřednictvím obecných právních předpisů a určovací žaloby. Dovodil, že aktuálně řešený případ nevykazuje z hlediska skutkových okolností taková specifika, pro něž by bylo nezbytné na něj nahlížet odlišně. Odkaz odvolatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3248/10 shledal nepřiléhavým pro podstatné odlišnosti ve skutkovém základu tehdy a nyní projednávaného sporu. Rozsudek soudu prvního stupně proto jako věcně správný potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. odůvodňují přítomností v judikatuře Nejvyššího soudu doposud neřešené otázky, resp. otázky, jež má být oproti dosavadnímu řešení posouzena jinak. Dovolávajíce se rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, považují za nesprávný formalistický přístup soudů, jež nezohlednily specifika posuzované věci, a rezignovaly tak na optimální nalezení spravedlivého řešení (odkazují přitom na §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Shrnujíce průběh předchozího restitučního řízení, akcentují individuální aspekty nynější kauzy a zdůrazňují, že už v původní výzvě k vrácení domu se domáhali vydání stavby i s pozemkem pod ní. Zmocnil-li se stát sporných nemovitostí (pozemku a budovy) jako celku, měl je jako celek též vrátit. S ohledem na vylíčené okolnosti jsou názoru, že případ vykazuje takové zvláštnosti, pro něž se jeví spravedlivým vyhovět jejich nároku uplatněnému podle obecných právních předpisů, současně nelze způsob jeho prosazování hodnotit jako restituční zákony obcházející, neboť po pravomocném rozhodnutí v restitučním řízení již nebylo možné, aby své právo uplatnili včas ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Odvolacímu soudu rovněž vyčítají rozpornost v jeho úsudku, přisvědčil-li na jedné straně naléhavosti právního zájmu na žalobci požadovaném určení a zároveň žalobu zamítl, přičemž žalobce odkázal na restituční předpisy. Závěrem proto navrhují zrušení rozsudků městského soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobců ovšem za přípustné mít nelze.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, dle něhož se zásadně nepřipouští domáhat se vrácení majetku prostřednictvím určovací žaloby, bylo-li možné o nápravu usilovat v režimu restitučních zákonů. Řečený závěr formuloval dovolací soud již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, zmiňovaného též soudy nižších stupňů, ve vztahu k situacím, v nichž stát nemovitost v rozhodném období převzal bez právního důvodu. Na uvedené pak navázal mimo jiné ve svém usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, přičemž vyslovil, že nároku na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v kauzách, kdy byl dán také restituční nárok, nelze vyhovět vedle případů podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ani tehdy, byl-li dán restituční nárok dle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, nebo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 659/2006, ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4983/2008, ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3135/2016, a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5996/2016, k nemožnosti obcházení restitučního zákona prostřednictvím určovací žaloby viz též obdobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Neobstojí přitom výtky dovolatelů, dle nichž odvolací soud nevyjasnil, proč věc posoudil v intencích závěrů zejména shora jmenovaného rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, neboť případnost aplikace v něm vyslovených konkluzí se podává právě ze skutkových okolností nynějšího sporu známých soudu nejen z aktuálního řízení, nýbrž i z předcházejícího řízení restitučního, jež vyústilo ve vydání budovy na sporném pozemku do vlastnictví žalobců a zamítnutí jejich nároku na restituci pozemku pro jeho prekluzi.
Namítají-li dále dovolatelé, že v individuálně odůvodněných případech lze osobě oprávněné ve smyslu restitučních předpisů přiznat vlastnické právo k věci i na podkladě určovací žaloby dle předpisů obecných, je nutné upozornit, že aktuálně projednávaná kauza taková specifika nevykazuje. Nepřípadnými se pak jeví poukazy dovolatelů na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07) vztahující se k problematice církevních restitucí, v nichž sice byla Ústavním soudem připuštěna možnost přiznat ochranu vlastnického práva i na základě obecné určovací žaloby, avšak pro dlouhodobou nečinnost zákonodárce a z důvodu neexistence speciálního restitučního předpisu předvídaného §29 zákona o půdě, jenž by církvím a náboženským společnostem poskytoval cestu, jak se nápravy jim způsobených křivd domoci. V nyní projednávané věci, v níž žalobcům svědčil nárok ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., jejž ale neuplatnili včas, ovšem naznačený aspekt zjevně dán není. Dovolacímu soudu pak není zřejmá opodstatněnost odkazu žalobců na blíže neidentifikované rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3934/14, neboť rozhodnutí pod touto spisovou značkou Ústavním soudem vydáno nebylo a v řízení vedeném pod podobnou spisovou značkou (IV. ÚS 3934/14) tento soud rozhodoval ve věci s trestněprávní problematikou, jež se otázky restitucí nikterak nedotýká. Pokud by se snad mělo jednat o nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. I. ÚS 3943/14, je třeba zdůraznit, že důvody, pro které oprávněná osoba ve zmíněné věci nestihla včas uplatnit svůj nárok, jsou zcela nesouměřitelné se situací nastalou v posuzované věci.
Nepředestřeli-li tedy dovolatelé taková individuální specifika případu, jež by opodstatňovala výjimečné vybočení z intencí doposud zastávaných konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, a zdůvodňovala tak pozitivní posouzení jejich nároku, jejž mohli primárně uplatnit podle restitučních zákonů, nelze jejich požadavkům přisvědčit. Za ony zvláštní okolnosti pak není možné považovat ani žalobci akcentovanou skutečnost, dle níž se v předcházejícím restitučním sporu domáhali rovněž pozemku pod budovou a po jeho pravomocném skončení již neměli šanci pro ně v tomto směru nepříznivý výsledek zvrátit. V současném řízení totiž už nelze zhojit nepřesný (byť z důvodu právní neznalosti, jak naznačují dovolatelé) projev vůle obsažený v původní výzvě (ze dne 17. 11. 1990) adresované tehdejšímu vlastníku sporných nemovitostí, jenž byl dle jejich přesvědčení soudy nesprávně restriktivně a příliš formalisticky vyložen a který v sobě měl obsahovat i požadavek k vydání pozemku pod dotčenou budovou, neboť výklad vůle projevené ve zmiňované výzvě dle §5 zákona 87/1991 Sb. nebyl předmětem probíhajícího řízení, pročež se jeví irelevantními námitky dovolatelů brojících proti jeho posouzení ze strany soudů. Samotnou úvahu nalézacích soudů o obcházení restitučních předpisů využitím žaloby podle §80 o. s. ř. pak nelze pokládat ani za přepjatě formalistickou ve smyslu dovolateli citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11, či nespravedlivou a jakkoliv se příčící dobrým mravům, sleduje-li konstantní rozhodovací praxi vycházející z preference právní jistoty subjektů právních vztahů, jíž by kladné vyřízení určovací žaloby směřující k získání nemovitosti mimo restituční řízení bylo na újmu (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, či ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1211/2015, a jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 493/2005, jakož i ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1703/2006), přičemž ze spisu ani námitek žalobců se skutečnosti odůvodňující odklon od dosavadního náhledu judikatury nepodávají, jak již bylo uvedeno.
K argumentaci dovolatelů stran rozpornosti úvahy odvolacího soudu sluší se pak poznamenat, že posouzení naléhavého právního zájmu žalobců nebylo určující otázkou pro zamítavá rozhodnutí soudů obou stupňů, jež spočívala především na závěru, že jejich požadavku není možné vyhovět, neboť jím obcházejí restituční předpisy, podle nichž nárok domáhat se vydání sporné nemovitosti v důsledku marného uplynutí lhůty zanikl (srov. §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Nadto lze dodat, že kladné zhodnocení naléhavého právního zájmu žalobce na konkrétním určení je toliko předpokladem věcného projednání daného případu, nikoliv garancí vyhovění uplatňovanému nároku. Ani námitky žalobců nastíněného obsahu, ve vztahu k nimž nadto dovolatelé nevymezují, které z hledisek ve smyslu §237 o. s. ř. považují za naplněné (k vymezení přípustnosti dovolání srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1019/2017, a další v něm citovaná rozhodnutí), proto přípustnost mimořádného opravného prostředku založit nemohou.
Ze shora vylíčeného je tedy zjevné, že dovolateli předložené otázky byly již v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny, a dovolací soud zároveň neshledal důvodu pro jejich odlišné posouzení. V intencích této konstantní rozhodovací praxe přitom postupoval i soud odvolací. Nepředložili-li pak žalobci dovolacímu soudu jinou otázku naplňující kriteria §237 o. s. ř., nezbylo mu než jejich podání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 6. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu