ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.188.2017.1
KSBR 38 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 188/2017-P-9-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníků D. S. , narozené XY, a R. S. , narozeného XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 38 INS XY, o přihlášce pohledávky věřitele č. 7, o dovolání dlužníků, zastoupených JUDr. Radkem Foralem, advokátem, se sídlem v Napajedlích, Masarykovo náměstí 220, PSČ 763 61, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2017, č. j. KSBR 38 INS XY, 4 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 6. května 2016, č. j. KSBR 38 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Odmítl přihlášku pohledávky věřitele č. 7 AB 4 B. V., soukromé společnosti s ručením omezeným (dále jen „věřitel č. 7“), ze dne 12. února 2016, ve výši 118.938,28 Kč (bod II. výroku).
2/ Určil, že právní mocí usnesení končí účast věřitele č. 7 v insolvenčním řízení (bod I. výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §185 a §430 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že ze spisu nevyplývala existence věřitele č. 7 coby známého věřitele dlužníka, přičemž věřitel č. 7 nedoložil, že původní věřitel (Home Credit a. s.) dlužníku oznámil, že postoupil pohledávku věřiteli č. 7. V situaci, kdy lhůta k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení, určená rozhodnutím o úpadku, uplynula 13. dubna 2015, měl insolvenční soud přihlášku pohledávky podanou až 12. února 2016 za opožděnou.
[3] K odvolání věřitele č. 7 Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. června 2017, č. j. KSBR 38 INS XY, 4 VSOL XY, změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že přihláška pohledávky věřitele č. 7 se neodmítá.
[4] Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §136 odst. 2 písm. d/, odst. 3, §173 odst. 1, §185 a §430 insolvenčního zákona a vycházeje ze závěrů obsažených k §430 insolvenčního zákona v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sen. zn. 29 NSČR 13/2010, uveřejněném pod číslem 138/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 138/2012) – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
[5] Věřitel č. 7 je známým věřitelem dlužníka, vůči němuž měl insolvenční soud splnit povinnosti vyplývající z ustanovení §430 insolvenčního zákona.
[6] To, že původní věřitel oznámil dlužnici 13. února 2015, tedy ještě před rozhodnutím o úpadku, postoupení (přihlášených) pohledávek ze dvou smluv o úvěru věřiteli č. 7, plyne z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. února 2015, a z podacího archu a zpráv České pošty, s. p. Přihláška pohledávky věřitele č. 7 tudíž nemůže být opožděná.
[7] Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, jehož přípustnost vymezují na základě ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a na tom, že „vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, než ji posoudil odvolací soud“, a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[8] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[9] Nejvyšší soud především podotýká, že argumentem, že „vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, než ji posoudil odvolací soud“, dovolatelé řádně nevymezili přípustnost dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. (je pro tyto účely právně bezcenný); srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, v R 4/2014 citované.
[10] Z obsahového hlediska je pak dovolání polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu o tom, že z listin označených v odstavci [6] výše plyne, že postoupení pohledávek věřiteli č. 7 oznámil původní věřitel dlužnici 13. února 2015. Nejvyšší soud však není skutkovou instancí a samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[11] V rovině právní (co do posouzení zjištěného skutkového stavu v poměrech ustanovení §430 insolvenčního zákona) je pak napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v R 138/2012.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolatelům, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu