ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4408.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 4408/2016-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce EGIS Praha, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 63982722, zastoupeného MUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 5, Kováků 554/24, PSČ 150 00, proti žalovanému Česká asociace farmaceutických firem , se sídlem v Praze 1, Hellichova 458/1, Malá Strana, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 70896399, zastoupenému Mgr. Martinem Schimmerem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sázavská 791/11, PSČ 120 00, o určení, že rozhodnutí odvolací komise žalovaného je v rozporu s právními předpisy a vnitřními předpisy žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 240/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, č. j. 28 Co 451/2015-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 5. 8. 2015, č. j. 12 C 240/2014-140, zamítl žalobu o určení, že „rozhodnutí Odvolací komise České asociace farmaceutických firem, zájmové sdružení právnických osob, spisová značka 1/2014 ze dne 14. 4. 2014 je v rozporu s právními předpisy České republiky a stanovami a dalšími předpisy České asociace farmaceutických firem, zájmové sdružení právnických osob“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 28 Co 451/2015-180, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Je tomu tak již proto, že na řešení otázek, které dovolatel Nejvyššímu soudu předestírá (jakožto dosud neřešené), napadené rozhodnutí nezávisí.
Dovolatel vychází z přesvědčení, že jej odvolací komise žalovaného potrestala za porušení povinnosti, kterou podle Etického kodexu neměl, vyšla z presumpce odpovědnosti dovolatele za obsah článku uveřejněného v příloze deníku E15 a dále že uložila dovolateli sankci, aniž by byly splněny podmínky pro její uložení, čímž se podle přesvědčení dovolatele dopustila porušení „právních zásad vyplývajících z ústavního pořádku, případně základních právních principů výslovně v právních předpisech neobsažených“. V této souvislosti pak zmiňuje princip nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege , presumpci neviny, zákaz retroaktivity a zásadu in dubio pro reo , jež se podle jeho přesvědčení uplatní i při rozhodování orgánu zájmového sdružení právnických osob. Podle přesvědčení dovolatele byl potrestán za jednání třetích osob (vydavatele deníku E15 a „mediální agentury CRS“), nikoliv za jeho vlastní jednání.
Jak se ovšem podává z napadeného rozhodnutí a z rozsudku soudu prvního stupně, orgány žalovaného posuzovaly jednání dovolatele (nikoliv třetích osob), a dospěly k závěru, že dovolatel svým jednání porušil článek 3 Etického kodexu (jehož dodržování patří mezi povinnosti členů žalovaného), jenž členům žalovaného zakazuje propagaci léčivých přípravků zaměřenou na zdravotnické odborníky s využitím informačních kanálů a komunikačních prostředků jiných než těch, které jsou určeny především pro zdravotnické odborníky. Porušení citovaného článku se dovolatel dopustil tím, že si objednal u mediální agentury (společnosti CRS a. s.) zpracování a otištění článku v příloze deníku E15 ke stoletému výročí mateřské společnosti dovolatele, v němž měly být uvedeny informace o tomto výročí a dále o činnosti mateřské společnosti dovolatele na poli biologických přípravků a o její spolupráci s výrobcem léčivého přípravku Remsina, aniž by vynaložil jakékoliv úsilí k zajištění souladu konečné podoby článku s Etickým kodexem (zejména tím, že by výslednou podobu článku autorizoval). Pro účely zpracování článku pak předal mediální agentuře i tiskovou zprávu pro odborníky o léčivém přípravku Remsina. Výsledná podoba článku porušuje článek 3 Etického kodexu (což ostatně připouští sám dovolatel).
Soudy nižších stupňů se zabývaly i tím, zda orgány žalovaného porušily dovolatelem předestírané principy, přičemž v postupu orgánů žalovaného neshledaly porušení žádného z těchto principů. Napadené rozhodnutí tudíž nespočívá na řešení otázky, zda se tyto principy uplatní i v rozhodování orgánů zájmového sdružení právnických osob. Přitom závěru soudů obou stupňů, jakož i orgánů žalovaného, že článek 3 Etického kodexu dopadá i na posuzované jednání dovolatele, nelze ničeho vytknout.
Napadené rozhodnutí nezávisí ani na řešení otázky, zda „obecné soudy při rozhodování o souladu rozhodnutí orgánů zájmového sdružení právnických osob s právními a vnitřními předpisy posuzují též soulad procesního postupu orgánů zájmového sdružení právnických osob s jeho vnitřními procesními předpisy“.
Dovolatel má za to, že odvolací komise obsahově změnila rozhodnutí etické komise žalovaného, a dovozuje, že takový postup jí zapovídá Jednací řád žalovaného. Nicméně jak se podává z rozhodnutí soudů nižších stupňů, odvolací komise rozhodnutí etické komise nezměnila, nýbrž potvrdila, shledávajíc závěr etické komise věcně správným. Na tom nic nemění skutečnost, že argumentace odvolací komise obsažená v jejím rozhodnutí je podrobnější či – jak uzavřel soud prvního stupně – „pregnantnější“. Oba orgány žalovaného posuzovaly totéž jednání dovolatele a oba je shledaly rozporným s článkem 3 Etického kodexu.
Konečně dovolatel klade otázku, „zda v případě rozhodnutí o porušení povinnosti člena zájmového sdružení právnických osob soud posuzuje soulad tohoto rozhodnutí a postupu orgánů zájmového sdružení právnických osob s právními a vnitřními předpisy, nebo zda může posuzovat jednání člena tohoto sdružení a zkoumat naplnění předpokladů jeho odpovědnosti či uložení sankce, které orgány zájmového sdružení právnických osob ignorovaly, a tím jeho činnost nahrazovat“.
Dovolatel má za to, že orgány žalovaného se vůbec nezabývaly splněním předpokladů, za nichž mu bylo možné uložit sankci, a proto tak nebyly oprávněny činit ani soudy.
Nicméně v poměrech projednávané věci je zjevné, že předpoklad pro uložení nápravného opatření (jež spočívalo v uložení povinnosti dovolateli proškolit své marketingové pracovníky) upravený Jednacím řádem žalovaného (totiž že porušení mělo dopad na odbornou nebo laickou veřejnost, přičemž nápravné opatření musí směřovat k nápravě takového stavu) měla odvolací komise za zjevně naplněný, což vyjádřila právě tím, že nápravné opatření dovolateli uložila. Posuzovaly-li soudy (k námitce dovolatele) splnění tohoto předpokladu, činnost orgánů žalovaného nijak nenahrazovaly. Proto ani na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí, a dovolání tudíž přípustným nečiní.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 8. 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu