ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.43.2017.1
KSBR 37 INS 398/2010
39 ICm 145/2011
sp. zn. 29 ICdo 43/2017-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně JUDr. Miloslavy Horské , se sídlem v Brně – Vinohradech, Velkopavlovická 25, PSČ 628 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a. s., proti žalovanému České spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupenému doc. JUDr. Tomášem Richterem, LL. M., Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně , se sídlem v Brně, Mozartova 3, PSČ 601 52, a dále za účasti Bourke Trust a. s. , se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Václavská 316/12, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 27404501, zastoupeného Mgr. Tomášem Troupem, LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 9, Rubeška 393/7, PSČ 190 00, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobkyně, o určení neúčinnosti právního úkonu a o vydání plnění do majetkové podstaty, o přípustnosti vedlejšího účastenství, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 ICm 145/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Oděvní podnik, a. s. , se sídlem v Prostějově, Za drahou 4239/2, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 25532774, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 398/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2016, č. j. 37 ICm 145/2011, 12 VSOL 23/2016-224 (KSBR 37 INS 398/2010), takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] V řízení o žalobě (podané 24. ledna 2011), kterou se žalobkyně (JUDr. Miloslava Horská, jako insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a. s.) domáhala vůči žalovanému (České spořitelně, a. s.) za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně určení neúčinnosti označených smluv a vydání plnění z těchto smluv do majetkové podstaty dlužníka, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 13. ledna 2016, č. j. 37 ICm 145/2011-211, nepřipustil (k námitce žalovaného) vstup společnosti Bourke Trust a. s. (dále jen „společnost B“) do řízení (uskutečněný podáním společnosti B ze dne 27. června 2013) jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně.
[2] K odvolání společnosti B Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. června 2016, č. j. 37 ICm 145/2011, 12 VSOL 23/2016-224 (KSBR 37 INS 398/2010), změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že vstup společnosti B do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce se připouští.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda vedlejším účastníkem na straně žalobce v incidenčním sporu vedeném podle §159 odst. 1 písm. d/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), může být nezajištěný věřitel, jehož přihlášená pohledávka nebude v insolvenčním řízení (v jehož rámci je veden incidenční spor) zjevně uspokojena (i kdyby žalobkyně v předmětném incidenčním sporu uspěla). Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i to, že zde jsou vady řízení, k nimž je Nejvyšší soud povolán přihlédnout u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
[4] V rovině právního posouzení věci dovolatel poukazuje na to, že obecná otázka, zda přihlášený věřitel má jako vedlejší účastník řízení na straně žalobce – insolvenčního správce právní zájem na výsledku řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce, je předmětem dovolacího řízení v jiném incidenčním sporu vzešlém z téhož insolvenčního řízení (sp. zn. 37 ICm 158/2011), pro toto dovolání však klade důraz na úžeji formulovanou (jak uvedeno výše) právní otázku. V dovolání pak k této otázce uvádí, že podle stavu insolvenčního řízení se ani úspěchem v tomto incidenčním sporu nezlepší postavení společnosti B coby nezajištěného věřitele, jelikož v majetkové podstatě dlužníka se nenachází dost prostředků ani k uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů; v insolvenčním řízení přitom již byl zpeněžen prakticky veškerý reálně zpeněžitelný majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka a dovolatelovy pohledávky jsou zajištěny veškerým majetkem náležejícím do majetkové podstaty dlužníka.
[5] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[6] Učinil tak proto, že onu „obecnou“ otázku již v dovolatelem označené věci zodpověděl v usnesení ze dne 21. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2016 [ které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , k jehož závěrům se přihlásil (v rámci dalších incidenčních sporů vzešlých z téhož insolvenčního řízení) v usnesení ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 118/2016, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 25/2015. V označených rozhodnutích Nejvyšší soud uzavřel, že přihlášený věřitel má jako vedlejší účastník řízení na straně žalobce – insolvenčního správce právní zájem na výsledku řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. K tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že jakkoli nelze pochybovat o tom, že zájem na co nejvyšším uspokojení přihlášené pohledávky z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty je především zájmem majetkovým, rovněž platí, že rozsah (míra) uspokojení přihlášené pohledávky se bezprostředně dotýká práv a povinností přihlášeného věřitele plynoucích z hmotného práva (předurčuje, v jakém rozsahu pohledávka zanikne jinak než splněním – §311 insolvenčního zákona). Současně nelze přehlédnout, že insolvenční věřitel není oprávněn sám podat odpůrčí žalobu (§239 insolvenčního zákona) a tedy (s výjimkou upravenou v §239 odst. 2 insolvenčního zákona) ani nemůže jinak (než jako vedlejší účastník na straně insolvenčního správce) „pomoci“ tomu, aby se majetek ušlý na základě neúčinných právních úkonů „vrátil“ zpět do majetkové podstaty dlužníka (a tedy se i zvýšila míra uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty).
[7] Vybočit z mezí takto nastavené (již ustálené) judikatury by bylo namístě jen tehdy, kdyby stav insolvenčního řízení v době vydání napadeného rozhodnutí vylučoval možnost jakéhokoli uspokojení nezajištěného věřitele z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty dlužníka. Takový údaj by v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, jehož úpadek se řeší (jako v této věci) konkursem, plynul především ze schválené konečné zprávy. Stav incidenčního sporu v době vydání napadeného rozhodnutí ani stav insolvenčního řízení v době vydání napadeného rozhodnutí (ale ani nyní) však neposkytují dostatečný (skutkový) podklad k formulaci výjimky z výše uvedeného pravidla.
[8] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu