ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.102.2016.1
MSPH 96 INS 4768/2012
196 ICm 1652/2013
sp. zn. 29 ICdo 102/2016-150
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Galstian & Galstian invest s. r. o. , se sídlem v Praze 7 – Bubenči, Ovenecká 1109/21a, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 26732548, zastoupeného JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, PSČ 110 00, proti žalovanému Z/C/H Legal v. o. s., advokátní kanceláři , se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27222861, jako insolvenčnímu správci dlužníka STAVOUNION, společnosti s ručením omezeným v likvidaci, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 ICm 1652/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka STAVOUNION, společnosti s ručením omezeným v likvidaci , se sídlem v Praze 6, Bělohorská 252, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 47122064, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 4768/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015, č. j. 196 ICm 1652/2013, 101 VSPH 555/2015-75 (MSPH 96 INS 4768/2012), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015, č. j. 196 ICm 1652/2013, 101 VSPH 555/2015-75 (MSPH 96 INS 4768/2012), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 7. května 2015, č. j. 196 ICm 1652/2013-33, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Galstian & Galstian invest s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (ZILVAROVÁ CTIBOR HLADKÝ v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka STAVOUNION, společnosti s ručením omezeným v likvidaci) určení, že pohledávka žalobce ve výši 1.320.911,98 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužníka STAVOUNION, společnost s ručením omezeným v likvidaci, pod sp. zn. MSPH 96 INS 4768/2012, je po právu (bod I. výroku).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobce neprokázal, že by mu coby objednateli podle smlouvy o dílo ze dne 1. prosince 2006 (dále jen „smlouva o dílo“) vznikl vůči dlužníku v důsledku tvrzených vad díla nárok na vrácení zaplacené ceny díla (na slevu z ceny díla), když neprokázal, že vady způsobil dlužník.
[3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. prosince 2015, č. j. 196 ICm 1652/2013, 101 VSPH 555/2015-75 (MSPH 96 INS 4768/2012):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že je z hlediska skutkových zjištění soudu i jeho právní argumentace správný, a že na jeho přesvědčivé odůvodnění lze odkázat, protože ani ve stádiu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by bylo způsobilé vést odvolací soud k jeho změně či zrušení.
[5] Insolvenčním soudem provedené důkazy a správná zjištění z nich dovozená jsou podle odvolacího soudu spolehlivým a dostatečným podkladem pro jeho právní závěr, že žalobce neprokázal, že by měl vůči dlužníku pohledávku z titulu odpovědnosti za vady díla podle smlouvy o dílo, což (jak opakovaně zdůrazňoval žalobce) je právní důvod přihlášené sporné pohledávky. Takové vady, které by byly v příčinné souvislosti s činností dlužníka podle smlouvy o dílo, z žádného důkazu předloženého „žalovaným“ (správně žalobcem) nelze mít za prokázané.
[6] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně má jít o právní otázky týkající se toho, že odvolací soud:
1/ se nevypořádal s důkazními návrhy dovolatele,
2/ se nevypořádal s námitkou, že insolvenční soud nepoučil dovolatele o doplnění tvrzení nebo důkazů,
3/ nezohlednil tvrzení dovolatele, a naopak vyšel z tvrzení, která dovolatel neučinil,
4/ potvrdil nepřezkoumatelné rozhodnutí insolvenčního soudu,
5/ nemůže své rozhodnutí v určité otázce odůvodnit pouhým odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně,
6/ se mýlí v závěru, že uzavření (další) smlouvy o dílo vylučuje odpovědnost za vady plynoucí z jiné, dříve uzavřené smlouvy o dílo.
[7] Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[8] V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k otázce ad 1/ tím, že odvolací soud se nevyjádřil k jeho odvolací námitce, že se insolvenční soud nevypořádal s jeho důkazními návrhy. K otázce ad 2/ dovolatel namítá, že měl-li insolvenční soud za to, že k uplatnění nároků z vad díla netvrdil příslušné (rozhodné) skutečnosti a nenabízel důkazy, měl mu poskytnout poučení ve smyslu §118a o. s. ř., což se nestalo. Odvolacímu soudu dovolatel potud vytýká, že nezjednal nápravu.
[9] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. Dovolání především nemá za přípustné. Ve vztahu k otázce ad 1/ (nevypořádané důkazní návrhy dovolatele) žalovaný poukazuje na nevýznamnost některých z těchto důkazů a na to, že soud má právo rozhodnout, které z navržených důkazů provede. Míní rovněž, že k odvolacímu důvodu nevypořádaných důkazních návrhů se odvolací soud vyjádřil, uzavřel-li, že: „soudem prvního stupně provedené důkazy jsou spolehlivým a dostatečným podkladem pro jeho právní závěr“. K otázce ad 2/ žalovaný uvádí, že poučení podle §118a o. s. ř. není nutné, je-li věc skutkově jasná, přičemž potud se dovolává závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 31/2009 [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu].
[10] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[11] Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení otázky ad 2/ je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[12] K otázce ad 1/ Nejvyšší soud uvádí, že pominutí dovolatelem tvrzených důkazních návrhů (to, že se insolvenční soud s takovými důkazními návrhy nevypořádal a že odvolací soud k této odvolací námitce – ač ji zmiňuje v napadeném rozhodnutí – též nic dalšího neuvádí), by zřejmě založilo úvahu o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (srov. potud např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obsah spisu nicméně nepotvrzuje, že by dovolatel takové důkazní návrhy (výslechem svědků P. P. a S. D., o kterých hovoří v doplnění odvolání na č. l. 59) v řízení před insolvenčním soudem někdy uplatnil. Nic takového se nepodává ani protokolů o jednání před insolvenčním soudem ze dne 19. března 2015 (č. l. 22-24), ze dne 28. dubna 2015 (č. l. 29-31) a ze dne 7. května 2015 (č. l. 32), ani z žaloby (jiná písemná podání, jimiž by uplatnil důkazní návrhy, dovolatel v řízení před insolvenčním soudem neučinil). Tato dovolací námitka tedy není opodstatněná.
[13] K otázce ad 2/ Nejvyšší soud uvádí, že obě rozhodnutí jsou založena na závěru, že žalobce (dovolatel) „neprokázal“, že by měl vůči dlužníku pohledávku z titulu odpovědnosti za vady díla podle smlouvy o dílo. Pro zodpovězení této otázky jsou tudíž rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu (ve znění, jež od zahájení řízení nedoznala změn):
§118a (o. s. ř.)
(1) Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
(…)
(3) Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
(…)
§213b (o. s. ř.)
(1) V odvolacím řízení se postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
(2) Porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu.
[14] V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé. Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů [ rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 98/2013) ].
[15] Jak Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil ve svých rozhodnutích, poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2012“) ].
[16] Jestliže soud prvního stupně příslušné poučení neposkytne (lhostejno z jakých důvodů), musí tak učinit (je-li podáno odvolání) odvolací soud v odvolacím řízení (§213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení (R 59/2012).
[17] Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. poskytne soud nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný [srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 115/2012“) ] .
[18] V daném případě insolvenční soud dovodil procesní neúspěch žalobce ve sporu z toho, že příslušné skutečnosti „neprokázal“, aniž by ovšem (podle obsahu spisu) poskytl žalobci odpovídající poučení o povinnosti důkazní (dle §118a odst. 3 o. s. ř.), případně o povinnosti tvrzení (dle §118a odst. 1 o. s. ř.). Jak totiž plyne ze spisu, v řízení před insolvenčním soudem se konala pouze dvě jednání, při kterých se provádělo dokazování, a to 19. března 2015 a 28. dubna 2015; při soudním roku konaném 7. května 2015 (č. l. 32) došlo již jen k vyhlášení rozsudku. Při jednání konaném 28. dubna 2015 se přítomným zástupcům stran žádného poučení dle §118a o. s. ř. nedostalo (srov. protokol, č. l. 29-31). V protokolu o jednání konaném 19. března 2015 (č. l. 22-24) je zaznamenáno toto poučení přítomného zástupce žalobce:
„Zástupci žalobce dáno poučení, že smlouvu o postoupení pohledávky nelze ztotožnit s fakturami, které uvedl jako faktury postoupené, faktury nelze ztotožnit se smlouvou na odvodnění, smlouvu na odvodnění nelze ztotožnit s předloženým znaleckým posudkem a odborným vyjádřením. Důkazy v souhrnu neodpovídají tvrzení v žalobě“.
[19] Takové poučení není řádným poučením o povinnosti tvrzení (§118a odst. 1 o. s. ř.), ani řádným poučením o povinnosti důkazní (§118a odst. 3 o. s. ř.). I kdyby důkazy provedené při (druhém) jednání konaném 28. dubna 2015 měly být těmi, jimiž žalobce plnil povinnost důkazní v reakci na „poučení“, jehož se mu dostalo při prvním jednání, pak v případě, že insolvenční soud po jejich provedení dospěl k závěru (jak uvádí ve svém rozsudku), že žalobce příslušné skutečnosti těmito důkazy „neprokázal“ byl povinen (v souladu s R 115/2012) žalobce znovu poučit o důkazní povinnosti, což se nestalo. Neposkytl-li insolvenční soud žalobci odpovídající poučení k důkazní povinnosti, pak nebyl oprávněn založit pro žalobce nepříznivé rozhodnutí na závěru, že žalobce rozhodné skutečnosti „neprokázal“.
[20] Odvolací soud při jediném odvolacím jednání, jež se konalo 3. prosince 2015, nápravu nezjednal a odpovídající poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř. (potažmo dle §118a odst. 1 o. s. ř.) žalobci též neposkytl (srov. protokol o odvolacím jednání, č. l. 72-73), ačkoliv i on vyšel z toho, že žalobce ve sporu neuspěl, jelikož rozhodné skutečnosti „neprokázal“.
[21] Určuje-li ustanovení §213b odst. 2 o. s. ř., že porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, pak tak činí nikoli proto, že by takové porušení procesního práva soudem prvního stupně nemělo mít žádné právní následky, nýbrž proto, aby možnost zjednat nápravu takového porušení (potřebné poučení poskytnout) mohl realizovat (postupem předjímaným v §213b odst. 1 o. s. ř.) odvolací soud. Odvolací soud tedy tím, že způsobem předepsaným v ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř. nepostupoval, zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
[22] Zbývá dodat, že tomu, aby žalobce na poučení insolvenčního soudu podle §118a odst. 3 o. s. ř. (potažmo podle §118a odst. 1 o. s. ř.) reagoval označením dalších (nových) důkazů [ případně doplněním dalších (nových) tvrzení ] nebránily při žádném z jednání konaných u insolvenčního soudu ani účinky koncentrace řízení (ve smyslu §118b o. s. ř.). Jak se totiž podává z R 98/2013, účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení. Ze spisu se pak podává, že poučení o nemožnosti uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy se účastníkům dostalo (zjevně nikoli v intencích §118b o. s. ř., nýbrž podle §119a o. s. ř.) až v závěru (druhého) jednání konaného 28. dubna 2015, odročovaného (na 7. květen 2015) již jen za účelem vyhlášení rozsudku. Přitom z R 59/2012 plyne, že měl-li soud prvního stupně povinnost poskytnout účastníku řízení poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. (potažmo podle §118a odst. 1 o. s. ř.) ještě předtím, než nastaly účinky koncentrace řízení, leč neučinil tak, pak nebrání účinky koncentrace řízení takovému účastníku řízení v tom, aby důkazy, jichž se toto poučení mělo týkat, označil (potažmo skutečnosti, jichž se toto poučení mělo týkat, vylíčil) i poté, kdy koncentrace nastala.
[23] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
[24] Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině řešení otázky ad 2/, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zkoumat přípustnost a následně i důvodnost dalších dovoláním položených otázek (ad 3/ až ad 6/), jejichž zodpovězení je ostatně na řešení otázky ad 2/ značnou měrou závislé.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu