ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.5911.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 5911/2017-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce M. O. , zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 71/14, PSČ 360 06, proti žalované S. K. , o zaplacení částky 100.000 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 76/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2017, č. j. 12 Cmo 221/2017-24, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalobce potvrdil usnesení ze dne 30. června 2017, č. j. 44 Cm 76/2017-17, kterým Krajský soud v Plzni nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že odpověď na dovolatelem položenou otázku [zda pro rozhodnutí o přiznání osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 o. s. ř. je významné (určující), že žadatel je v projednávané věci ex lege osobou osvobozenou od soudních poplatků podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích] plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. 21 Cdo 73/2015, ze dne 17. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 35/2015, ze dne 28. března 2017, sp. zn. 23 Cdo 1539/2015, nebo ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 ICdo 66/2017).
Jinak řečeno, judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že institut zákonného osvobození od soudních poplatků upravený v §11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích nelze zaměňovat s institutem upraveným v §138 o. s. ř., což dovolatel zjevně (a nesprávně) činí (k tomu srov. dále též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 88/2015).
Ve zbývajícím rozsahu je pak dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) pouhou polemikou se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil zjištěné majetkové poměry žadatele. Prostřednictvím těchto námitek dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, na kterou by se vztahovalo některé z kriterií přípustnosti dovolání vymezených §237 o. s. ř.
Nad rámec výše uvedeného (a pouze pro účely dalšího postupu v řízení) nicméně Nejvyšší soud připomíná, že v usneseních ze dne 30. března 2017, sp. zn. 33 Cdo 2055/2015 a ze dne 13. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 4224/2017, též formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož dlužník s dispozičními oprávněními je osvobozen od soudních poplatků v řízeních o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty, nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, a to od okamžiku, kdy insolvenční soud zjistil jeho úpadek (od rozhodnutí o úpadku dlužníka).
K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. ledna 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu