ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5382.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5382/2017-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: K. X. , P., zastoupena Mgr. Máriem Legnavským, advokátem se sídlem v Praze, Hasova 3092/4, proti žalované: Marina Island, s. r. o. , IČO: 27884201, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1595/14, zastoupena Mgr. Ing. Jiřím Langerem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Netlukám 1472/4, o zaplacení částky 121.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 472/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2017, č. j. 12 Co 32/2017-56, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání, jímž žalovaná napadla v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 10. 2016, č. j. 10 C 472/2015-47, jímž byl zamítnut návrh žalovaného, aby soud uložil žalobkyni povinnost složit jistotu na náklady tohoto řízení, Nejvyšší soud odmítl (podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a nejde o rozhodnutí z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., tj. hledisky v něm uvedenými, z nichž však žádné naplněno není (rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Negativní rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu žalované na uložení povinnosti žalobkyni složit jistotu na náklady řízení podle §11 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále též „z. m. p. s.“) se zakládá na zjištění, že žalobkyně, ač je cizinkou (má albánskou státní příslušnost), nemá obvyklý pobyt v cizině (dle zjištění soudu má pobyt na území hlavního města Prahy, kde vlastní též nemovitou věc – označenou bytovou jednotku v ceně dostačující k úhradě nákladů, jež žalovanému v řízení vzniknou); nadto i odvolací soud akcentuje aplikační přednost vyhlášené dvoustranné mezinárodní smlouvy (Smlouva mezi Československou republikou a Albánskou lidovou republikou o právní pomoci ve věcech občanských, rodinných a trestních, publikovaná pod č. 97/1960 Sb., jež ve svém v článku 16 upravuje osvobození od žalobní jistoty pro občany smluvních stran).
Zpochybňuje-li dovolatelka závěry odvolacího soudu vedoucí k vydání tohoto rozhodnutí (ať již jde v prvé řadě o aplikovatelnost zmíněné vyhlášené mezinárodní smlouvy, či současně i o naplnění zákonem stanovených podmínek – §11 odst. 1, odst. 2 písm. b/ a c/ z. m. p. s.), činí tak v prvé řadě prostřednictvím kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti, jde-li o zjištění pobytu žalobkyně či o vlastnictví nemovité věci – její předpokládané hodnotě, v poměru k uvažovaným nákladům řízení), tedy nikoliv nastolením otázek týkajících se výkladu a aplikace relevantní právní úpravy (při jejichž řešení – nutno dodat – se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, uveřejněné pod č. 14/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4883/2016, či aktuálně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 5912/2016). Sluší se připomenout, že není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K otázce míry úsilí, kterou měly soudy vynaložit při zjišťování skutkových okolností relevantních pro dané rozhodnutí procesní povahy, lze pak z judikatury dovolacího soudu odkázat např. i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 763/2005, či na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1407/2017, v nichž dovolací soud uzavírá, že „z povahy věci nelze vyžadovat, aby skutečnosti, na nichž je založeno usnesení procesní povahy (jakýmž je bezpochyby i usnesení o návrhu o uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení), byly zjišťovány způsobem vyžadovaným pro rozhodnutí ve věci samé, tj. zásadně dokazováním a kdy pro účely takového rozhodnutí postačí, vychází-li soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, tedy vyšlých najevo v průběhu řízení z podání a přednesů účastníků, z listin, jimiž nebyl proveden důkaz, i známých soudu z jeho úřední činnosti; je zde nutno též ponechat široký prostor k volné úvaze soudu při hodnocení uvedených skutečností a nedopustit, aby řešení dílčích procesních otázek zcela potlačilo hlavní cíl a smysl řízení, tj. vyřešení sporu mezi účastníky v přiměřené době“. Vzhledem k těmto závěrům se požadavky dovolatele na prokázání skutečností, jež složení jistoty vylučují (jež považoval odvolací soud za objasněné v míře postačující pro své rozhodnutí), jeví jako nepřiměřené.
K absenci výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení (není-li toto rozhodnutí dovolacího soudu rozhodnutím, jímž se končí řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu