ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.166.2017.1
KSOS 33 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 166/2017-B-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka P. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lenkou Krčovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku-Místku, Politických obětí 118, PSČ 738 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS XY, o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2017, č. j. KSOS 33 INS XY, 4 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. ledna 2017, č. j. KSOS 33 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „ insolvenční soud “) nepřiznal dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení.
Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu o tom, zda dlužníka osvobodí od placení zbytku jeho dluhů, když první rozhodnutí obsažené v bodu III. výroku usnesení ze dne 11. srpna 2016, č. j. KSOS 33 INS (jímž dlužníka osvobodil od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, jakož i na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, a dále též i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu), zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. října 2016, č. j. KSOS 33 INS XY, 4 VSOL XY, a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §415 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v rozhodném znění a závazný právní názor odvolacího soudu vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí – uzavřel, že jednou z podmínek pro přiznání osvobození od placení zbytků dluhů (v situaci, kdy hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, je nižší než 30 % jejich pohledávek) je také prokázání skutečnosti, že nezajištění věřitelé obdrželi na uspokojení svých pohledávek v průběhu oddlužení nejméně tolik, kolik by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Jelikož uvedená podmínka v posuzovaném případě splněna nebyla, insolvenční soud dlužníku osvobození od placení pohledávek nepřiznal.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, podle kterého dlužník nesplnil shora označenou podmínku pro přiznání osvobození podle ustanovení §415 insolvenčního zákona. Z obsahu insolvenčního spisu totiž plyne, že zatímco při oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty) neobdrželi nezajištění věřitelé žádné plnění (výtěžek zpeněžení nestačil ani k plnému pokrytí pohledávek zajištěných věřitelů), v konkursu by do majetkové podstaty náležely i příjmy dlužníka. Při zohlednění výše postižitelné části příjmu dlužníka (10.000 Kč), odhadované minimální délce trvání konkursu (jeden rok) a výše odměny insolvenčního správce by tak k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů mohla být v konkursu (oproti oddlužení) využita částka 110.000 Kč.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení dovoláním předestřené otázky (zda je možné podle ustanovení §415 insolvenčního zákona přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, i přesto, že při prohlášení konkursu na majetek dlužníka by bylo jejich uspokojení – s přihlédnutím k očekávaným příjmům dlužníka – vyšší než v případě oddlužení) souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Již v usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013 (uveřejněném pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud při výkladu ustanovení §415 insolvenčního zákona dovodil, že k předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka osvobodí od placení zbytku jeho dluhů, i když je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek (nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli), a které musí být splněny kumulativně, patří (dle dikce §415 insolvenčního zákona):
1/ návrh dlužníka,
2/ prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil, a
3/ prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
V usnesení ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 21/2017 (k jehož závěrům se následně přihlásil také v usneseních ze dne 17. srpna 2017, sen. zn. 29 NSČR 22/2017, a ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 NSČR 162/2017), pak Nejvyšší soud (ve vztahu k naposledy uvedenému předpokladu) mimo jiné uzavřel, že:
1/ Není logického důvodu, proč by dlužník neměl být podroben „testu konkursem“ (rozuměj „testu“ nastaveného ustanovením §415 insolvenčního zákona) v případě, kdy věřitelé nebo insolvenční soud prosadí způsob oddlužení, při kterém v době jeho schválení nebylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek.
2/ Skutečnost, že věřitelé, respektive insolvenční soud, rozhodli o jiném (druhém) způsobu oddlužení, než dlužník navrhoval, dlužníka nezbavuje povinnosti, aby v návrhu o osvobození od placení zbytku svých dluhů dle §415 insolvenčního zákona prokázal, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
3/ Při stanovení částky, které by se nezajištěným věřitelům dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, je třeba zohlednit i příjmy, které by dlužník nabyl při řádném chodu věcí v konkursu do skončení realizační fáze insolvenčního řízení završené podáním konečné zprávy insolvenčním správcem.
4/ Dlužník se může vyhnout „testu konkursem“ a předejít riziku, že nebude osvobozen od placení zbytku svých dluhů dle §415 insolvenčního zákona, jestliže v průběhu oddlužení splní požadavek kladený na minimální zákonnou (nebo s věřiteli smluvenou) míru uspokojení dlužníkových věřitelů tím, že k úhradě jejich pohledávek použije i tu část svého majetku, která nepodléhala režimu schválené formy oddlužení a která by mu jinak zůstala k dispozici. Uvedeným postupem se totiž dlužníku otevírá možnost osvobození od placení zbytku dluhů dle §414 insolvenčního zákona.
Na výše uvedených závěrech (jež se nepochybně prosadí také v těch případech, kdy dlužník sám konkrétní způsob oddlužení nenavrhoval) přitom nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace předestřené dovolatelem v projednávané věci.
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud (se zřetelem k obsahu podaného dovolání) za vhodné podotknout, že dlužníkovi nic nebránilo, aby (sám) v situaci, kdy se stalo zřejmým, že výtěžek zpeněžení majetkové podstaty nebude postačovat k úhradě pohledávek nezajištěných věřitelů v minimálně 30% rozsahu, poskytl k uspokojení věřitelů majetek (včetně svých příjmů), který případně nabyl poté, co nastaly účinky schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Nebylo však povinností insolvenčního soudu dlužníka o možnosti takového postupu poučovat, příp. jej k němu zvlášť vybízet.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. ledna 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu