ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.169.2016.1
KSOS 39 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 169/2016-P6-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka D. U. , narozeného XY, bytem XY, PSČ XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS XY, o přihlášce pohledávky věřitele č. 6, o dovolání věřitele č. 6, HAPPY SUNRISE LTD. , se sídlem v Londýně, Albert Place, Lawford House, N3 1RI, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo osoby 4911079, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2016, č. j. KSOS 39 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 27. května 2014, č. j. KSOS 39 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že k přihlášce pohledávky věřitele č. 6 HAPPY SUNRISE LTD. (dále jen „věřitel č. 6“) se v rozsahu částky 834.054,17 Kč nepřihlíží (bod I. výroku).
2/ Odmítl přihlášku pohledávky věřitele č. 6 v rozsahu částky 834.054,17 Kč ( bod II. výroku).
3/ Určil, že právní mocí rozhodnutí končí účast věřitele č. 6 v insolvenčním řízení (bod II. výroku).
[2] K odvolání věřitele č. 6 Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. října 2014, č. j. KSOS 39 INS XY, 2 VSOL XY, zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Usnesením ze dne 2. listopadu 2015, č. j. KSOS 39 INS XY, insolvenční soud:
1/ Odmítl přihlášku pohledávky věřitele č. 6 (bod I. výroku).
2/ Určil, že právní mocí rozhodnutí končí účast věřitele č. 6 v insolvenčním řízení (bod II. výroku).
[4] Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 13. listopadu 2012, č. j. KSOS 39 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne v 10.27 hodin, zjistil úpadek dlužníka a povolil řešení jeho úpadku oddlužením; pod bodem IV. výroku usnesení vyzval věřitele, kteří tak dosud neučinili, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku přihlásili své pohledávky.
2/ Lhůta k přihlášení pohledávek počítaná od rozhodnutí o úpadku uplynula ve čtvrtek 13. prosince 2012.
3/ V návrhu na povolení oddlužení uvedl dlužník jako svého věřitele společnost ACM Money Česká republika, a. s. ( dále jen „ společnost A“), s pohledávkou ve výši 611.789 Kč, vzešlou ze smlouvy o úvěru č. 3124. Společnost A se však do insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě nepřihlásila.
4/ Podáním doručeným insolvenčnímu soudu 18. března 2013 přihlásil věřitel č. 6 do insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 834.054,17 Kč s tím, že jde o pohledávku, kterou mu na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. srpna 2012 ( dále jen „ postupní smlouva“) postoupil původní věřitel společnost A [od 17. dubna 2012 pod obchodní firmou ACEMA Credit Czech, a. s. ( dále opět jen „společnost A“) ].
5/ Podáním ze dne 19. listopadu 2013 věřitel č. 6 sdělil insolvenčnímu soudu, že postupitel seznámil dlužníka s postoupením pohledávky ústně neprodleně po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky; konkrétní datum neuvedl.
6/ Dlužník ve vyjádření (P6-19) popřel, že by byl informován o postoupení pohledávky.
7/ Insolvenční správce sdělil insolvenčnímu soudu 22. října 2015, že ač mělo dojít k postoupení pohledávky již 15. srpna 2012, je součástí příloh, které věřitel č. 6 připojil k přihlášce pohledávky, i dopis, kterým společnost A ještě 22. prosince 2012 upozorňuje dlužníka na porušení smlouvy a vyzývá jej k úhradě celého dluhu a příslušenství na účet společnosti A.
[5] Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z článku 40 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále též jen „ nařízení o úpadkovém řízení “), jehož česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, str. 191-208) dne 20. srpna 2004 – uzavřel, že článek 40 nařízení o úpadkovém řízení předpokládá, že o rozhodnutí o úpadku jsou informováni známí věřitelé z jiných členských států Evropské Unie. Za známého věřitele je nutno považovat takového věřitele, kterého dlužník uvedl v seznamu svých závazků nebo takového věřitele, kterého měl dlužník v seznamu závazků uvést, kdyby plnil řádně povinnost seznam sestavit. Nebyl-li dlužník vyrozuměn o postoupení pohledávky, nemohl věřitele uvést v seznamu svých závazků. Článek 40 nařízení o úpadkovém řízení proto na věřitele nedopadá.
[6] Insolvenční soud proto „nemá za prokázané“, že dlužník byl věřitelem vyrozuměn o postoupení pohledávky.
[7] O odvolání věřitele č. 6 rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. května 2016, č. j. KSOS 39 INS XY, 2 VSOL XY, tak, že:
1/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku (první výrok).
2/ Odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti bodu II. výroku usnesení insolvenčního soudu (druhý výrok).
[8] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §7, §173 odst. 1 a §430 insolvenčního zákona a z článku 40 nařízení o úpadkovém řízení – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
[9] Odvolací soud, poukazuje na závěry obsažené ve svém zrušujícím usnesení ze dne 29. října 2014, zdůrazňuje, že v něm dal insolvenčnímu soudu pokyn ke zkoumání včasnosti přihlášky ve vazbě na tvrzené oznámení o postoupení pohledávky.
[10] Z insolvenčního spisu vyplývá správnost skutkových zjištění insolvenčního soudu.
[11] Výkladem pojmu známý věřitel dlužníka dle ustanovení §430 insolvenčního zákona se ve své judikatuře opakovaně zabýval Nejvyšší soud . Z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 13/2010, uveřejněného pod číslem 138/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 138/2012“) [ jde o usnesení ze dne 31. května 2012, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , vyplývá, že známým věřitelem je takový věřitel, o kterém by se insolvenční soud, případně předběžný správce nebo (od rozhodnutí o úpadku) insolvenční správce dlužníka, dozvěděl při obvyklém chodu věci buď z listin, jež je dlužník povinen předložit insolvenčnímu soudu (typicky ze seznamu závazků ve smyslu ustanovení §104 odst. 1, písm. b/ insolvenčního zákona), nebo z řádně vedeného účetnictví dlužníka, anebo (typově u dlužníka, který nemá povinnost vést účetnictví) z jiných dlužníkem řádně vedených záznamů o stavu jeho majetku a závazků (včetně korespondence). Tamtéž Nejvyšší soud dovodil, že věřitel, o kterém do uplynutí propadné lhůty určené v rozhodnutí o úpadku k podávání přihlášek do insolvenčního řízení nevyjde v insolvenčním řízení ničeho najevo ani z dlužníkem řádně vedeného účetnictví nebo jiných záznamů o majetku a závazcích dlužníka, s nimiž se insolvenční správce včas seznámil, ani jinak, není pro tuto dobu pokládán za známého věřitele dlužníka. Tím, že okolnosti rozhodné pro závěr, že jde o známého věřitele dlužníka, vyjdou při obvyklém (řádném) chodu věcí najevo později (po uplynutí propadné přihlašovací lhůty), není insolvenční správce ani insolvenční soud zbaven povinnosti postupovat ohledně takového věřitele ve smyslu ustanovení §430 insolvenčního zákona, respektive ustanovení článku 40 nařízení o úpadkovém řízení (plnit vůči němu informační povinnost), zmeškaná lhůta k podání přihlášky se však takovému věřiteli nevrací.
[12] V „rozhodnutí“ (jde o usnesení) ze dne 22. prosince 2014, sen. zn. „29 NSČR 126/2011“ (správně jde o sen. zn. 29 NSČR 126/2014 ), Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že věřitel, o kterém do uplynutí propadné lhůty určené v rozhodnutí o úpadku k podávání přihlášek do insolvenčního řízení nevyjde v insolvenčním řízení ničeho najevo ani z dlužníkem řádně vedeného účetnictví nebo jiných záznamů o majetku a závazcích dlužníka, s nimiž se insolvenční správce včas seznámil, ani jinak, jelikož dlužník se o postoupení nedozvěděl (nebyl o něm nikým vyrozuměn) a jako majitele pohledávky dále označoval postupitele, není pro tuto dobu pokládán za známého věřitele dlužníka.
[13] Vzhledem k výše uvedenému má odvolací soud usnesení insolvenčního soudu za věcně správné. V řízení bylo prokázáno, že dlužník jako svého věřitele z titulu předmětné smlouvy o úvěru uváděl postupitele a tvrdil, že postupitel mu postoupení pohledávky neoznámil. Tomu nasvědčuje i listina, kterou postupitel vyzýval dlužníka k zaplacení pohledávky i v době po uzavření postupní smlouvy. Proti těmto prokázaným skutečnostem proto nemůže obstát tvrzení věřitele č. 6, že postoupení pohledávky oznámil dlužníku ústně po uzavření postupní smlouvy. Přitom skutečnost, že věřitel č. 6 přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka opožděně (18. března 2013), po uplynutí přihlašovací lhůty (ta uplynula 13. prosince 2012), nebyla nikým zpochybněna.
[14] Vzhledem k výše citované judikatuře Nejvyššího soudu neobstojí ani námitka, že judikaturou Nejvyššího soudu nebyl řešen časový rámec, v němž se může zahraniční věřitel stát známým věřitelem ve smyslu §430 insolvenčního zákona.
[15] Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 6 dovolání, jehož přípustnost vymezuje s odkazem na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že „napadené rozhodnutí zejména závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení má být dovolacím soudem posouzena právní otázka jinak“, jakož i na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[16] Dovolatel shrnuje argumenty, jež uplatnil v odvolání proti usnesení insolvenčního soudu, načež upozorňuje, že dosud neobdržel vyrozumění insolvenčního soudu ve smyslu §430 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona ani výzvu k podávání přihlášek pohledávek (§430 odst. 3 insolvenčního zákona).
[17] Platí tedy (pokračuje dovolatel), že je kladen důraz na to, že známí věřitelé dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, musí být insolvenčním soudem vyrozuměni o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku zvláštním doručením těchto rozhodnutí a musí jim být zvlášť doručena výzva k podávání přihlášek; srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod „R 25/2009“ [správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 25/2009“) ]. Podle ustanovení §74 odst. 2 insolvenčního zákona jim pak začíná běžet lhůta k podání přihlášek až ode dne, kdy jim výzva byla zvlášť doručena. Nejvyšší soud přitom poukazoval na to, že tím byl insolvenční zákon přizpůsoben i jinak přímo aplikovatelnému nařízení o úpadkovém řízení , aby došlo k odstranění jazykové bariéry, jež těmto věřitelům zpravidla brání v účinném využití insolvenčního rejstříku coby zdroje informací o insolvenčním řízení.
[18] Ač dovolateli dosud nebylo doručeno vyrozumění insolvenčního soudu ani výzva k podávání přihlášek pohledávek, doručením přihlášky obživla insolvenčnímu soudu povinnost ve smyslu ustanovení §430 insolvenčního zákona a judikatura stanoví, že je v rozporu se zásadou spravedlivého insolvenčního řízení „založit odmítnutí přihlášky zahraničního věřitele jako opožděné, neboť mu mají být poskytnuty rovné možnosti a má s ním být zacházeno jako se známými věřiteli dlužníka“; srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. srpna 2011, „č. j. 2 VSPH XY“ (správně jde o č. j. MSPH 77 INS XY, 2 VSPH XY), usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2014, „č. j. 3 VSPH XY“ (správně jde o č. j. KSPA 56 INS XY, 3 VSPH XY, či usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2011, „č. j. VSOL XY“ (správně jde o č. j. KSBR 26 INS XY, 2 VSOL XY).
[19] Dozvěděl-li se tedy dovolatel, jako dosud neznámý zahraniční věřitel vlastní aktivitou, že bylo zahájeno insolvenční řízení s jeho dlužníkem, nezačala mu lhůta k podání přihlášky běžet dříve, než doručením výzvy k podání přihlášky. Přihláška pohledávky tak nemohla být podána opožděně, a rozhodnutí insolvenčního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Závěr insolvenčního soudu o časovém rámci, v němž se může zahraniční věřitel stát věřitelem známým, tj. nejpozději do uplynutí lhůty k podání přihlášek pohledávek, nemá oporu v právní úpravě.
[20] Odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatel v přihlášce pohledávky ani následně v řízení neprokázal oznámení postoupení pohledávky do uplynutí přihlašovací lhůty, s tím, že ani dodatečné splnění notifikační povinnosti vůči dlužníku nemůže ničeho změnit na závěru insolvenčního soudu a odvolacího soudu, protože otázka známého zahraničního věřitele dlužníka a s tím spojená informační povinnost soudu má účinky jen do uplynutí přihlašovací lhůty. Odvolací soud zřejmě dovozuje, že samotné postoupení pohledávky nestačí a je potřeba dlužníku také oznámit toto postoupení a s tímto oznámením zřejmě spojuje účinek postoupení vůči insolvenčnímu dlužníkovi. Již z podané přihlášky a z přiložené postupní smlouvy vyplývá, že k postoupení pohledávky na přihlášeného věřitele došlo dne 15. srpna 2012, tedy ještě před zahájením insolvenčního řízení.
[21] Podle rozhodnutí (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2015, „č. j.“ (správně sp. zn.) 23 Cdo 2704/2012, „skutečnost, že notifikace postoupení pohledávky dlužníkovi nebyla učiněna bez zbytečného odkladu, není z hlediska platnosti postoupení nebo jeho notifikace významná. Norma stanovící povinnost postoupení bez zbytečného odkladu notifikovat dlužníkovi pouze upravuje, že dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli“. Dovolatel míní, že takové právní posouzení věci (existence informační povinnosti známého věřitele jen do uplynutí přihlašovací lhůty) provedené odvolacím soudem je nesprávné.
[22] Dovolatel se stal v řízení známým věřitelem nejpozději podáním přihlášky pohledávky dne 15. dubna 2013, takže soud by mu měl „podat“ výzvu k přihlášení a takový věřitel může podat přihlášku i po uplynutí přihlašovací lhůty, jestliže mu výzva ještě nebyla doručena. K tomu dovolatel obsáhle cituje z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2014, č. j. KSOS 39 INS XY, 2 VSOL XY.
[23] Dovolateli je známo usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 126/2014, domnívá se však, že Nejvyšší soud by s ohledem na výše uvedené měl jeho případ posoudit jinak (způsobem uvedeným výše). Dovolatel nicméně dovozuje, že ani toto rozhodnutí odvolací soud zcela nerespektoval. Odvolací soud (totiž) dovodil, že postoupení pohledávky nebylo dlužníku oznámeno, jelikož to nepotvrdil dlužník ani insolvenční správce; vycházel tedy pouze z tvrzení těchto osob a dovolatele k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů nevyzval. Ve skutkové rovině si tedy odvolací soud neopatřil žádné další podklady pro posouzení, zda a jak se dlužník měl dozvědět o postoupení pohledávky. Právní posouzení věci odvolacím soudem je i proto neúplné a nesprávné. To byl ostatně důvod, pro který Nejvyšší soud označeným usnesením zrušil rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud se tedy (v této věci) v dotčeném směru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[24] Závěrem dovolatel uvádí, že v řešení otázky časového rámce, v němž se zahraniční věřitel může stát věřitelem známým (tj. nejpozději do uplynutí lhůty k podání přihlášek pohledávek), nemá úsudek obou soudů oporu v právní úpravě a míní, že tato otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než je posouzena v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 126/2014. Oběma soudům též vytýká chybný postup, jestliže bez dalšího dospěly k závěru, že postoupení pohledávky nebylo notifikováno dlužníku.
[25] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[26] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[27] Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je ve výkladu (dovoláním předestřené) otázky, zda přihláška pohledávky věřitele č. 6 je včasná, s přihlédnutím k tomu, že jde o věřitele z členské země Evropské unie, souladné s ustálenou judikaturou, konkrétně s R 25/2009, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sen. zn. 29 NSČR 27/2009, uveřejněným pod číslem 63/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2009, uveřejněným pod číslem 150/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a s R 138/2012 (jehož závěry přiléhavě citoval odvolací soud; srov. odstavec [11] výše). K tomu lze dále poukázat na usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 126/2014.
[28] Z těchto judikatorních závěrů Nejvyšší soud ustáleně vychází a ani v poměrech této věci nemá důvod na nich cokoli měnit. Srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 31/2016 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 3. května 2017, sp. zn. IV. ÚS 1639/16), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 73/2016 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. ledna 2017, sp. zn. III. ÚS 3721/16), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 NSČR 111/2014, uveřejněné pod číslem 31/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 NSČR 12/2015 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 25. července 2017, sp. zn. I. ÚS 1259/17), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sen. zn. 29 NSČR 17/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2017, sen. zn. 29 NSČR 3/2016.
[29] Ze skutkového stavu, z nějž odvolací soud vyšel a který dovoláním nemůže být zpochybněn, se podává plná opodstatněnost závěru, že v době do uplynutí propadné přihlašovací lhůty nebyl věřitel č. 6 známým věřitelem dlužníka a poté, co se jím stal, se mu již nevrací zmeškaná lhůta k podání přihlášky.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu