ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.143.2016.1
KSBR 53 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 143/2016-B-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice J. V. , nar. XY, bytem XY, PSČ XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 53 INS XY, o návrhu M. P. , narozeného XY, bytem XY, PSČ XY, na zrušení schváleného oddlužení, o dovolání M. P., zastoupeného JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem, se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 123/18, PSČ 695 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2016, č. j. KSBR 24 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 12. srpna 2015, č. j. KSBR 24 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh M. P., aby soud zrušil schválené oddlužení dlužnice a současně rozhodl o způsobu řešení jejího úpadku konkursem.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání M. P. usnesením ze dne 28. ledna 2016, č. j. KSBR 24 INS XY, 2 VSOL XY, usnesení insolvenčního soudu potvrdil.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §14 odst. 1 a §418 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – především zdůraznil, že domáhat se zrušení schváleného oddlužení mohou pouze dlužník, insolvenční správce, věřitelský výbor a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku. Podá-li návrh na zrušení schváleného oddlužení jiná osoba, může insolvenční soud takové podání vyhodnotit jako podnět a využít ho v rámci své dohlédací činnosti. Shledá-li uplatněné výhrady důvodné, může rozhodnout o zrušení schváleného oddlužení postupem §418 insolvenčního zákona.
Jestliže však tvrzení uvedená v podání někoho, kdo není účastníkem insolvenčního řízení, nezakládají důvod k rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení, není ani nutné o takovém podání žádným způsobem rozhodovat. Pokud se přesto insolvenční soud rozhodne s návrhem takové osoby vypořádat, nezbývá než jej zamítnout jako návrh podaný osobou, která k tomu není aktivně věcně legitimována.
V poměrech projednávané věci nebyl M. P. účastníkem insolvenčního řízení (svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásil), insolvenční soud proto podle názoru odvolacího soudu nijak nepochybil, jestliže jeho návrh na zrušení schváleného oddlužení dlužnice zamítl z důvodu nedostatku aktivní legitimace k podání tohoto návrhu.
K výše řečenému odvolací soud doplnil, že jakkoli je za tohoto stavu nadbytečné zabývat se důvody, pro které M. P. zrušení oddlužení navrhoval, insolvenčnímu soudu je nutné přisvědčit rovněž v tom, že skutečnosti tvrzené v podání M. P. ani nesvědčí o nepoctivém záměru dlužnice.
Dovolání M. P., jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že v dovolání uplatněná argumentace směřuje výlučně ke zpochybnění závěru soudů nižších stupňů, podle kterého ze skutečností tvrzených v návrhu na zrušení schváleného oddlužení nelze dovodit, že by dlužnice oddlužením sledovala nepoctivý záměr. Dovolatel ovšem přehlíží, že jakkoli se oba soudy nižších stupňů vyslovily k důvodům, pro které dovolatel navrhoval zrušení schváleného oddlužení, současně (především) uzavřely, že dovolatel jako nepřihlášený věřitel není k podání návrhu na zrušení schváleného oddlužení vůbec legitimován. Správnost tohoto právního závěru soudů nižších stupňů dovolatel nijak nezpochybnil (pouze konstatoval, že takový závěr oba soudy učinily).
Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě postačuje k vyhovění (resp. k zamítnutí) návrhu, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno; přezkum posouzení dovoláním zpochybněných právních otázek totiž za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici a dovolateli se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu