ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.774.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 774/2016-250
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně OPZ PLUS, a. s. , se sídlem v Praze 1, Hradební 761/3, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45274835, proti žalovanému N. Q. N., zastoupenému JUDr. Evou Halířovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Na Švihance 1476/1, PSČ 120 00, o zaplacení částky 2.496.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 115/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015, č. j. 19 Co 136/2015-214, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015, č. j. 19 Co 136/2015-214, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 22 C 115/2011-144, s výjimkou výroku I. se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 22 C 115/2011-144, zastavil řízení co do částky 624.000 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se JUDr. Jiřina Lužová, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně OPZ PLUS, a. s. (dále též jen „J. L.“), domáhala po žalovaném zaplacení částky 2.496.000 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že J. L. se žalobou podanou 2. srpna 2011 domáhala po žalovaném zaplacení úhrady za užívání nebytových prostor v domě č. p. v katastrálním území K., obec P. (dále jen „nemovitost“), a to za dobu od června 2009 do ledna 2012. V tomto období měl žalovaný podle nájemní smlouvy (uzavřené 28. února 2006 s úpadkyní) platit (měsíčně částku 78.000 Kč) za užívání nebytových prostor v nemovitosti (ve vlastnictví úpadkyně), zahrnuté do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, pouze k rukám J. L., která byla jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně jedinou osobou oprávněnou s nemovitostí nakládat (a tedy i inkasovat dohodnuté nájemné). Žalovaný se bránil tvrzením, že nájemní smlouvu uzavřel s úpadkyní v době, kdy nemovitost byla vyloučena ze soupisu majetku konkursní podstaty (tj. předtím, než Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. července 2008, č. j. 29 Odo 840/2006-292, zrušil rozsudek ze dne 22. prosince 2005, č. j. 13 Cmo 200/2005-229, jímž Vrchní soud v Praze vyhověl žalobě společnosti PHL – G. E. N. s. r. o. o vyloučení nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně), přičemž sjednané nájemné řádně platil přímo úpadkyni.
Poté, co doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně, odvolací soud uzavřel, že žalovaný (jako nájemce) se placením nájemného úpadkyni (jako pronajímateli) zprostil povinnosti platit nájemné (dle nájemní smlouvy mezi nimi uzavřené) za užívání nebytových prostor v nemovitosti úpadkyně za dobu od června 2009 do října 2011, neboť až do okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba podaná v této věci (tj. až do 17. října 2011), žalovaný nevěděl, že nemovitost je (opět) sepsána v konkursní podstatě úpadkyně.
Uložení povinnosti žalovanému zaplatit J. L. nájemné za měsíce listopad a prosinec 2011 a leden 2012 by pak podle odvolacího soudu bylo v rozporu s §3 odst. 1 „o. s. ř.“ (správně §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), neboť žalovaný nájemné uhradil pronajímateli (úpadkyni) a v současné době je již „úpadek překonán“ a je jen „otázkou času“, kdy bude konkurs prohlášený na majetek úpadkyně zrušen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala JUDr. Jiřina Lužová, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně OPZ PLUS, a. s. dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky, zda „se dlužník zprostí své povinnosti plnit do konkursní podstaty úpadce v případě, kdy svoji povinnost plní nikoliv k rukám správce konkursní podstaty, ale přímo úpadci, tedy nikoliv do konkursní podstaty úpadce“.
Podle dovolatelky se žalovaný poskytnutím úhrady za užívání nebytových prostor v nemovitosti zahrnuté do soupisu majetku konkursní podstaty přímo úpadkyni nezprostil povinnosti platit nájemné do konkursní podstaty, tímto jednáním naopak zkrátil konkursní podstatu úpadkyně. V této souvislosti dovolatelka rovněž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 364/2001 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 42/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 343/2006 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2008, pod číslem 100).
Dovolatelka dále argumentuje, že žaloba byla podána po právu s cílem chránit konkursní věřitele, přičemž korektiv dobrých mravů nelze v tomto případě aplikovat.
Konečně dovolatelka namítá, že v řízení bylo prokázáno, že jako správkyně konkursní podstaty učinila veškeré možné kroky k informování žalovaného o jeho povinnosti platit nájemné k rukám správkyně.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popř. zamítnout jako věcně správné.
Nejvyšší soud předesílá, že po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 80 K 156/99-4167, jež nabylo právní moci dne 29. prosince 2015, rozhodl podle ustanovení §44 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), o zrušení konkursu vedeného na majetek úpadkyně, neboť bylo zjištěno, že zde již nejsou předpoklady pro konkurs (OPZ PLUS, a. s. není v úpadku). Vzhledem k tomu, že v intencích ustanovení §45 odst. 1 ZKV, ve spojení s ustanovením §44 odst. 5 věty druhé ZKV právní mocí usnesení o zrušení konkursu zanikly účinky prohlášení konkursu uvedené v ustanovení §14 odst. 1 písm. a) až e), g), i) a l) ZKV, pokračoval Nejvyšší soud v dovolacím řízení na straně žalobce (místo se správkyní konkursní podstaty) přímo se společností OPZ PLUS, a. s.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. listopadu 1998, sp. zn. 31 Cdo 542/98, uveřejněném pod číslem 34/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož dospěje-li správce konkursní podstaty k závěru, že právní úkon není neúčinný nebo rozhodne-li se neúčinnost právního úkonu neuplatnit, je oprávněn požadovat, aby bylo vydáno plnění, které patří do konkursní podstaty; toto plnění může požadovat jak od druhého účastníka právního úkonu, tak i od úpadce (obdržel-li sjednané plnění) nebo od jiných osob, kterým bylo plnění podle právního úkonu poskytnuto (srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněný pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že závěr odvolacího soudu, podle něhož je nájemné po žalovaném požadováno správkyní konkursní podstaty nedůvodně, neboť žalovaný se zprostil povinnosti platit nájemné za užívání nebytových prostor v nemovitosti úpadkyně plněním poskytnutým přímo úpadkyni, nemůže obstát.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně (odvolací soud) též nepřehlédne, že konkurs na majetek úpadkyně OPZ PLUS, a. s., byl v mezidobí (pro nedostatek předpokladů pro konkurs) zrušen. K uvedené skutečnosti přitom Nejvyšší soud nemohl (při posuzování důvodnosti podaného dovolání) přihlédnout (srov. §243 f odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu