ECLI:CZ:NS:2018:28.NCU.153.2018.1
sp. zn. 28 Ncu 153/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Petra Krause ve věci návrhu M. M., bytem XY, na uznání cizího rozhodnutí, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství ČR, o žalobě na obnovu řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. Ncu 556/2004 a o žalobě pro zmatečnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. Ncu 556/2004, podaných M. M. , bytem XY, zastoupenou Mgr. Lucií Červenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Výhledová 548, takto:
I. Žaloba na obnovu řízení se zamítá .
II. Žaloba pro zmatečnost se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě na obnovu řízení a o žalobě pro zmatečnost.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Nejvyššímu soudu dne 22. 11. 2004, navrhl M. M., narozený dne XY, uznání rozsudku soudu prvního stupně v Abu Dhabi (Spojené arabské emiráty) o rozvodu jeho manželství s M. M., narozenou dne XY. Do řízení zahájeného tímto návrhem vstoupilo Nejvyšší státní zastupitelství, jež navrhlo, aby Nejvyšší soud návrhu vyhověl.
Rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. Ncu 556/2004, Nejvyšší soud rozhodl, že „rozsudek soudu prvního stupně v Abudabi (Spojené arabské emiráty) ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. 566/2004, jímž bylo rozvedeno manželství M. M. a M. M., rozené B., uzavřené dne 22. 10. 1977 před bývalým Městským národním výborem v Banské Bystrici, Slovenská republika“, se uznává, pokud jde o vyslovení rozvodu manželství, na území České republiky. Podle odůvodnění rozsudku „soud prvního stupně v Abudabi (Spojené arabské emiráty) k žalobě navrhovatele rozvedl jeho manželství, když po provedeném řízení zjistil, že manželé spolu trvale nežili, žili dlouhodobě odloučeně v jiných zemích, vzájemně se odcizili a neměli již zájem na obnovení soužití v tomto manželství, v němž se narodily dvě děti, které v době rozvodu byly již zletilé“. Vztahy mezi manžely byly tedy tak vážně rozvráceny, že manželství nemohlo plnit svůj společenský účel. Rozhodnutí cizího soudu je proto v souladu s ustanovením §24 zákona o rodině (zákona č. 94/1963 Sb., jehož znění se změnami a doplňky bylo vyhlášeno pod č. 210/1998 Sb.). Uznání rozsudku nebrání žádná z překážek uvedených v ustanovení §64 zákona č. 97/1963 Sb. S odkazem na ustanovení §67 odst. 1 a 2 a §68 zákona č. 97/1963 Sb. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pravomocné cizí rozhodnutí, jehož uznání se navrhovatel domáhal, vyhovuje podmínkám, které pro uznání cizích rozhodnutí ve věcech manželských stanoví zákon, a návrhu na uznání vyhověl. Rozsudek Nejvyššího soudu byl doručen navrhovateli i Nejvyššímu státnímu zastupitelství a nabyl právní moci dne 27. 12. 2004.
Dne 15. 9. 2018 podala M. M. u Nejvyššího soudu „žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004 (nesprávně uvedeno 2014), č. j. Ncu 556/2004, jenž nabyl právní moci dne 27. 12. 2004“.
V žalobě M. uvedla, že se domáhá zrušení rozsudku o uznání, neboť se nikdy, a to na území jakéhokoliv státu neúčastnila rozvodového řízení, ani k tomu nebyla vyzvána, souhlas s rozvodem nikdy nevyslovila a rozsudek soudu v Abu Dhabi jí nebyl doručen, stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu. Má za to, že žaloba pro zmatečnost a na obnovu řízení je podána v zákonné lhůtě, „neboť se toliko při nynějším převzetí věci právním zástupcem dozvěděla, že má právo se proti akceptaci rozsudku podle práva šaría bránit mimořádnými opravnými prostředky, a toliko nyní uznala, že právo šaría je nepřijatelné pro právní řád České republiky“. Nejvyšší soud dle jejího názoru projednáním věci bez její účasti, bez jejího souhlasu s rozvodem, nedoručením vlastního rozsudku navrhovatelce a uznáním s českým právním řádem neslučitelného rozsudku podle práva šaría porušil její právo na spravedlivé projednání její věci, fakticky vyloučil její možnost se jakkoliv k věci vyjádřit a to nejen na území ČR; rovněž ji zkrátil na jejích majetkových právech, když nemohla realizovat nároky plynoucí z vypořádání společného jmění manželů, pokud o rozvodu, ani o jeho uznání nevěděla. Napadeným rozsudkem byla porušena Listina základních práv a svobod ČR, Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, i Ústava ČR, a „je tedy zmatečné od počátku“. Nejvyššímu soudu vytýká též porušení §64 písm. c) tehdy platného zákona č. 97/1963 Sb., ve znění účinném od 15. 6. 2004 do 28. 9. 2005 a odkazuje i na související právní rámec unijního práva (čl. 1, 5, a 8 nařízení č. 1259/2010 a čl. 1, 2 a 10 nařízení Rady ES č. 2201/2003), z nějž jednoznačně plyne, že soud neměl rozsudek o rozvodu uznat, a že příslušným by byl pro případ, že manžel žil ve Spojených arabských emirátech v době rozvodu, soud České republiky, dle státního občanství obou manželů, pokud se nedohodli jinak (neboť navrhovatelka nežila ve Spojených arabských emirátech). Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, eventuálně, aby nařídil odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí o věci a povolil obnovu řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda je žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost přípustná podle ustanovení §228 a §229 o. s. ř. a §398 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 32 Ncu 44/2016, přijal a odůvodnil závěr, že žaloba na obnovu řízení o uznání cizího rozhodnutí o rozvodu manželství a žaloba pro zmatečnost proti rozsudku, kterým bylo uznáno cizí rozhodnutí o rozvodu manželství na území České republiky, nejsou podle §398 zákona č. 292/2013 Sb. přípustné, od nějž Nejvyšší soud neshledává důvod se odchýlit ani v této věci (ústavní stížnost podaná proti citovanému usnesení byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3847/16, odmítnuta).
Poněvadž žaloba na obnovu řízení o uznání cizího rozhodnutí o rozvodu manželství, ani žaloba pro zmatečnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, č. j. Ncu 556/2004, kterým bylo uznáno cizí rozhodnutí o rozvodu manželství na území České republiky, nejsou podle §398 z. ř. s. přípustné, Nejvyšší soud je podle §235e odst. 1 a odst. 2 věty první a §235f o. s. ř. bez nařízení jednání zamítl.
S ohledem na nepřípustnost žaloby pro zmatečnost i žaloby na obnovu řízení byl návrh M. na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí bezpředmětným a Nejvyšší soud o něm proto (i s ohledem na vyřízení věci v přiměřené lhůtě) již nerozhodoval.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §235a odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, neboť M. M. neměla ve věci úspěch a ostatním účastníkům podle obsahu spisu v řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu