ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.480.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 480/2017-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v exekuční věci oprávněného V. Š. , zastoupeného JUDr. Kateřinou Šálkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 1554/6, PSČ 130 00, proti povinnému J. K. , zastoupenému Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, PSČ 412 01, pro 705 380 Kč s příslušenstvím, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. října 2016, č. j. 10 Co 332/2016-99, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále také jen „exekuční soud“) usnesením ze dne 27. května 2004, č. j. Nc 4340/2004-5, nařídil exekuci na majetek povinného (J. K.) k uspokojení pohledávky oprávněného (V. Š.) ve výši 705 380 Kč s příslušenstvím podle rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. března 1995, č. j. 9 C 181/94-20, a provedením exekuce pověřil exekutora Mgr. Romana Chaloupku.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání povinného v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení Okresního soudu v Litoměřicích tak, že exekuční řízení zastavil (první výrok), rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok) a nepřiznal soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce (třetí výrok).
Šlo přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když předchozí usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. ledna 2005, č. j. 10 Co 39/2005-24 (o odmítnutí odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. května 2004, č. j. Nc 4340/2004-5), zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. června 2006, č. j. 9 C 2/2005-16, kterým vyhověl povinným podané žalobě pro zmatečnost.
Odvolací soud – cituje ustanovení §140e odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. ledna 2014, §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (exekučního řádu), §254 odst. 1 a §103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řád (dále též jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že exekuci nelze nařídit ani provést, neboť proti povinnému (dlužníku) bylo dne 23. října 2015 u Krajského soudu v Ústí nad Labem zahájeno insolvenční řízení a úpadek povinného (dlužníka) byl zjištěn dne 6. listopadu 2015.
Proti tomuto usnesení podal oprávněný dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., když tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky dosud dovolacím soudem nezodpovězené, a to otázky aplikace §140e insolvenčního zákona za situace, kdy v průběhu odvolacího řízení proti usnesení o nařízení exekuce je zjištěn úpadek povinného (dlužníka), přičemž akcentuje významný časový odstup od nařízení exekuce do rozhodnutí odvolacího soudu; domáhá se zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel namítá, že exekuční řízení bylo zahájeno již podáním návrhu na nařízení exekuce dne 21. května 2004 a není tedy možné aplikovat §140e insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014), jež vylučuje nařízení exekuce. Podle dovolatele mělo být exekuční řízení podle §140a insolvenčního zákona přerušeno, nikoliv zastaveno.
Povinný ve vyjádření přitakává argumentům oprávněného s tím, že i podle jeho názoru mělo být exekuční řízení přerušeno.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání oprávněného je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení otázky dovolatelem otevřené, dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §52 odst. 1 exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §254 odst. 1 o. s. ř. na výkon rozhodnutí se užije ustanovení předcházejících částí, není-li v této části uvedeno jinak. Rozhoduje se však vždy usnesením.
Podle §140e odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014, v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty; to neplatí pro nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle §203 odst. 5.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že rozhodovací praxi obecných soudů při řešení totožné otázky usměrnil tím, že pod číslem 33/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení ze dne 27. června 2014, č. j. 66 Co 319/2014, ve kterém Krajský soud v Ostravě formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož jestliže v průběhu řízení o odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce na majetek povinného insolvenční soud zjistí úpadek povinného, odvolací soud po právní moci rozhodnutí o úpadku zruší usnesení o nařízení exekuce a řízení zastaví (§140e odst. 1 insolvenčního zákona). Rozhoduje-li odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) za situace, kdy nová právní úprava zakazuje „nařídit exekuci“ (tedy případně potvrdit usnesení o nařízení exekuce), je povinen přihlédnout k existenci úpadku povinného, i když k jeho zjištění došlo až za odvolacího řízení.
Na shora uvedených závěrech Nejvyšší soud plně setrvává (přejímá je coby názory vlastní) a nemá důvod na nich nic měnit ani v poměrech projednávané věci.
Za stavu, kdy z obsahu spisu plyne, že v průběhu řízení o odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce na majetek povinného insolvenční soud zjistil úpadek povinného (dne 6. listopadu 2015), je právní posouzení věci odvolacím soudem správné. Na uvedeném ničeho nemění ani poukaz dovolatele na délku exekučního řízení (resp. časový odstup od nařízení exekuce do vydání napadeného usnesení). Podstatné je totiž pouze to, zda v době, kdy odvolací soud rozhodoval o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, již bylo rozhodnuto o úpadku povinného. Soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (§103 o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání oprávněného zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání oprávněného bylo zamítnuto, avšak ze spisu se podává, že povinnému v dovolacím řízení nevznikly žádné účelně vynaložené náklady.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu