ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.103.2018.1
KSOS 39 INS 3971/2009
sp. zn. 29 NSČR 103/2018-P19-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka STŘEDOMORAVSKÉ METALURGICKÉ A STROJÍRENSKÉ, a. s. „v likvidaci“ , se sídlem v Olomouci, Řepčínská 35/86, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 48909491, zastoupeného JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem, se sídlem v Prostějově, Komenského 1586/23, PSČ 769 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 3971/2009, o přihlášce pohledávky věřitele č. 19 DAHANAX, s. r. o., identifikační číslo osoby 28568842, o dovolání T. E. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Ostravská 501/16, PSČ 779 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2018, č. j. KSOS 39 INS 3971/2009, 2 VSOL 56/2017-P19-33, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2018, č. j. KSOS 39 INS 3971/2009, 2 VSOL 56/2017-P19-33, se v prvním výroku mění takto:
Odvolání T. E. proti bodu I. výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2016, č. j. KSOS 39 INS 3971/2009-P19-14, se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 22. listopadu 2016, č. j. KSOS 39 INS 3971/2009-P19-14, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Připustil, aby na místo věřitele č. 19 DAHANAX, s. r. o. vstoupil do řízení T. E. (dále jen „T. E.“) jako věřitel pohledávky nezajištěné majetkem dlužníka co do částky 5 000 000 Kč (bod I. výroku).
2/ Zamítl návrh, aby na místo věřitele T. E. vstoupil do řízení T. A. (dále jen „T. A.“), jako věřitel pohledávky zajištěné majetkem dlužníka co do částky 5 000 000 Kč (bod II. výroku).
Insolvenční soud - odkazuje na §18 odst. 1, §19 a §183 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - dospěl k závěru, že T. E. jako směnečný rukojmí uspokojil v průběhu insolvenčního řízení pohledávku věřitele č. 19 v rozsahu 5 000 000 Kč. Zdůraznil, že ručitel závazku je aktivně legitimován k podání návrhu podle §18 insolvenčního zákona. Dále uvedl, že T. E. zajišťoval závazky dlužníka a je lhostejno, zda k částečnému uspokojení pohledávky došlo zpeněžením majetku ve vlastnictví ručitele ze směnky nebo nabyvatelem majetku na základě odporovaného právního úkonu. T. E. však svědčí pohledávka nezajištěná (v rozsahu jeho plnění za dlužníka), neboť ve smyslu §1938 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nemůže třetí osoba, která plnila místo dlužníka, nabývat pohledávku v tom stavu, v jakém náležela původnímu věřiteli.
Návrh na vstup T. A. do řízení na místo věřitele T. E. insolvenční soud zamítl s odůvodněním, že nebyl tvrzen ani prokázán přechod práva na T. A.
K odvolání T. E. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. ledna 2018, č. j. KSOS 39 INS 3971/2009, 2 VSOL 56/2017-P19-33:
1/ Změnil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že návrh, aby soud připustil, aby na místo věřitele č. 19 DAHANAX, s. r. o. vstoupil do řízení T. E. jako věřitel pro pohledávku zajištěnou majetkem dlužníka co do částky 5 000 000 Kč, se zamítá (první výrok).
2/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku (druhý výrok).
Odvolací soud považoval za rozhodné, že věřitel DAHANAX, s. r. o. přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku z úvěrových smluv jako pohledávku zajištěnou nemovitým majetkem dlužníka a zajišťovací směnkou vystavenou dlužníkem, kterou T. E. avaloval. Uzavřel, že nepřihlásil-li věřitel do insolvenčního řízení pohledávku z titulu směnky, není T. E. (který věřiteli plnil na směnku jako směnečný rukojmí) osobou (ručitelem) ve smyslu §183 odst. 3 insolvenčního zákona.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku T. E., že insolvenční soud nerozhodl o návrhu na vstup do řízení ve lhůtě dané §18 odst. 2 insolvenčního zákona. Uvedl, že z §183 odst. 3 insolvenčního zákona „vyplývá pouze přiměřené použití §18 insolvenčního zákona, a to pro doložení plnění veřejnou listinou [§134 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], nebo listinou s úředně ověřenými podpisy, neboť spoludlužník nebo ručitel (§183 odst. 2 insolvenčního zákona) je sám aktivně legitimován k podání návrhu a souhlas věřitele, na jehož místo bude vstupovat, insolvenční soud nemusí vyžadovat. Rozhodnutím podle §18 insolvenčního zákona (proti kterému není odvolání přípustné) insolvenční soud ani není vázán (§18 odst. 4 insolvenčního zákona)“.
Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal T. E. dovolání, jehož přípustnost vymezuje dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která „v určitých aspektech doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena“, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Konkrétně se dovolatel neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že není osobou (ručitelem) oprávněnou vstoupit do insolvenčního řízení dle §183 odst. 3 insolvenčního zákona na místo věřitele, kterému plnil místo dlužníka z titulu směnky. Zdůrazňuje, že směnku avaloval „v pozici“ předsedy představenstva dlužníka. Shrnuje, že věřitel v přihlášce pohledávky výslovně uvedl, že kauzální pohledávka je zajištěna předmětnou směnkou, že dovolatel jako statutární orgán dlužníka byl „podepisující osobou jak kauzálního závazku, tak i směnky jakožto směnečný dlužník i aval“ a že jím poskytnuté plnění „splnilo část kauzálního závazku“ dlužníka z úvěrové smlouvy.
Dovolání v dané věci je přípustné podle §237 o. s. ř., když v posouzení procesních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, dovoláním otevřených, jde o věc dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech beze zbytku neřešenou.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
§18 (insolvenčního zákona)
(1) Nastane-li v průběhu insolvenčního řízení skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky z původního věřitele na nabyvatele pohledávky, aniž původní věřitel ztrácí způsobilost být účastníkem řízení, insolvenční soud rozhodne, že místo tohoto věřitele vstupuje do insolvenčního řízení nabyvatel jeho pohledávky. Učiní tak na základě návrhu věřitele a po písemném souhlasu nabyvatele jeho pohledávky. Převod nebo přechod pohledávky, který nevyplývá přímo z právního předpisu, je nutné doložit veřejnou listinou nebo listinou, na které je úředně ověřena pravost podpisů osob, které ji podepsaly.
(2) O návrhu podle odstavce 1 rozhodne insolvenční soud do 3 dnů ode dne, kdy mu takový návrh došel; nestane-li se tak, má se po uplynutí této lhůty za to, že insolvenční soud vydal rozhodnutí, jímž návrhu vyhověl.
(3) Rozhodnutí podle odstavce 1 vydá insolvenční soud také tehdy, učiní-li věřitel a nabyvatel jeho pohledávky do protokolu u tohoto soudu společné prohlášení o tom, že nastala skutečnost uvedená v odstavci 1; odstavec 2 platí obdobně.
(4) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 3 se doručuje věřiteli, nabyvateli jeho pohledávky, dlužníku a insolvenčnímu správci; těmto osobám se doručuje zvlášť. Odvolání proti němu není přípustné, insolvenční soud však tímto rozhodnutím není vázán.
§183 (insolvenčního zákona)
(1) Přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění.
(2) Přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně.
(3) Osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou. Jestliže však věřitel takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj bez zřetele k tomu, zda ji přihlásily, s tím, že pro jejich vstup do řízení platí přiměřeně §18; návrh podle tohoto ustanovení mohou podat samy.
§184 (insolvenčního zákona)
1) Věřitel, který podal přihlášku pohledávky nebo na něhož se hledí jako na věřitele přihlášeného, může kdykoli v průběhu insolvenčního řízení vzít přihlášku pohledávky zpět. Insolvenční soud vezme zpětvzetí přihlášky na vědomí rozhodnutím, které se zvlášť doručuje věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen věřitel nebo osoba, která podala návrh na vstup do řízení na místo věřitele (§183 odst. 2). Právní mocí tohoto rozhodnutí věřitelova účast v řízení končí.
(2) Věřitel, který vezme přihlášku pohledávky zpět proto, že ji uspokojila některá z osob, od kterých může požadovat plnění podle §183 odst. 1 a 2, to uvede ve zpětvzetí přihlášky; jestliže tak neučiní, odpovídá takové osobě za škodu nebo jinou újmu tím vzniklou.
(3) V případě uvedeném v odstavci 2 vyrozumí insolvenční soud o zpětvzetí přihlášky osobu, která pohledávku podle zpětvzetí uspokojila, a poskytne jí lhůtu k podání návrhu na vstup do řízení místo věřitele; o zpětvzetí přihlášky rozhodne insolvenční soud až po uplynutí této lhůty. V rozsahu, v němž insolvenční soud vyhoví návrhu osoby, která pohledávku uspokojila, na vstup do řízení místo věřitele, se ke zpětvzetí přihlášky pohledávky nepřihlíží.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona v době, kdy T. E. vznesl návrh na svůj vstup do řízení [podáním datovaným 22. února 2016, došlým insolvenčnímu soudu téhož dne (P-19-12)] a do doby, než insolvenční soud o tomto návrhu rozhodl (22. listopadu 2016), nedoznala změny.
V rozsudku ze dne 30. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 5504/2015, Nejvyšší soud vysvětlil, že v insolvenčním řízení je účastenství vymezeno v §14 insolvenčního zákona. Samostatnou úpravu pak obsahuje i procesní nástupnictví v případě, kdy dochází k singulární sukcesi, a to v §18 insolvenčního zákona. S ohledem na komplexní úpravu procesního nástupnictví je postup podle §107a o. s. ř. v insolvenčním řízení vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2009, uveřejněné pod číslem 109/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsudku Nejvyšší soud taktéž uvedl, že důvodem pro zavedení autonomní úpravy procesního nástupnictví v insolvenčním řízení nebylo odchýlení se od dosavadní (v zákoně o konkursu a vyrovnání uplatňované) dispoziční zásady, podle níž je toliko přihlašovatel pohledávky oprávněn (nikoliv povinen) k takovému návrhu, ale posílení právní jistoty v tom, kdo je osobou uplatňující svůj nárok v insolvenčním řízení (doložení převodu či přechodu pohledávky veřejnou listinou či ověřením podpisů), a dále urychlení vstupu osoby, na níž měla pohledávka přejít (podle tvrzení původního věřitele i vstupujícího věřitele), do insolvenčního řízení (rozhodnutí soudu o procesním nástupnictví je vázáno na lhůty, případně na fikci rozhodnutí a není proti němu opravný prostředek).
V dané věci odvolací soud věcně přezkoumal rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu T. E. ze dne 22. února 2016 na vstup do insolvenčního řízení ve smyslu §183 odst. 3 insolvenčního zákona. Závěr o přípustnosti odvolání proti tomuto rozhodnutí založil odvolací soud na úsudku, že z §183 odst. 3 insolvenčního zákona plyne přiměřené použití §18 insolvenčního zákona pouze pro doložení plnění veřejnou listinou nebo listinou s úředně ověřenými podpisy.
Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.
Ustanovení §183 odst. 3 insolvenčního zákona legitimuje (ve větě druhé části věty za středníkem) k podání návrhu dle §18 insolvenčního zákona též osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle §183 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, tedy:
1/ osoby, které svým majetkem zajišťují věřitelovu pohledávku za dlužníkem, nebo
2/ osoby, které věřiteli odpovídají za splnění dluhu společně a nerozdílně s dlužníkem, anebo
3/ osoby, které ručí za plnění dluhu dlužníkem,
a to vždy za předpokladu, že v průběhu insolvenčního řízení splnily (zcela nebo zčásti uspokojily) pohledávku přihlášeného věřitele, bez zřetele k tomu, zda samy předtím přihlásily pohledávku z titulu takového (předpokládaného) plnění do insolvenčního řízení jako podmíněnou.
Tato pozitivně a výslovně formulovaná odchylka od režimu nastaveného ustanovením §18 insolvenčního zákona je dále doplněna (v §183 odst. 3 insolvenčního zákona, větě druhé části věty před středníkem in fine) formulací, podle které pro vstup těchto osob do řízení platí §18 (insolvenčního zákona) „přiměřeně“. Již v nálezu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. II. ÚS 179/01, uveřejněném pod číslem 153/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud ozřejmil, že poukaz na „přiměřenou“ aplikaci příslušné právní normy, nedává soudu prostor pro libovůli v dotčeném směru, povinností soudu je v takovém případě právní normu, o jejíž přiměřenou použitelnost jde, aplikovat (nemůže vyloučit její užití). Až v rámci aplikace takové právní normy může soud zvažovat, zda s přihlédnutím k povaze institutu, na nějž má být použita, ji lze aplikovat (zcela nebo zčásti) jen „přiměřeně“. Tomu ostatně odpovídá i způsob, jakým má být podle teorie tvorby právních norem, slovo „přiměřeně“ používáno v právních předpisech; totiž tak, že slovo „přiměřeně“ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu lze použít výjimečně a vyjadřuje volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy (oproti užití slova „obdobně“).
Vzhledem k tomu, že ustanovení §183 odst. 3 věty druhé části věty za středníkem insolvenčního zákona legitimuje k podání návrhu dle §18 insolvenčního zákona osobu, která zjednodušeně řečeno tvrdí, že dosavadnímu věřiteli zaplatila dlužníkův dluh (nebo jeho část), aniž by tato legitimace měla být podmíněna současným (souhlasným) návrhem věřitele o tomtéž (srov. §18 odst. 1 insolvenčního zákona), je odtud zjevné, že jen přiměřené užití §18 insolvenčního zákona se předpokládá právě u předpokladů formulovaných v §18 odst. 1 insolvenčního zákona (bez součinnosti dosavadního věřitele lze stěží očekávat, že navrhovatel podle §183 odst. 3 insolvenčního zákona doloží přechod pohledávky v důsledku její úhrady věřiteli) veřejnou listinou nebo listinou, na které je úředně ověřena pravost podpisů osob, které ji podepsaly (srov. opět §18 odst. 1 insolvenčního zákona). Potenciální spornost skutečnosti, pro kterou může osoba uvedená v §183 odst. 3 věty druhé části věty za středníkem insolvenčního zákona podat sama návrh podle §18 insolvenčního zákona (tvrzená úhrada dluhu nebo jeho části za dlužníka), pak opodstatňuje závěr, že z ustanovení §18 odst. 2 insolvenčního zákona se přiměřeně uplatní pravidlo, že insolvenční soud je povinen rozhodnout o návrhu do 3 dnů, leč nikoli již nevyvratitelná domněnka, že po marném uplynutí této se má za to, že insolvenční soud vydal rozhodnutí, jímž návrhu vyhověl (ta byla nastavena pro skutečnosti, o které nemůže být veden spor, vzhledem k povaze listin, jimiž se dokládají).
Oproti tomu se z ustanovení §183 insolvenčního zákona (ani z jiných ustanovení insolvenčního zákona) nepodává, proč by pro osoby oprávněné k podání návrhu podle §18 insolvenčního zákona mělo být ustanovením §183 odst. 3 věty druhé části věty za středníkem insolvenčního zákona vyloučeno použití pravidel vyjádřených v §18 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona, včetně pravidla, podle kterého odvolání proti rozhodnutí o takovém návrhu sice není přípustné, insolvenční soud však tímto rozhodnutím není vázán (§18 odst. 4 druhá věta insolvenčního zákona).
Závěr, že pravidlo vyjádřené v §18 odst. 4 druhé větě insolvenčního zákona se neuplatní pro rozhodnutí o návrhu osob, jejichž legitimaci zakládá ustanovení §183 odst. 3 insolvenčního zákona, nepodporuje ani jazykový výklad §183 odst. 3 insolvenčního zákona.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí v jeho prvním výroku změnil (ve shodě s §243d písm. b/ o. s. ř., když dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) v tom smyslu, že odvolání T. E. proti bodu I. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 22. listopadu 2016, č. j. KSOS 39 INS 3971/2009-P19-14, odmítl.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřiteli č. 19, dovolateli a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 12. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu