ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.3510.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 3510/2017-72
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. Jany Luštíkové , se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 574/13, PSČ 500 02, jako insolvenční správkyně dlužnice J. V., zastoupené Mgr. Martinem Luštíkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 574/13, PSČ 500 02, proti žalovanému J. Ch. , o zaplacení částky 114.723 Kč, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 105 C 7/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2017, č. j. 47 Co 46/2017-59, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 3. října 2016, č. j. 105 C 7/2016-34, uložil žalovanému (J. Ch.), aby zaplatil žalobkyni (jako insolvenční správkyni dlužnice J. V.) částku 114.723,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. září 2012, č. j. KSHK 45 INS 10889/2012-A-11, zjistil úpadek dlužnice a insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni. Následným usnesením ze dne 20. listopadu 2012, č. j. KSHK 45 INS 10889/2012-B-8, zamítl návrh dlužnice na povolení oddlužení a na její majetek prohlásil konkurs.
2) Usnesením ze dne 12. března 2001, sp. zn. 41 K 4/2001, prohlásil Krajský soud v Hradci Králové konkurs na majetek úpadce J. V. (manžela dlužnice) a správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného. Dne 4. prosince 2012 vydal Krajský soud v Hradci Králové rozvrhové usnesení, č. j. 41 K 4/2001-522, jímž správci konkursní podstaty uložil, aby z konkursní podstaty úpadce vyplatil (mimo jiné) dlužnici (J. V.) částku 114.723,- Kč.
3) Výše uvedenou částku žalovaný vyplatil dlužnici dne 29. února 2013, tj. v době, kdy „na její majetek byl prohlášen konkurs“; dlužnice uvedenou částku nevyplatila insolvenční správkyni do majetkové podstaty.
Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení §246 odst. 1 a §249 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že prohlášením konkursu na majetek dlužnice (dnem 20. listopadu 2012) přešlo na žalobkyni (jako insolvenční správkyni dlužnice) oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností souvisejících s majetkovou podstatou. „Jak vyplývá z časové souslednosti věcí, žalovaný měl povinnost plnění z rozvrhového usnesení poskytnout žalobkyni, nikoli přímo dlužnici. Zvláště pak v případě, kdy žalovaný sám připustil, že si mohl být vědom, že na majetek dlužnice již v té době byl prohlášen konkurs a žádné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že dlužnice předmětnou částku vyplatí do majetkové podstaty. Závazek žalovaného tak nadále trvá, a jelikož jej nesplnil dobrovolně, uložil mu tuto povinnost soud“.
Současně doplnil, že „na věc nelze aplikovat ustanovení o náhradě škody, neboť žalobkyně se domáhá splnění povinnosti plynoucí žalovanému ze zákona a na její straně žádná škoda nevznikla, tudíž promlčení pohledávky nemohlo nastat“.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. dubna 2017, č. j. 47 Co 46/2017-59, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a poukazuje na závěry formulované v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, a ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008 (uveřejněných pod čísly 88/2003 a 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 726/2010, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 579/2003 (uveřejněném pod číslem 21/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) – zdůraznil, že za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle ustanovení §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Současně připomenul, že v konkursním řízení (v řízení vedeném podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále jen „ZKV“) jsou správce konkursní podstaty i konkursní soud vázáni zjištěním pohledávky, a nedošlo-li v průběhu konkursu po zjištění pohledávky k jejímu zániku, např. tím, že ji splnil úpadcův dlužník nebo ručitel, musí být tato pohledávka při rozvrhu vypořádána. Žalovaný tak, jsa vázán pravomocným rozvrhovým usnesením, řádně splnil svoji povinnost vyplatit na přihlášené pohledávky částky uvedené v rozvrhovém usnesení všem věřitelům, včetně dlužnice.
Jakkoli vyplacením peněžité pohledávky dlužnici v průběhu konkursu na její majetek, namísto její insolvenční správkyni, vznikla škoda na majetkové podstatě dlužnice, jelikož dlužnice přijatou částku do majetkové podstaty nevydala, nelze – pokračoval odvolací soud – dospět k závěru, že žalovaný porušil (vyplacením plnění dlužnici) povinnost postupovat při výkonu funkce konkursního správce s odbornou péčí podle ustanovení §8 odst. 2 ZKV; není tak naplněn jeden z předpokladů vzniku jeho odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 obč. zák.
Konečně odvolací soud doplnil, že žalobkyně (jako insolvenční správkyně dlužnice) „se mohla bránit rozvrhovému usnesení podle §30 odst. 2 věty za středníkem ZKV“; mohla též podat řádný opravný prostředek proti usnesení o zrušení konkursu na majetek manžela dlužnice po splnění rozvrhového usnesení. Navíc se žalovanému nedostalo na úkor majetkové podstaty dlužnice žádného majetkového prospěchu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že spočívá na řešení otázek hmotného práva dosud judikaturou Nejvyššího soudu nezodpovězených, a to:
a) „Účinků plnění osoby zavázané vůči dlužníku, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, přímo k rukám dlužníka za předpokladu, že se toto plnění následně nedostane do majetkové podstaty“.
b) „Právní povahy důsledku takového jednání ve vztahu k majetkové podstatě dlužníka, kterou odvolací soud chybně posoudil jako škodu“.
Dovolatelka akcentuje, že žalovaný (jako správce konkursní podstaty úpadce J. V.) nesplnil povinnost pro něj plynoucí z rozvrhového usnesení, když řádným splněním mohlo být „pouze vydání částky 114.723,- Kč do majetkové podstaty dlužnice, tedy k rukám žalobkyně“. „Závazek žalovaného“ tak ve smyslu ustanovení §249 odst. 2 insolvenčního zákona nadále trvá a žalovaný je s jeho splněním v prodlení.
V této souvislosti dovolatelka poukazuje jednak na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 726/2010, které podle jejího názoru odvolací soud nesprávně interpretoval, jednak na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 4794/2008.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, respektive aby zmíněný rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek dovolatelkou otevřených, dosud Nejvyšším soudem v daných souvislostech beze zbytku nezodpovězených.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §8 odst. 2 ZKV správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná obchodní společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce.
Podle ustanovení §30 ZKV po právní moci usnesení o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce předloží správce soudu návrh na rozvrh a upravený seznam přihlášek, v němž uvede, kolik by mělo být pro každou pohledávku vyplaceno. Po přezkoumání věcné správnosti návrhu vydá soud rozvrhové usnesení (odstavec 1). Rozvrhové usnesení doručí soud účastníkům s výjimkou konkursních věřitelů, jejichž nároky již byly plně uspokojeny, a správci a dále je vyvěsí v plném nebo ve vhodném zkráceném znění na úřední desku soudu; proti rozvrhovému usnesení lze podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy bylo vyvěšeno na úřední desce soudu (odstavec 2).
Podle ustanovení §32 ZKV v rozvrhu se uspokojí nejdříve dosud nezaplacené pohledávky za podstatou (§31 odst. 2) a pracovní nároky (§31 odst. 3). Nepostačuje-li výtěžek zpeněžení podstaty na úhradu všech těchto pohledávek, uspokojí se nejdříve hotové výdaje a odměna správce, potom náklady spojené s udržováním a správou podstaty, poté soudní poplatek za konkurs, poté pohledávky výživného ze zákona; ostatní pohledávky se uspokojí poměrně (odstavec 1). Po úplném uspokojení pohledávek podle odstavce 1 se pohledávky uspokojí podle svého zařazení do tříd. Ze zbývajícího výtěžku ze zpeněžení konkursní podstaty připadá 30 % na první třídu a 70 % na druhou třídu. Nebudou-li v některé třídě vyčerpány všechny prostředky připadající na uspokojení do ní patřících pohledávek, přesunou se tyto prostředky do bezprostředně následující třídy (odstavec 2).
Podle ustanovení §44 ZKV soud usnesením zruší konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání, (…) b) po splnění rozvrhového usnesení (odstavec 1). Pro doručení a zveřejnění usnesení o zrušení konkursu platí totéž, co pro doručení a zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu. Zánik účinků prohlášení konkursu (§14) nastane s právní mocí usnesení o zrušení konkursu, nerozhodne-li soud jinak.
Podle ustanovení §249 odst. 2 insolvenčního zákona, jestliže osoba, která má závazek vůči dlužníkovi, plní tento závazek po prohlášení konkursu dlužníku, a plnění se nedostane do majetkové podstaty, není tím svého závazku zproštěna, ledaže prokáže, že o prohlášení konkursu nemohla vědět nebo že vzhledem k okolnostem plnění dluhu bylo zřejmé, že dlužník plnění vydá do majetkové podstaty.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je jednotná v závěrech, podle nichž:
1) Rozvrh (ve smyslu rozvrhu konečného) patří k závěrečným úkonům konkursního řízení při jeho normálním průběhu. Jakmile dojde k jeho realizaci, je již možné konkurs zrušit. Podstata rozvrhu (ve smyslu rozvrhu konečného) spočívá v tom, že celkový výtěžek zpeněžení konkursní podstaty se rozdělí mezi konkursní věřitele podle pravidel stanovených v §32 ZKV. Děje se tak usnesením, které zákon nazývá rozvrhovým usnesením; tímto usnesením se tudíž rozvrh nenavrhuje, ale provádí [srov. např. rozsudek ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročníku 2008, pod číslem 168, jakož i důvody rozsudku ze dne 27. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2780/2000, uveřejněného pod číslem 39/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2002“) a ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněného pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
2) Jednání, jímž správce konkursní podstaty jako osoba s dispozičním oprávněním k majetku konkursní podstaty hradí dlužníkovu věřiteli částku určenou k výplatě vykonatelným rozvrhovým usnesením (usnesením o částečném rozvrhu), je plněním dluhu dlužníkem (úpadcem) ve smyslu ustanovení §559 obč. zák. nebo §324 odst. 1 obč. zák.; správce konkursní podstaty žádnou vlastní povinnost k takové úhradě vůči věřiteli nemá. Rozvrhové usnesení tedy nezakládá vznik pohledávek jím uspokojovaných konkursních věřitelů (viz rozsudek ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4387/2010, a ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 432/2011, uveřejněný pod číslem 126/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 126/2012“).
3) Do právní moci rozvrhového usnesení není v konkursním řízení závazně stanoveno, které ze zjištěných pohledávek budou uspokojeny a v jakém rozsahu. Protože není s konečnou platností rozhodnuto, zda a v jakém rozsahu zjištěné pohledávky následkem uspokojení (splnění) v konkursu zaniknou, není ani možné vést do této doby na úpadcovo jmění výkon rozhodnutí. Jakmile se rozvrhové usnesení stane pravomocným [a po jeho splnění nastanou podmínky pro zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. b) ZKV], je zřejmé, která ze zjištěných pohledávek a v jakém rozsahu nebyla (nemohla být) v konkursu uspokojena; až v této době je tedy opodstatněné umožnit věřitelům, aby pro vymožení svých pohledávek, které nebyly uspokojeny v konkursu, vedli výkon rozhodnutí na majetek (nároky) dlužníka, který nebyl v konkursu zpeněžen nebo který dlužník získal po zrušení konkursu. Vydání rozvrhového usnesení tedy nemá vliv na skutečnost, zda mají věřitelé za úpadcem pohledávky a jaké, neboť potřebná jistota byla zjednána už zjištěním pohledávek; rozvrhové usnesení v tomto směru poskytuje věřitelům informaci o tom, které z jejich zjištěných pohledávek zůstanou v konkursu neuspokojeny, popřípadě v jakém rozsahu (shodné závěry Nejvyšší soud formuloval již v usnesení ze dne 6. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1513/99).
Rozvrhové usnesení tedy není exekučním titulem, který by zakládal překážku věci rozsouzené pro řízení o pohledávce, která byla v konkursu zjištěna. Pohledávka nebo její část, která podle rozvrhového usnesení zůstane neuspokojená, ani po právní moci rozvrhového usnesení ani po zrušení konkursu nezaniká. Protože byla zákonem stanoveným způsobem zjištěna, není žádný důvod k tomu, aby nemohla být i po právní moci rozvrhového usnesení a po zrušení konkursu nuceně vymáhána. Exekučním titulem dle §45 odst. 2 ZKV je seznam přihlášek, který však není – jak vyplývá z posledně citovaného ustanovení i ze znění §274 o. s. ř. – rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje. Má povahu veřejné listiny (srov. §21 odst. 3 ZKV a §134 o. s. ř.) a není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení (srov. §159 o. s. ř.). Tento seznam rovněž nepředstavuje překážku, která by po zrušení konkursu (srov. §45 odst. 1 ZKV) bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci.
Srov. opět R 39/2002, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 239/2016.
V poměrech projednávané věci je nepochybné, že žalovaný vyplatil dlužnici částku 114.723,- Kč v souladu s pravomocným rozvrhovým usnesením ze dne 4. prosince 2012, přičemž následně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. července 2013, č. j. 41 K 4/2001-541, které nabylo právní moci dne 2. prosince 2013, zrušil konkurs na majetek úpadce po splnění rozvrhového usnesení. Jeho postup tak odpovídal požadavkům ustanovení §8 odst. 2 a §32 ZKV, když k datu výplaty výše uvedené částky dlužnici nedošlo oproti stavu, který zde byl v okamžiku vydání rozvrhového usnesení, k žádné změně, k níž by měl žalovaný při plnění rozvrhového usnesení přihlédnout; z tohoto pohledu je zároveň nevýznamné, zda tímto plněním dluh úpadce vskutku zanikl či nikoli (§249 odst. 2 insolvenčního zákona).
Skutečnost, že byl zjištěn úpadek dlužnice a na její majetek byl (následně) prohlášen konkurs, přitom neměla vliv na možnost pokračovat v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008, uveřejněné pod číslem 24/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1688/2011). Případné pochybení soudu, který v rozvrhovém usnesení uložil žalovanému (jako správci konkursní podstaty úpadce), aby zaplatil částku 114.723,- Kč dlužnici (J. V.) a nikoli žalobkyni, nelze přičítat k tíži žalovaného.
Konečně nelze přehlédnout, že sama dovolatelka argumentuje ve prospěch právního názoru, že pohledávka uplatněná proti žalovanému není pohledávkou z titulu náhrady škody, nýbrž pohledávkou z titulu „plnění závazku z rozvrhového usnesení“; takový „závazek“ ovšem žalovaný zjevně nemá (viz opět R 126/2012 a rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4387/2010).
Vzhledem k odlišnostem ve skutkovém stavu přitom Nejvyšší soud považuje za nepřípadný poukaz dovolatelky na judikaturu Nejvyššího soudu označenou v dovolání.
Budiž dodáno, že kdyby mělo jít (jak tvrdí dovolatelka) pouze o vynucení splnění povinnosti uložené žalovanému (jako správci konkursní podstaty) rozvrhovým usnesením, pak by žaloba rovněž nemohla uspět, jelikož dovolatelka by se v takovém případě domáhala něčeho, co jí již bylo pravomocně přiznáno rozvrhovým usnesením. Ostatně, splnění povinností uložených rozvrhovým usnesením, potvrzuje (i) usnesení ze dne 31. července 2013, č. j. 41 K 4/2001-541, jímž Krajský soud v Hradci Králové zrušil konkurs na majetek úpadce po splnění rozvrhového usnesení.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit (věcnou) správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z obsahu spisu neplynou ani jiné vady řízení (§242 odst. 3 o. s. ř), Nejvyšší soud dovolání zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně a žalovanému podle obsahu spisu nevznikly účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu