ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4365.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 4365/2016-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Evy Mlčochové , advokátky, se sídlem ve Svitavách, U Stadionu 994/26, PSČ 568 02, jako správkyně konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Písečná „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 13584715, zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, proti žalovaným 1) P. N. , 2) F. N. , oběma bytem v Ústí nad Orlicí, Zeinerova 787, PSČ 562 01 a 3) T. N. , o zaplacení částky 231.446,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 107 C 9/2015, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. června 2016, č. j. 27 Co 107/2016-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.501,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalobkyně a žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 9. prosince 2015, č. j. 107 C 9/2015-83, jímž Okresní soud v Ústí nad Orlicí uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 186.446,10 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 10. března 2015 do zaplacení, a to první žalovaný (P. N.) v rozsahu 30,87 %, druhý žalovaný (F. N.) v rozsahu 4,45 % a třetí žalovaná (T. N.) v rozsahu 64,68 %.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – vyšel z toho, že:
1) Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „konkursní soud“) usnesením ze dne 12. prosince 1997, č. j. 44 K 72/97-80, prohlásil konkurs na majetek dlužníka (Zemědělského družstva Písečná „v likvidaci“) a správkyní konkursní podstaty ustavil JUDr. Jaroslavu Nuckollsovou (dále jen „bývalá správkyně“).
2) Bývalá správkyně vedla dva účty konkursní podstaty, k těmto účtům měla výlučné dispoziční oprávnění. Konkursnímu soudu podávala „průběžné zprávy o průběhu konkursu o zpeněžování věcí sepsaných do konkursní podstaty“. V poslední zprávě (ze dne 6. března 2012) uvedla, že příjmy činí 267.984 Kč a výdaje 108.606 Kč, nicméně nepodala soudu informaci „o srážkách záloh na odměnu a hotové výdaje“.
3) Dne 29. srpna 2012 bývalá správkyně zemřela. Usnesením ze dne 18. září 2012, č. j. 44 K 72/97-453, konkursní soud ustavil novým správcem konkursní podstaty JUDr. Jana Štangla. Usnesením ze dne 5. března 2014, č. j. 44 K 72/97-545, pak konkursní soud tohoto správce konkursní podstaty zprostil funkce a správkyní konkursní podstaty ustavil žalobkyni.
4) Z účtu konkursní podstaty vedeného u K banky byly (v období od 14. května 1999 do 27. června 2000) čerpány v hotovosti částky v celkové výši 48.000 Kč. Z účtu konkursní podstaty vedeného u G banky pak byly čerpány v hotovosti částky v celkové výši 80.000 Kč (v období od 21. května 2007 do 23. dubna 2008) a platebními příkazy částky v celkové výši 58.446,10 Kč (v období od 25. června 2007 do 16. července 2007), přičemž šlo o platby směřující jednak na účet, k němuž bývalá správkyně měla dispoziční oprávnění, jednak o platby uskutečněné „v souvislosti s další činností vykonávanou bývalou správkyní (jako advokátkou), případně v osobní prospěch bývalé správkyně (leasingová splátka vozidla)“. Celkem tak bývalá správkyně vyčerpala z účtů konkursní podstaty částku 186.446,10 Kč.
5) Konkursní soud nepovolil bývalé správkyni, aby čerpala v průběhu řízení zálohy na odměnu nebo hotové výdaje.
6) Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 16. dubna 2013, č. j. 20 D 1096/2012-71, určil obvyklou cenu majetku zařazeného do dědictví po bývalé správkyni, s tím, že mezi žalované byla rozdělena „čistá hodnota dědictví ve výši 2.473.739,10 Kč“, a to tak, že první žalovaný nabyl dědictví v hodnotě 763.739,10 Kč, druhý žalovaný v hodnotě 110.000 Kč a třetí žalovaná v hodnotě 1.600.000 Kč.
7) Žalobkyně (naposledy) vyzvala žalované k plnění výzvou, ve které určila lhůtu k plnění do 9. března 2015.
Na tomto základě se odvolací soud plně ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který – odkazuje na ustanovení §8 odst. 2 a 3 a §29 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a na ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve spojení s ustanoveními §107 a §470 odst. 1 obč. zák. – uzavřel, že:
a) „Konečné slovo při schvalování odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty má konkursní soud, a to postupem, který ústí ve vydání usnesení o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty. Tímto okamžikem správci vzniká nárok na zaplacení odměny a hotových výdajů. Pokud měl správce do tohoto okamžiku výdaje, které nechtěl prozatímně uspokojovat se svých prostředků, má právo žádat konkursní soud, aby mu povolil zálohy. Teprve tehdy, má-li správce svolení soudu, může z konkursní podstaty čerpat zálohy na svou odměnu a hotové výdaje, které následně vyúčtuje v konečné zprávě“.
b) „Argumentace žalovaných, založená na tom, že povolení čerpání záloh ze strany konkursního soudu se dělo jiným způsobem než písemným, jednak postrádá oporu v samotném zákoně, jednak je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, neboť konkursní soud sám jakékoli povolení záloh na odměnu hotových výdajů popřel“.
c) „Jestliže byly prostředky z konkursní podstaty odčerpány neoprávněně, je namístě, aby byly do konkursní podstaty vráceny. (…) V konkrétní věci bylo prokázáno, že osobou, která se na úkor konkursní podstaty obohatila, byla sama bývalá správkyně, když k hotovostním operacím příslušelo dispoziční právo výhradně jí jako majitelce konkursního účtu a prostředky z bezhotovostních operací byly odesílány na účty rovněž (…) v její výlučné dispozici. Předpokladem pro vznik bezdůvodného obohacení je přitom rozhodný závěr, že zálohy bývala správkyně čerpala, aniž by k tomu měla svolení konkursního soudu“.
d) Aktivně legitimovanou k podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení je žalobkyně jako (nová) správkyně konkursní podstaty.
e) Žalovaní odpovídají za závazky bývalé správkyně v rozsahu nabytého dědictví, s tím, že „poměřením hodnoty nabytého majetku vůči čisté hodnotě dědictví“ první žalovaný odpovídá za závazky bývalé správkyně v rozsahu 30,87 %, druhý žalovaný v rozsahu 4,45 % a třetí žalovaná v rozsahu 64,68 %.
f) Uplatnění námitky promlčení žalovanými se příčí dobrým mravům a je výrazem zneužití práva na úkor žalobkyně, která marné uplynutí promlčecí doby nezavinila a vůči níž „by byl za dané situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jí uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnila. (…) K promlčení většiny nároku došlo ještě v době, po kterou vykonávala funkci správkyně právní předchůdkyně žalovaných. Rovněž nelze přehlédnout rozsah zavinění ve formě úmyslu. (…) Žalobkyně činila úkony za účelem zjištění chybějící majetkové podstaty bezodkladně po seznámení se spisem a stavem účetnictví, tj. po zjištění debetu a před podáním žaloby využila všech procesních prostředků, které měla k dispozici (dotazy k bankovním ústavům, pokusy o mimosoudní vyřešení věci, trestní oznámení)“. Žalovaní také přímo či nepřímo „na jednání právní předchůdkyně participovali“.
g) Ve vztahu k části uplatněného nároku (v rozsahu částek čerpaných z účtu konkursní podstaty vedeného u G banky v období od 21. května 2007 do 23. dubna 2008) by navíc námitka promlčení uplatněná žalovanými nebyla ani opodstatněná, když žalobkyně podala žalobu (13. března 2015) ještě před uplynutím subjektivní i objektivní promlčecí doby. Subjektivní promlčecí doba počala (i v tomto případě) běžet nejdříve 23. února 2015, tj. v okamžiku, kdy žalobkyně „dostala úplné a komplexní informace o tom, jaké majetkové transakce byly na konkursních účtech prováděny a (…) na jaké účty byly odesílány bezhotovostní platby". Jde-li o objektivní promlčecí dobu, „vzhledem k charakteru jednání bývalé správkyně, které lze ve vztahu k vyplácení záloh označit za úmyslné, je potřeba počítat s delší desetiletou promlčecí dobou“. Bývalá správkyně totiž jednala minimálně v nepřímém úmyslu, když jako správkyně konkursní podstaty věděla, že vyplacením záloh bez povolení konkursního soudu může porušit své povinnosti a byla srozuměna s tím, že takový následek nastane.
h) Postup navrhovaný žalovanými, podle něhož by žalobkyně měla konkursnímu soudu předložit konečnou zprávu o průběhu konkursu a vyúčtování odměn a hotových výdajů obou správkyň a teprve následně by žalovaní „případně vyplatili rozdíl“, není možný. Jestliže správce konkursní podstaty vede soudní spor ohledně pohledávky za třetí osobou z titulu bezdůvodného obohacení (tedy pohledávky, o které nepřísluší rozhodovat konkursnímu soudu uvnitř konkursního řízení), není dán ani předpoklad pro schválení konečné zprávy konkursním soudem.
Ke shora uvedenému odvolací soud doplnil, že „nesdílí přesvědčení žalovaných“, podle něhož rozsudek soudu prvního stupně a v něm obsažená argumentace „je výkladem zákona jsoucím v rozporu s dobrými mravy a vedoucím ke krutosti, případně bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění“. Současně odvolací soud není ani přesvědčen o tom, že „žalovaní učinili vše, co bylo v jejich moci pro to, aby nebylo nutné vést tento spor, když žalovanými deklarovaná snaha o mimosoudní řešení věci je ve zjevném rozporu s jejich v řízení fakticky činěnými kroky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, které má za přípustné k řešení otázek hmotného práva, a to konkrétně zda:
1) Je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s ustanoveními §2 odst. 3 a §8, ve spojení s ustanovením §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)?
2) Je námitka promlčení výrazem zneužití práva?
3) Má věřitel právo požadovat úroky z prodlení od jiné osoby než od dlužníka, který je v prodlení?
První z vymezených otázek považuje za dovolacím soudem neřešenou, řešení přijaté odvolacím soudem ve vztahu ke druhé a třetí otázce za odporující judikatuře Nejvyššího soudu (jež ovšem ve vztahu k třetí předestřené otázce dovolatel žádným způsobem nespecifikuje).
Dovolatel snáší argumenty na podporu názoru, podle něhož požadavek žalobkyně, odporuje ustanovením §2 odst. 3 a §8 o. z. Tato ustanovení pak podle dovolatele měla být aplikována rovněž při posuzování, zda vznesená námitka promlčení se příčí dobrým mravům. Za nesprávnou má dovolatel rovněž aplikaci ustanovení §517 obč. zák., když povinnost platit úroky z prodlení byla uložena i jiným osobám než dlužníku, který je v prodlení.
Druhý žalovaný a třetí žalovaná považují dovolání za opodstatněné.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Dovolání prvního žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že již v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že přechodné ustanovení §3030 o. z., nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až §14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sp. zn. 28 Cdo 329/2015, uveřejněného pod číslem 24/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 10. května 2017, sp. zn. III. ÚS 4270/16.
Výhrada dovolatele, podle které je právní posouzení věci soudy nižších stupňů (co do závěru o důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jakož i co do závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanými odporuje dobrým mravům) nesprávné, neboť právní poměr účastníků soudy neposoudily (též) podle ustanovení §2 odst. 3 a §8 o. z., tak zjevně není opodstatněná.
Ve vztahu k druhé dovolatelem předestřené otázce budiž dodáno, že Nejvyšší soud již v důvodech svého rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry ostatně dovolatel v dovolání také cituje, vysvětlil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
V poměrech dané věci přitom soudy nižších stupňů výše uvedená hlediska plně respektovaly, přičemž jejich úvahy (vycházející z konkrétních skutkových okolností projednávané věci) ústící v závěr, podle kterého námitka promlčení vznesená žalovanými se příčí dobrým mravům, Nejvyšší soud neshledává ani zjevně nepřiměřenými.
Dovolatel nadto přehlíží, že ve vztahu k části uplatněného nároku (v rozsahu částek čerpaných z účtu konkursní podstaty vedeného u G banky v období od 21. května 2007 do 23. dubna 2008 v celkové výši 138.446,10 Kč) soudy nižších stupňů shledaly námitku promlčení vznesenou žalovanými rovněž nedůvodnou, když uzavřely, že žalobkyně žalobu podala ještě před uplynutím subjektivní i objektivní promlčecí doby. Dovolatel přitom správnost tohoto právního závěru v dovolání nijak nezpochybňuje.
Nad rámec výše řečeného lze doplnit, že ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněného pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ostatně plyne, že nároky vůči bývalé správkyni se ani promlčet nemohly (konkursní soud schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správkyň konkursní podstaty až usnesením ze dne 29. března 2017, č. j. 44 K 72/97-724, přičemž určil, že odměna bývalé správkyně činí 77.000 Kč a její hotové výdaje 6.890 Kč).
Ve vztahu ke třetí vymezené právní otázce dovolání neobsahuje (posuzováno podle jeho obsahu – §41 odst. 2 o. s. ř.) žádné údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. září 2016), která podle ustanovení §7 bodu 5., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí [z tarifní hodnoty 57.555,91 Kč (30,87 % z částky 186.446,10 Kč)] částku 3.420 Kč; spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 781,20 Kč (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí náhrada nákladů dovolacího řízení celkem 4.501,20 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 27. 9. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu