ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.2026.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 2026/2018-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce A. M. F. Aircraftleasing Meier & Fischer GmbH & Co. KG , se sídlem v Hamburku, Mittelweg 113, PSČ 201 49, Spolková republika Německo, zastoupeného Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Jungmannova 31/23, PSČ 110 00, proti žalovanému České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, PSČ 128 10, zastoupenému Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, za účasti V. F. , jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce, o zaplacení částky 112.550.064 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 170/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018, č. j. 18 Co 392/2017-233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 25. srpna 2017, č. j. 26 C 170/2016-176, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (A. M. F. Aircraftleasing Meier & Fischer GmbH & Co. KG) domáhal vůči žalovanému (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) za účasti V. F. jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce, zaplacení částky 112.550.064 USD s příslušenstvím tvořeným specifikovaným úrokem z prodlení (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobci a vedlejšímu účastníku zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 2.700 Kč (bod II. výroku).
[2] K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2018, č. j. 18 Co 392/2017-233:
1/ Potvrdil rozsudek obvodního soudu (první výrok).
2/ Uložil žalobci a vedlejšímu účastníku zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 300 Kč (druhý výrok).
[3] Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje:
1/ K odpovědnosti státu za jednání správce konkursní podstaty:
Na základě ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak než aktuální judikatura Nejvyššího soudu (včetně paralelního sporu o náhradu škody způsobené zařazením letadel do konkursní podstaty vedlejšího účastníka).
2/ K dohledové činnosti konkursního soudu:
Na základě judikatury Ústavního soudu, z níž dovozuje přípustnost dovolání „vždy, je-li tvrzeno porušení základních lidských práv, včetně porušení práva na spravedlivý proces vadami řízení“.
3/ K otázce dřívějšího prodeje letadel:
Na základě absence sjednocující judikatury k otázce konfliktu mezi povinností poškozeného přispět k minimalizaci škody ekonomicky racionálním jednáním na straně jedné a právem na respektování všech složek vlastnického práva na straně druhé.
[4] Odvolacímu soudu dovolatel vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), včetně vad řízení, které měly za následek porušení práva na spravedlivý proces, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[5] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí souladné s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[6] 1/ K odpovědnosti státu za jednání správce konkursní podstaty:
Potud Nejvyšší soud neshledává ani na základě dovolací argumentace žádný důvod k odklonu od ustálené judikatury představované především (leč nikoli pouze jen):
a/ k osobní majetkové odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu, kterou způsobil porušením svých povinností:
- rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněným pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
- rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněným pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
- rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, uveřejněným pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
b/ k odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve vazbě na činnost správce konkursní podstaty:
- rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněným pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[7] Oním paralelním sporem o náhradu škody způsobené zařazením letadel do konkursní podstaty vedlejšího účastníka má dovolatel zjevně na mysli spor o zaplacení částky 333.851.500 Kč s příslušenstvím, vedený mezi týmiž účastníky (bez vedlejšího účastníka) u obvodního soudu pod sp. zn. 27 C 283/2008, jenž rovněž skončil pravomocným zamítnutím žaloby a kde Nejvyšší soud rozhodl o žalobcem podaném dovolání tak, že je ve výroku o věci samé zamítl rozsudkem ze dne 30. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 3213/2010. V tomto rozsudku, na který v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud shrnul závěry judikatury Nejvyššího soudu k odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty, se kterou je napadené rozhodnutí v souladu. Tamtéž vysvětlil, proč nemá za přiléhavou argumentaci dovolatele odkazující na rozhodnutí ESLP [jde o rozsudek senátu (1. sekce) ESLP ze dne 14. ledna 2010, stížnost č. 54522/00, a na něj navazující rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 3. dubna 2012]. Budiž dodáno, že ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3213/2010 odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. I. ÚS 2344/15.
[8] K dohledové činnosti konkursního soudu:
K obtížnosti závěru o vlastnictví letadel podle německého práva uzavřel Nejvyšší soud opět již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3213/2010, že posouzení, komu letadla vlastnicky náleží podle německého práva, nepatřilo k těm, jež by měl coby „jednoduchá“ činit konkursní soud mimo rámec zahájeného excindačního řízení (při výkonu dohlédací činnosti).
[9] K námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu je výrazem svévole dosahující úrovně porušení práva na spravedlivý proces, když nereaguje na odvolací argumentaci dovolatele, Nejvyšší soud uvádí, že i potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“).
[10] V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
[11] Poměřováno těmito závěry rozhodnutí insolvenčního soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které žaloba není důvodná. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
3/ K otázce dřívějšího prodeje letadel:
[12] Není-li důvod připustit dovolání k problematice odpovědnosti státu za jednání správce konkursní podstaty respektive k problematice dohlédací činnosti konkursního soudu, pak dovolání není přípustné ani ohledně problematiky dřívějšího prodeje letadel coby postupu předcházejícího vzniku či zvětšení škody. Jde o právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí (logicky) ani nespočívá. Není-li dovolání přípustné ve vztahu k těm otázkám, jejichž zodpovězení vedlo odvolací soud k závěru, že stát neodpovídá za škodu způsobenou soupisem letadel, pak nemá smysl se zabývat otázkou, jež souvisí s možnou výší škody. Ostatně sám dovolatel tuto otázku označuje v dovolání za „druhořadou“. Ani v tomto ohledu pak napadené rozhodnutí nevybočuje (co do přezkoumatelnosti svých závěrů) z mezí ustavených v R 100/2013 a neodporuje ani judikatuře Ústavního soudu citované v odstavci [11].
[13] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[14] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu