ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.3269.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3269/2016-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Heleny Horové, LL.M. , advokátky, se sídlem v Praze 4, V Luhu 754/18, PSČ 140 00, jako správkyně konkursní podstaty Mochovské mrazírny a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 46357017, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovanému ARDO IMMO CZ s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Mochově 70, PSČ 250 87, identifikační číslo osoby 27251853, zastoupenému Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, PSČ 120 00, o zaplacení 3 788 751 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 616/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 21 Co 377/2015-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 4 C 616/2013-70, Okresní soud Praha - východ uložil žalovanému (ARDO IMMO CZ s. r. o., nyní ARDO IMMO CZ s. r. o. v likvidaci) zaplatit do konkursní podstaty úpadce Mochovské mrazírny a. s. v likvidaci částku 3 788 751 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p. a. od 20. prosince 2011 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti oběma výrokům, podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázek dílem řešených (dle něj) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dílem v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených, uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání v části, v níž směřuje proti části prvního výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, a dále v části, v níž směřuje proti druhému výroku napadeného rozsudku, odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu ke shora vymezeným výrokům, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Důvodem pro odmítnutí dovolání v této části jsou proto jeho vady, spočívající v nevymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Nadto nelze přehlédnout, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) k těmto částem napadeného rozhodnutí neobsahuje žádnou argumentaci. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení bodu II. výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, ani závěry, jimiž odvolací soud odůvodnil výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V části, v níž směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že otázky předkládané dovolatelem Nejvyšší soud zodpověděl (ve skutkově obdobném případě) v rozsudku ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2290/2016. V něm dospěl k těmto závěrům:
1/ Vyplacením 70 % čistého výtěžku zpeněžení zajištění zaniká právo věřitele na oddělené uspokojení jeho zajištěné pohledávky. Zbytek čistého výtěžku zpeněžení (30 %) se po vyplacení 70 % čistého výtěžku zpeněžení stává součásti konkursní podstaty, z níž jsou uspokojováni všichni věřitelé (včetně bývalého odděleného věřitele).
2/ Podkladem (titulem) pro jakékoliv plnění na pohledávky uplatněné v konkursním řízení je zákon nebo rozhodnutí soudu, jinými slovy jakákoliv výplata výtěžku zpeněžení může být učiněna pouze na základě zákona či rozhodnutí soudu. Bez takového zákonného či soudního příkazu nesmí správce konkursní podstaty plnit, a pokud tak činí, jde o plnění bez právního důvodu (pokud důvod neexistuje) nebo z důvodu, který odpadl (např. pokud existovalo rozhodnutí, na základě něhož bylo plněno a toto rozhodnutí následně bylo zrušeno). To platí i pro plnění, která správce konkursní podstaty činí poté, co byl konkurs zrušen a jeho účinky pominuly.
3/ Rozhodnutí odvolacího soudu o opravném prostředku proti rozhodnutí konkursního soudu (soudu prvního stupně) není tzv. nicotným rozhodnutím, neboť odvolací soud má pravomoc o takovém opravném prostředku rozhodnout (bez ohledu na to, zda je opravný prostředek přípustný).
4/ Pravomocné rozhodnutí (odvolacího) soudu, které nebylo na základě opravného prostředku zrušeno, je závazné pro účastníky řízení a též pro všechny orgány (včetně Nejvyššího soudu).
5/ Předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, ale objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem právním řádem neuznávaným, a dobrá víra obohaceného nemá vliv na jeho povinnost bezdůvodné obohacení vrátit.
V projednávané věci obdržel žalovaný před zrušením konkursu 70 % výtěžku zpeněžení zajištění, přičemž vyplacením této částky jeho nárok na oddělené uspokojení zanikl (byl vypořádán). Jestliže po zrušení konkursu vydal konkursní soud rozhodnutí, kterým tehdejšímu správci konkursní podstaty uložil povinnost vyplatit i zbytek výtěžku zpeněžení a tehdejší správce tak učinil, zrušením tohoto rozhodnutí došlo k zániku důvodu, pro který byla žalovaná částka žalovanému vyplacena. Právní posouzení věci soudy obou stupňů, podle něhož šlo o bezdůvodné obohacení, je tak v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu