ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.1875.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1875/2016-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně MONETA Money Bank, a. s. , se sídlem v Praze 4 – Michli, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, identifikační číslo osoby 25672720, proti žalované D. M. , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 485/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 12 Cmo 267/2014-83, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalované potvrdil usnesení ze dne 24. dubna 2014, č. j. 24 Cm 485/2012-43, ve znění usnesení ze dne 3. června 2014, č. j. 24 Cm 485/2012-46, jímž Městský soud v Praze vyhověl návrhu žalobkyně (před změnou obchodní firmy GE Money Bank, a. s.), aby do řízení na její místo vstoupil M. K., (dále též jen „M. K.“).
Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí potvrzující usnesení ze dne 16. září 2014, č. j. 12 Cmo 267/2014-49, Nejvyšší soud k dovolání žalované usnesením ze dne 30. března 2015, č. j. 29 Cdo 71/2015-78, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle kterého v daném případě byly splněny všechny předpoklady stanovené ustanovením §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro vstup nabyvatele práva do řízení na místo dosavadní žalobkyně. Z obsahu spisu totiž plyne, že žalobkyně indosovala na označeného procesního nástupce směnku (o jejíž zaplacení v projednávané věci jde) a ten také vyslovil se svým vstupem do řízení souhlas.
Nabyvatel směnky sice nebyl přítomen indosaci směnky (vyznačení indosamentu na směnku) a jejímu vrácení do úschovy soudu, podle odvolacího soudu však v poměrech dané věci není pochyb o tom, že mezi indosantem a indosatářem byla uzavřena dohoda předpokládaná ustanovením §17 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále jen „zákon o cenných papírech“), kterou bylo předání směnky nabyvateli nahrazeno výše uvedeným postupem. To ostatně potvrdil i nabyvatel směnky ve svém podání ze dne 22. prosince 2014.
Za opodstatněnou neměl odvolací soud ani námitku žalované, podle které M. K. postoupil směnku i jí zajištěnou pohledávku (ze smlouvy o úvěru) třetí osobě. Jednak bylo v projednávané věci žalobou uplatněno právo ze směnky (nikoli ze smlouvy o úvěru), jednak smlouvou o postoupení pohledávky k převodu práv ze směnky nemohlo vůbec dojít, neboť u cenného papíru na řad je takový způsob změny v osobě věřitele vyloučen.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 a §238a o. s. ř., s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „procesního práva“ (splnění podmínek pro převod směnky na řad), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (o žádné z rozhodnutí vypočtených v ustanovení §238a o. s. ř. v projednávané věci nejde), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku (hmotného nebo procesního) práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Jelikož žalobkyně indosovala směnku na M. K. dne 3. října 2013 (srov. úřední záznam č. l. 33 spisu), použije se – vzhledem k ustanovení §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – pro posouzení podmínek převodu směnky (vedle ustanovení čl. I. §11 a násl. zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového) i nadále úprava zákona o cenných papírech.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 71/2015 a v něm citovanou judikaturu) je pak ustálena v závěru, podle kterého podmínkou pro převod směnky na řad je (s výjimkami uvedenými v §17 zákona o cenných papírech) vedle rubopisu také její předání nabyvateli. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelkou zpochybněno, přitom (v obecné rovině) těmto judikatorním závěrům nijak neodporuje. Odvolací soud totiž nespojuje závěr o naplnění podmínek pro převod směnky na řad pouze se skutečností, že žalobkyně umístila na směnku rubopis, nýbrž dovozuje, že k převodu směnky v daném případě nebylo nutné též její předání nabyvateli, neboť žalobkyně a M. K. si otázku převodu směnky upravili oproti dispozitivní úpravě obsažené v ustanovení §17 odst. 1 zákona o cenných papírech odchylně (jinak řečeno, že v projednávané věci jde právě o jednu z výjimek uvedených v ustanovení §17 zákona o cenných papírech, kdy k převodu listinného cenného papíru nedochází jeho předáním nabyvateli).
Posouzení otázky, zda v dané věci byla dohoda podle ustanovení §17 zákona o cenných papírech, mezi žalobkyní a nabyvatelem směnky vskutku uzavřena (zda lze z okolností popsaných odvolacím soudem na její existenci usuzovat), je pak především věcí úvahy soudu, který o procesním nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř. rozhoduje. Tuto úvahu by přitom dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená.
O takový případ však v poměrech dané věci nejde; napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z konkrétních skutkových okolností projednávané věci (v rozhodnutí výstižně popsaných), přičemž Nejvyšší soud žádný důvod ke korekci odvolacím soudem učiněných závěrů neshledává.
Pro úplnost budiž dodáno, že z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. je zjevně právně bezcenná ta část dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatelka namítá, že (případným) dalším převodem směnky či směnkou zajištěné pohledávky by jí bylo znemožněno vznést vůči M. K. kauzální námitky, které mají původ v právním poměru účastníků, jenž byl podkladem pro vystavení směnky. K tomu srov. ustanovení §107a odst. 3 ve spojení s §107 odst. 4 o. s. ř., jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2003, sp. zn. 29 Odo 454/2003 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 181).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu