ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.139.2016.1
MSPH 77 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 139/2016-A-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka M. P. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitelky R. Z. (dříve S.), narozené XY, bytem XY, o dovolání insolvenční navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2016, č. j. MSPH 77 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2016, č. j. MSPH 77 INS XY, 4 VSPH XY, ve druhém výroku a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2016, č. j. MSPH 77 INS XY, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. února 2016, č. j. MSPH 77 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zastavil řízení o insolvenčním návrhu, jímž se insolvenční navrhovatelka (R. S., po změně příjmení Z.) domáhala zjištění úpadku dlužníka M. P. (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §427 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení článku 3 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále též jen „nařízení o úpadkovém řízení“ nebo „nařízení“) – dospěl k závěru, že je zde neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který řízení musí být zastaveno.
Přitom zdůraznil, že soud je v insolvenčním řízení vedle ustanovení insolvenčního zákona vázán též přímo použitelným právním předpisem Evropské unie, jímž je v daném případě nařízení o úpadkovém řízení č. 1346/2000. V mezidobí sice bylo toto nařízení nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení (přepracované znění) [ dále jen „nařízení 2015/848“ ] , jež je však s ohledem na přechodná ustanovení použitelné jen na insolvenční řízení zahájená po 26. červnu 2017.
V projednávané věci vyšlo po zahájení insolvenčního řízení najevo, že hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, kde dlužník bydlí (s úmyslem zdržovat se zde trvale) a je tam také zaměstnán. Na území České republiky dlužník naopak ukončil již před zahájením insolvenčního řízení trvalý pobyt, přerušil provozování živnosti a zrušil registraci k dani z přidané hodnoty. Dlužníka současně není možné považovat za osobu, která by měla na území České republiky provozovnu, neboť na tomto území nevykonává žádnou hospodářskou činnost.
Podle insolvenčního soudu je podstatou institutu místa soustředění hlavních zájmů dlužníka ve smyslu článku 3 nařízení o úpadkovém řízení nalezení místa, které je s dlužníkem nejúžeji spjato, tedy místa, kde má dlužník v úmyslu se zdržovat, spravovat z něj své zájmy a vykonávat ekonomickou činnost (ať už ve vztahu závislém či samostatně). Pro určení soudu příslušného k zahájení insolvenčního řízení proto nemá žádný význam ani okolnost, že dlužník má stále na území České republiky majetek (v odůvodnění rozhodnutí blíže specifikovanou bytovou jednotku) a že se „v určitých časových intervalech“ na území České republiky přechodně zdržuje. Podstatné je, že hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, nikoli na území České republiky.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. dubna 2016, č. j. MSPH 77 INS XY, 4 VSPH XY, jednak odmítl odvolání podaná věřiteli J. K. a J. L. (první výrok), jednak k odvolání insolvenční navrhovatelky potvrdil usnesení insolvenčního soudu (druhý výrok).
Odvolací soud – cituje článek 3 nařízení o úpadkovém řízení a třináctý bod preambule nařízení – předeslal, že definice pojmu „hlavní zájem“ dlužníka není výslovně obsažena v jednotlivých článcích nařízení o úpadkovém řízení, ani v jeho preambuli, která vymezuje účel nařízení a slouží též k jeho lepšímu pochopení a výkladu. Poskytuje-li již nařízení určité kritérium pro výklad tohoto pojmu, činí tak pouze ve vztahu k právnickým osobám v článku 3 odst. 1 větě druhé. Ve vztahu k osobám fyzickým nezbývá než vyjít z bodu 13 preambule.
Z citovaného článku 3 nařízení rovněž plyne, pokračuje odvolací soud, že v daném okamžiku může existovat pouze jedno místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy, a proto pouze soudy jednoho členského státu Evropské unie (s výjimkou Dánska) jsou v rozhodné době příslušné zahájit hlavní úpadkové řízení. Soudy jiného členského státu pak mohou zahájit územní úpadkové řízení za podmínek stanovených v článku 3 odst. 4 nařízení pouze za předpokladu, že na jejich území má dlužník provozovnu definovanou v článku 2 písm. h) nařízení.
Podle odvolacího soudu v poměrech projednávané věci insolvenční soud správně zjistil (potud mají jeho skutková zjištění potřebnou oporu v obsahu insolvenčního spisu), že dlužník má trvalé bydliště a zaměstnání ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, kde pobývá již od počátku roku 2015 s úmyslem se tam zdržovat trvale. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak nelze uvažovat o tom, že by dlužník ještě měl hlavní zájmy soustředěny na území České republiky.
Na uvedeném závěru nemohou podle přesvědčení odvolacího soudu nic změnit ani výhrady insolvenční navrhovatelky, podle kterých v České republice pobývá rodina dlužníka, kterou pravidelně navštěvuje, případně že dlužník v minulosti na tomto území vyvíjel podnikatelské aktivity a angažoval se v obchodních korporacích. V této souvislosti odvolací soud též zdůraznil, že otázka určení členského státu Evropské unie příslušného k zahájení insolvenčního řízení je pouze „otázkou předběžnou, a nikoliv kruciální“, čemuž „logicky odpovídá i míra zjišťování rozhodných skutečností, dle nichž se určuje“. Pro zjištění skutkového stavu lze mít proto v poměrech dané věci za postačující pouze listiny předložené dlužníkem a skutečnosti zjištěné z veřejných registrů, jejichž pravost nebyla zpochybněna a skutečnosti v nich uvedené nebyly vyvráceny.
Vzhledem k tomu, že ani v průběhu odvolacího řízení nevyšlo najevo, že by dlužník v době zahájení insolvenčního řízení vykonával na území České republiky jakoukoliv ekonomickou aktivitu, jež by bylo možné považovat za jeho hlavní zájmy, nebo že by zde měl provozovnu, odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podala insolvenční navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (posouzení kritérií centra hlavních zájmů dlužníka), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu vytýká dovolatelka odvolacímu soudu, že se při posuzování otázky, na území kterého státu jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, řídil nesprávnými kritérii, když za podstatné považoval pouze to, kde má dlužník uzavřenou nájemní a pracovní smlouvu, aniž v souladu s nařízením o úpadkovém řízení přihlédl též k ostatním okolnostem (dalším kritériím), které mohou mít pro posouzení této otázky význam.
Ke správné aplikaci nařízení je podle dovolatelky nezbytné vyložit čtvrtý bod jeho preambule tak, že jedním z hlavních cílů nařízení je snaha zamezit tzv. „forum shopping“ neboli „úpadkové turistice“, tedy přesouvání úpadkových řízení z jednoho členského státu do druhého za účelem způsobování průtahů v řízení nebo poškozování věřitelů. Podle bodu 13 preambule nařízení by pak mělo místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, odpovídat (nejen) místu, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, ale je též objektivně zjistitelné třetími osobami, zejména věřiteli.
Dovolatelka poukazuje v této souvislosti na novou úpravu mezinárodního úpadkového práva v nařízení 2015/848, která upřesňuje kritéria pro určení místa, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy a zavádí vyvratitelnou domněnku, že jde o místo jeho obvyklého pobytu. Bod 30 preambule pak ve vztahu k nepodnikajícím fyzickým osobám nově vysvětluje, že by mělo být možné tuto domněnku vyvrátit například tehdy, pokud se převážná část majetku dlužníka nachází mimo členský stát, v němž má dlužník obvyklé místo pobytu, nebo pokud lze prokázat, že hlavním důvodem pro jeho přesun bylo podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení v nové jurisdikci, a pokud by toto podání významně poškodilo zájmy věřitelů, jejichž obchody s dlužníkem se uskutečnily před jeho přesunem.
V poměrech projednávané věci byly soudy nižších stupňů dovolatelkou žádány, aby prověřily, kde dlužník skutečně bydlí a odkud dlužník své zájmy reálně spravuje, když řada okolností (např. umístění dlužníkova majetku, jeho aktivní účast na činnosti řady obchodních společností, bydliště jeho přátel a rodiny, zejména přítelkyně a matky jeho dítěte J. Č.) nasvědčuje tomu, že tak stále činí z území České republiky.
Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné. Podle dovolatele nemohou být dovolatelkou předestírané otázky vykládány vnitrostátními soudy, když jde o výklad unijního práva. Odvolací soud navíc dospěl ke správnému závěru, že dlužníkovy hlavní zájmy jsou soustředěny na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, kde od počátku roku 2015 trvale žije, pracuje a tráví svůj volný čas. Na tom nemohou nic změnit ani pracovní a osobní cesty na území České republiky, které dlužník pravidelně koná.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelkou otevřené, dosud v daných souvislostech dovolacím soudem nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §427 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017, pro věc rozhodném), vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství byly ke dni zahájení insolvenčního řízení hlavní zájmy dlužníka soustředěny v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska a že dlužník k tomuto dni neměl ani provozovnu na území České republiky, insolvenční soud insolvenční řízení zastaví.
Podle článku 3 nařízení o úpadkovém řízení soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak (odstavec 1). Pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení úpadkového řízení proti dlužníkovi pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu (odstavec 2). Pokud bylo úpadkové řízení zahájeno podle odstavce 1, stávají se jakákoli následná řízení podle odstavce 2 vedlejšími řízeními. Tato řízení musí být likvidačními řízeními (odstavec 3). Územní úpadková řízení uvedená v odstavci 2 mohou být zahájena před zahájením hlavního úpadkového řízení podle odstavce 1 pouze tehdy, a) pokud úpadkové řízení podle odstavce 1 nemůže být zahájeno z důvodů stanovených právem členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, nebo b) pokud žádá o územní úpadkové řízení věřitel, který má bydliště, obvyklé místo pobytu nebo sídlo v členském státě, na jehož území se nachází dotyčná provozovna, nebo jehož pohledávka vznikla na základě činnosti této provozovny (odstavec 4).
V bodu 13 odůvodnění (preambule) nařízení se uvádí, že místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami.
Nejvyšší soud předesílá, že pro zodpovězení dovoláním předestřené otázky je určující výklad nařízení o úpadkovém řízení (nařízení č. 1346/2000) . Nařízení 2015/848, jež nařízení o úpadkovém řízení nahradilo, je totiž podle jeho čl. 84 odst. 1 použitelné jen na řízení zahájená po 26. červnu 2017; mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů k zahájení daného insolvenčního řízení podle tohoto nařízení proto určit nelze.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že při výkladu práva Evropské unie si byl vědom omezení kladených na něj závěry vyslovenými v rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 6. října 1982, ve věci CILFIT, 283/81 [1982], ECR 3415, ve spojení s článkem 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve článek 234 Smlouvy o založení Evropského společenství). Článek 267 Smlouvy o fungování Evropské unie mu totiž (jako soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva) ukládá povinnost předložit předběžnou otázku, která se týká platnosti a výkladu aktů přijatých orgány Společenství, a která vyvstala při jeho jednání, Soudnímu dvoru.
Soudní dvůr v označeném rozsudku též uzavřel, že národní soudy posledního stupně nemají povinnost předběžné otázky, jestliže existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé).
Judikatura Soudní dvora k ustanovení článku 3 (ve vazbě na výklad pojmu „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“ dlužníka) je přitom ustálena v závěrech, podle kterých:
1/ Pojem místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka ve smyslu článku 3 odst. 1 nařízení, je specifickým pojem nařízení. Má tedy samostatný význam a je třeba jej vykládat jednotně a nezávisle na vnitrostátních právních předpisech.
2/ I když nařízení nepodává definici pojmu „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka“, je význam tohoto pojmu přesto osvětlen třináctým bodem odůvodnění uvedeného nařízení, podle kterého „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami“.
3/ Místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, musí být určeno podle kritérií, která jsou objektivní a současně zjistitelná třetími osobami. Tato objektivita a možnosti zjištění třetími osobami jsou nezbytné k zajištění právní jistoty a předvídatelnosti ohledně určení soudu příslušného k zahájení hlavního úpadkového řízení.
4/ Mezi skutečnostmi, které je třeba zohlednit, patří zejména všechna místa, kde dlužící společnost vykonává hospodářskou činnost, a všechna místa, kde vlastní majetek, pokud jsou tato místa zjistitelná pro třetí osoby. Tyto skutečnosti je třeba posuzovat celkově a s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu.
5/ V tomto kontextu mohou být okolnosti uvedené předkládajícím soudem, totiž že dlužící společnost vlastní nemovitosti v jiném členském státě než ve státě svého sídla, že k nim uzavřela nájemní smlouvy a že v témže členském státě uzavřela smlouvu s finanční institucí, považovány za objektivní a vzhledem k veřejné vnímatelnosti s tím spojené i třetími osobami zjistitelné skutečnosti. Nic to nemění na tom, že existence aktiv společnosti a smluv na jejich finanční využití v jiném členském státě než ve státě sídla této společnosti může být považována za skutečnosti dostačující k vyvrácení domněnky stanovené unijním zákonodárcem pouze za podmínky, že celkové posouzení všech relevantních skutečností umožní způsobem ověřitelným třetími osobami dokázat, že se skutečné místo, kde je soustředěno řízení a kontrola uvedené společnosti, jakož i správa jejích zájmů nacházejí v jiném členském státě.
6/ Soud členského státu, ke kterému je podán návrh na zahájení hlavního úpadkového řízení, ověří svou příslušnost s ohledem na článek 3 odst. 1 nařízení, tedy přezkoumá, zdali jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny v tomto členském státě. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že takový přezkum musí být proveden při dodržení podstatných procesních záruk, které spravedlivý proces vyžaduje.
K tomu srov. rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 2. května 2006, ve věci Eurofood IFSC Ltd., C-341/04, body 31 až 33, bod 41 a rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 20. října 2011, ve věci Interedil Srl, v likvidaci proti Fallimento Interedil Srl, Intesa Gestione Crediti SpA, C-396/09, body 47, 49, 52 a 53.
Z výše podaných judikaturních závěrů pak pro poměry projednávané věci plyne, že při posuzování otázky, v jakém místě jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka (nepodnikající fyzické osoby) ve smyslu článku 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení, nemohly soudy nižších stupňů vycházet pouze ze skutečnosti, že dlužník za takové místo označuje jiný členský stát Evropské unie, na jehož území by měl (podle předložené nájemní a pracovní smlouvy) bydlet a být zaměstnán. Povinností insolvenčního soudu (odvolacího soudu) při ověřování své příslušnosti bylo přezkoumat, zda hlavní zájmy dlužníka jsou skutečně soustředěny v jiném členském státě a přihlédnout přitom nejen ke všem relevantním skutečnostem (k osobním, rodinným, majetkovým či ekonomickým vazbám dlužníka), ale též k tomu, zda třetí osoby (zejména věřitelé dlužníka) mohli dlužníkem označené místo vskutku vnímat jako místo, ze kterého obvykle spravuje své zájmy (zda toto místo bylo zjistitelné pro třetí osoby).
Současně platí, že má-li být místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, určeno podle kritérií, která jsou objektivní a zjistitelná třetími osobami, nemůže soud při rozhodování o své mezinárodní příslušnosti (pravomoci) pominout právě ty okolnosti, jež objektivně (způsobem zjistitelným třetím osobám) o skutečném místu, v němž jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, vypovídají. Jinak řečeno, byly-li by pravdivé výhrady dovolatelky, podle kterých se dlužník fakticky zdržuje na území České republiky, spravuje zde svůj majetek, aktivně působí v řadě obchodních společností a udržuje zde úzké rodinné a osobní vazby, bylo by jen stěží možné dospět k závěru, že dlužníkovy hlavní zájmy jsou soustředěny v jiném členském státě. To, že dlužník formálně ukončil již před zahájením insolvenčního řízení trvalý pobyt na území České republiky, přerušil provozování živnosti a zrušil registraci k dani z přidané hodnoty, bez dalšího o skutečném místu hlavních zájmů nic nevypovídá.
Závěr odvolacího soudu, že v poměrech dané věci není dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů k zahájení insolvenčního řízení, je proto minimálně předčasný.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) usnesení odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a dovolatelce se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu