ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.59.2018.1
MSPH 88 INS XY
188 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 59/2018-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové ve věci žalobkyň a/ L. R. , narozené XY, L. R. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených opatrovnicí Mgr. Pavlou Kotolovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 1294/52, PSČ 147 00, a c/ K. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Filipem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Arbesovo nám. 257/7, PSČ 150 00, proti žalovanému JUDr. Janu Kubálkovi , se sídlem v Praze 1, Opatovická 159/17, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka U. M. C., s. r. o., o vyloučení spoluvlastnických podílů z majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka U. M. C., s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25091026, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS XY, o dovolání žalobkyň a/ a b/ proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2018, č. j. 188 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 88 INS XY), takto:
I. Dovolání žalobkyň a/ a b/ se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7. června 2017, č. j. 188 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (a/ L. R. a b/ L. R.) domáhaly vyloučení ideálních spoluvlastnických podílů (každá ve výši 1/6) na označených nemovitostech (dále jen „nemovitosti“), které žalovaný (JUDr. Jan Kubálek, jako insolvenční správce) zahrnul do majetkové podstaty dlužníka U. M. C., s. r. o. (bod I. výroku). Současně rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rovněž zamítavý rozsudek ze dne 8. února 2016, č. j. 188 ICm XY, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. září 2016, č. j. 188 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 88 INS XY), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13. září 2016, č. j. 188 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 88 INS XY), ve vztahu k žalobkyním a/ a b/ zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
K odvolání žalobkyň a/ a b/ Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 7. června 2017 (první výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok) a o odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené opatrovnice (třetí výrok).
Soudy vyšly především z toho, že:
1/ Dne 9. prosince 2009 uzavřel pozdější insolvenční dlužník U. M. C., s. r. o., jako prodávající, s J. E. (dále jen „J. E.“; právní předchůdkyní žalobkyň), jako kupující, kupní smlouvu, v níž se pozdější insolvenční dlužník zavázal převést na J. E. vlastnické právo k jedné ideální polovině nemovitostí. Podpis J. E. na kupní smlouvě nebyl úředně ověřen, podpis prodávajícího byl uznán zpětně dne 10. července 2014.
2/ Usnesením ze dne 3. května 2013, č. j. MSPH 88 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a ustanovil žalovaného insolvenčním správcem. Insolvenční správce sepsal dne 4. července 2013 do majetkové podstaty předmětné nemovitosti.
3/ Dne 11. července 2014 podaly žalobkyně návrh na vklad spoluvlastnického práva žalobkyň k nemovitostem do katastru nemovitostí, jež však nebyl proveden. V katastru nemovitostí je dlužník nadále zapsán jako vlastník nemovitostí.
Soudy shodně uzavřely, že vlastnické právo k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí se nabývá (zpětně ke dni podání návrhu na vklad) až vkladem do katastru nemovitostí. Přestože pozdější insolvenční dlužník jako prodávající uzavřel s J. E. kupní smlouvu s úmyslem převést na ni spoluvlastnické právo k nemovitostem, návrh na vklad vlastnického práva však nebyl žádnou ze smluvních stran podán a J. E. se nikdy nestala (spolu)vlastnicí nemovitostí. Ke dni, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka (ke dni 3. května 2013), byl jediným vlastníkem nemovitostí i nadále dlužník.
Nad rámec uvedeného odvolací soud konstatoval, že na kupní smlouvě absentuje úředně ověřený podpis zůstavitelky, jenž „sice byl odstranitelným nedostatkem, avšak jen za života J. E“. Soud nemůže svým rozhodnutím „tuto zřejmou nesprávnost napravit“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně a/ a b/ prostřednictvím ustanovené opatrovnice dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelky namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podstatou dovolací argumentace je námitka, že absence ověřeného podpisu J. E. na vkladové listině je odstranitelným nedostatkem, který může svým rozhodnutím o vyloučení spoluvlastnických podílů k předmětným nemovitostem insolvenční soud zhojit. Dovolatelky poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, z něhož vyplývá, že je-li uzavřena smlouva o převodu nemovitostí, která se nedochovala, lze její existenci prokázat i nepřímými důkazy. Přestože jsou si dovolatelky vědomy, že citované rozhodnutí dopadá na případy, kdy vlastnictví k nemovitosti přechází na základě samotné smlouvy, mají za to, že závěry lze vztáhnout také na projednávanou věc.
Dovolání žalobkyň a/ a b/ proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatelky mu (oproti svému mínění), nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž vyřešení by spočívalo napadené rozhodnutí.
Dovolatelky mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda lze existenci kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a J. E. (právní předchůdkyní žalobkyň) osvědčit také nepřímými důkazy, konkrétně navrhovanými svědeckými výslechy a účastnickou výpovědí. Dovolatelky poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, v němž se Nejvyšší soud mimo jiné zabýval převodem majetku do „socialistického vlastnictví“, u něhož se dle §111 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku a následně také v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do novely č. 509/1991 Sb., nevyžadoval k účinnosti smlouvy o převodu nemovitostí vklad do pozemkových knih (intabulace).
Takto předestřená otázka přípustnost dovolání v projednávané věci nezakládá, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (§237 o. s. ř.).
Přestože odvolací soud nad rámec svého zdůvodnění podotkl, že na kupní smlouvě absentuje úředně ověřený podpis E. J., otázku existence kupní smlouvy uzavřel odvolací soud „ve prospěch dovolatelek“. Dovolatelky totiž přehlíží, že odvolací soud vyšel z toho, že kupní smlouva mezi pozdějším insolvenčním dlužníkem a J. E. byla uzavřena dne 9. prosince 2009. Pro danou věc však měl za podstatné, že spoluvlastnické právo na J. E. a poté ani na dovolatelky nepřešlo, neboť návrh na vklad spoluvlastnického práva do katastru nemovitostí byl podán dovolatelkami až dne 11. července 2014, přičemž ke vkladu spoluvlastnického práva nedošlo. Kupní smlouva nenabyla věcněprávních účinků a k okamžiku rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek byl (i nadále je) jediným vlastníkem nemovitostí dlužník.
Úsudek odvolacího soudu, na jehož základě se odvolací soud ztotožnil s důvody, pro které soud prvního stupně žalobu zamítl (tedy řešení otázky, na níž spočívá napadené rozhodnutí), dovolatelky nijak konkrétně nezpochybňují. O polemiku týkající se vlivu účinků rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na obligační a věcně právní účinky smlouvy o převodu nemovitostí, jakož i se závěrem odvolacího soudu, podle něhož dovolatelkám nesvědčí právo vylučující zahrnutí spoluvlastnických podílů na nemovitostech do majetkové podstaty, se dovolatelky ani nepokoušejí.
Přestože dovolatelky také poukazují na „rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.“, blíže nevymezují, v čem by měl rozpor s dobrými mravy spočívat. Pouhá skutečnost, že spornou nemovitost „obývají“, nepochybně důvodem pro vyloučení tvrzených spoluvlastnických podílů z majetkové podstaty není. Potud tedy neformulují žádnou otázku procesního práva či hmotného práva, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí a jež by mohla zakládat přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Jen pro úplnost lze poukázat na závěry plynoucí například z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003, uveřejněného pod číslem 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud (byť pro poměry vycházejí ze zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) mimo jiné uzavřel, že prohlášení konkursu na majetek jednoho z prodávajících samo o sobě nemá vliv na platnost sjednané kupní smlouvy ani na její obligační účinky, avšak dovolává-li se kupující svého obligačního práva, proti němuž stojí silnější právo věcné, totiž vlastnické právo úpadce, není splněna podmínka, že žalobcům svědčí právo, jež vylučuje zařazení (a setrvání) nemovitostí v soupisu majetku konkursní podstaty.
K návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí lze uvést, že vykonatelnost rozsudku, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba podle §225 insolvenčního zákona jako v této věci, ani potvrzující rozsudek odvolacího soudu se nevykonává [nelze podle něj nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci]. K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sen. zn. 29 ICdo 10/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2017, sen. zn. 29 ICdo 140/2017.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí (26. února 2018) je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyň bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu