ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.3245.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3245/2016-323
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v exekuční věci oprávněného Ing. Ivana Mikeše , se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 5, PSČ 116 68, jako insolvenčního správce dlužníka Z. Č., zastoupeného JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, PSČ 160 00, proti povinným 1/ J. G., a 2/ F. G. , oběma zastoupeným JUDr. Zuzanou Kristiánovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Kozí 19/10, PSČ 602 00, pro částku 15 000 000 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Plzni – městě pod sp. zn. 73 EXE 677/2013, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2014, č. j. 11 Co 200/2014-120, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. května 2014, č. j. 11 Co 200/2014-120, potvrdil usnesení ze dne 14. února 2014, č. j. 73 EXE 677/2013-93, jímž Okresní soud v Plzni - městě (dále jen „okresní soud“) zamítl návrh povinných ze dne 15. května 2013, doručený soudnímu exekutorovi 17. května 2013 (založený na č. l. 36 soudního spisu), na zastavení exekuce.
Soudy obou stupňů vyšly zejména z toho, že:
1/ Vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka Z. Č. (dále jen „Z. Č.“), zveřejnil Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) v insolvenčním rejstříku 10. srpna 2011. Usnesením ze dne 4. ledna 2012, č. j. KSPH 41 INS 14142/2011-A-17, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek Z. Č., insolvenčním správcem ustanovil Ing. Ivana Mikeše a na majetek Z. Č. prohlásil konkurs; lhůta pro podávání přihlášek uplynula 6. února 2012.
2/ Měnícím rozsudkem ze dne 5. února 2013, č. j. 9 Cmo 348/2011-520, uložil Vrchní soud v Praze žalovaným (J. G .a F. G.) zaplatit žalobci (Ing. Ivanu Mikešovi, jako insolvenčnímu správci Z. Č.) částku 15 000 000 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti žalobce vrátit žalovaným specifikované listinné akcie společnosti KAVEX-GRANIT HOLDING a. s.
3/ Dne 11. dubna 2013 bylo zahájeno exekuční řízení, vedené u soudního exekutora pod sp. zn. 095 EX 00493/13, k návrhu oprávněného ze dne 22. března 2013.
4/ Dne 29. dubna 2013 vydal okresní soud pověření k vedení exekuce pro soudní exekutorku JUDr. Janu Tvrdkovou.
5/ Jednostranným zápočtem datovaným dne 20. dubna 2013 započetla první povinná svou pohledávku z titulu náhrady škody (za znehodnocení akcií po dobu, kdy Z. Č. vykonával akcionářská práva) ve výši 25 000 000 Kč oproti pohledávce oprávněného ve výši 15 000 000 Kč.
6/ Dne 17. května 2013 podali povinní u soudní exekutorky návrh na zastavení exekuce z důvodu zániku vymáhané pohledávky započtením.
Vycházeje z dikce §140 odst. 3 písm. a/ zákona č. 182/2006 sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého není započtení vzájemných pohledávek ze dne 20. dubna 2013 přípustné, neboť povinní „se nestali přihlášenými věřiteli“. Podle odvolacího soudu měli povinní jimi tvrzenou pohledávku na náhradě škody přihlásit do insolvenčního řízení dlužníka Z. Č., a to bez ohledu na výsledek sporu o zaplacení částky 15 000 000 Kč. Dále odvolací soud zdůraznil, že usnesením ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 322/2014, Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2013, č. j. 9 Cmo 348/2011-520.
Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že odvolací soud vyřešil otázku „vztahující se k započtení pohledávky v rozporu s ustálenou soudní praxí“.
Konkrétně dovolatelé tvrdí, že jejich pohledávka za oprávněným ve výši 25 000 000 Kč není pohledávkou, která měla být přihlášena do insolvenčního řízení, ale jde o pohledávku za majetkovou podstatou (§168 insolvenčního zákona). O započtení této pohledávky měl odvolací soud rozhodnout v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004 ( které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže- dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Z dovolání je zřejmé, že dovolatelé nesouhlasí s právním posouzením věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí (tedy že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Poukazuje na usnesení ze dne 9. prosince 2014, sp. zn. I. ÚS 1980/14, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dovolatelů proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2013, č. j. 9 Cmo 348/2011-520, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2014, č. j. 29 Cdo 322/2014-620. Navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že v posouzení podmínek přípustnosti započtení pohledávek je rozhodnutí odvolacího soudu souladné s judikaturou Nejvyššího soudu (přijatou po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí).
V důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněného pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2018“), Nejvyšší soud při výkladu §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona vysvětlil, že ve fázi od podání insolvenčního návrhu do rozhodnutí, kterým se zjišťuje úpadek dlužníka, započtení zakázáno zásadně není (za dodržení §111 insolvenčního zákona). Výjimku představuje doba, po kterou trvá moratorium (§122 odst. 3 insolvenčního zákona). Od účinnosti rozhodnutí o úpadku (jež nastává zveřejněním tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, viz §89 insolvenčního zákona) je započtení přípustné pouze za podmínek uvedených v §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona. I přes splnění podmínek uvedených v §140 insolvenčního zákona může insolvenční soud zakázat započtení pohledávek předběžným opatřením (§82 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona). Současně insolvenční zákon dává insolvenčnímu soudu možnost, aby předběžným opatřením naopak udělil souhlas se započtením vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele i v době, kdy je to zakázáno (§82 odst. 3 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona).
Dále Nejvyšší soud v R 63/2018 dovodil, že insolvenční zákon neobsahuje v §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona zákaz započtení, ale toliko jeho omezení, jakož i to, že toto omezení nepočíná (až) rozhodnutím o prohlášení konkursu, ale již rozhodnutím o zjištění úpadku. Započtení pohledávek (lhostejno, zda jde o věřitele uplatňující svá práva přihláškou, věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou či věřitele s pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, když zákon ohledně započítávání mezi těmito pohledávkami nerozlišuje) tak lze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku uskutečnit pouze za podmínek uvedených v §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona. U pohledávek za majetkovou podstatou (§168 insolvenčního zákona) a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§169 insolvenčního zákona) bude vyplývat nepřípustnost započtení zpravidla již z nemožnosti dostát podmínce uvedené v §140 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona (tyto pohledávky nebudou přihlášeny do insolvenčního řízení).
K závěrům vysloveným v R 63/2018 se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněném pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V situaci, kdy dovolatelé nezpochybňují, že pohledávku za Z. Č. z titulu náhrady škody ve výši 25 000 000 Kč nepřihlásili do insolvenčního řízení vedeného proti Z. Č., je napadené rozhodnutí co do úsudku, že započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele není přípustné, v souladu se závěry obsaženými v R 63/2018.
Se zřetelem k závěrům, které Nejvyšší soud formuloval v R 63/2018 (viz výše), je nezpůsobilá zvrátit závěr odvolacího soudu také námitka dovolatelů, že jimi tvrzená pohledávka na náhradě škody je pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu §168 insolvenčního zákona.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu