ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.201.2016.1
KSUL 44 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 201/2016-B-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužnice K. K. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 44 INS XY, o osvobození dlužnice od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužnice, zastoupené JUDr. Jiřím Suškou, advokátem, se sídlem v Teplicích, U Soudu 1940/7, PSČ 415 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2016, č. j. KSUL 44 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 19. srpna 2015, č. j. KSUL 44 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnicí K. K. (tehdy ještě T.) [bod I. výroku], určil odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce (bod II. výroku), zprostil insolvenčního správce funkce (bod III. výroku) a zamítl návrh dlužnice na osvobození od zbytku dosud neuspokojených pohledávek (bod IV. výroku).
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. června 2016, č. j. KSUL 44 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v odvoláním napadeném bodě IV. výroku.
Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 4. listopadu 2009, č. j. KSUL 44 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice a povolil jí oddlužení.
2/ Na přezkumném jednání dne 17. prosince 2009 byly v plném rozsahu zjištěny pohledávky věřitelů č. 3 (FINE CREDIT, a. s.), č. 4 (SMART Capital, a. s.) a č. 5 (PROFI CREDIT Czech, a. s.).
3/ Usnesením ze dne 17. prosince 2009, č. j. KSUL 44 INS XY, ve znění usnesení o změně ze dne 31. května 2010, č. j. KSUL 44 INS XY, a usnesení o změně ze dne 26. července 2010, č. j. KSUL 44 INS XY, insolvenční soud schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře. První splátka měla být uhrazena ke dni 31. ledna 2010 a poslední ke dni 31. prosince 2014.
4/ Dle zprávy insolvenčního správce ze dne 29. prosince 2014 dlužnice uhradila nezajištěným věřitelům za 5 let celkem 114 753,52 Kč, tedy 20 % z celkové výše zjištěných pohledávek 573 779,89 Kč.
5/ Při slyšení u insolvenčního soudu dne 17. března 2015 dlužnice uvedla, že vydělávala kolem 16 000 Kč, přičemž „dobírala kolem 12 000 – 13 000 Kč“. Příjmy dlužnice byly nižší, než předpokládané, a nebylo to způsobeno nemocí či nezaměstnaností. Jednou byla dlužnice upozorněna na nedostatečné plnění oddlužení, na což reagovala tak, že „žádné peníze nemá, chodí do práce, a co jí strhnou, to jí strhnou“. Dále uvedla, že žádný další majetek nevlastní a v průběhu oddlužení nic nezpeněžila.
6/ Dlužnice požádala o osvobození od placení pohledávek v dosud neuspokojeném rozsahu podáním doručeným dne 13. května 2015 (B-65).
Na tomto základě odvolací soud – cituje §414 a §415 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro osvobození dlužnice od placení pohledávek při nesplnění splátkového kalendáře.
Odvolací soud uvedl, že přihlášené pohledávky nezajištěných věřitelů byly uspokojeny pouze v rozsahu cca 20 % a dlužnice neprokázala, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinila. K odvolací námitce, že do splátkového kalendáře byly zařazeny i pohledávky, které byly rovněž zařazeny do splátkového kalendáře jejího tehdejšího manžela (manželství bylo rozvedeno dne 26. srpna 2014), a že nebýt této skutečnosti, dlužnice by podmínky pro osvobození splnila, odvolací soud konstatoval, že dlužnice na přezkumném jednání žádnou z přihlášených pohledávek nepopřela a uvedené pohledávky byly v celém rozsahu zjištěny. Proto insolvenční soud důvodně tyto pohledávky zařadil do splátkového kalendáře. K tomu odvolací soud dodal, že tehdejší manžel dlužnice podal insolvenční návrh 12. června 2009 a dlužnice až 2. listopadu 2009, tedy v době, kdy již bylo rozhodnuto o úpadku jejího manžela, a proto nebylo možné spojit obě řízení ke společnému projednání.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe „insolvenčních soudů“ a že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky, která dosud dovolacím soudem nebyla vyřešena. Namítá nesprávné právní posouzení odvolacím soudem a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí spolu s bodem IV. výroku usnesení insolvenčního soudu.
Konkrétně dovolatelka namítá, že insolvenční správce a insolvenční soud pochybili, když zařadili do splátkového kalendáře „duplicitní“ pohledávky věřitelů č. 3, 4 a 5, které byly společnými závazky dovolatelky a jejího tehdejšího manžela z doby trvání manželství. Kdyby se tak nestalo, dovolatelka by uhradila pohledávky zbývajících nezajištěných věřitelů do výše 34,3 %. Zmínění věřitelé „duplicitních“ pohledávek získali v obou řízeních plnění nejméně 32 %, neboť v insolvenčním řízení bývalého manžela dovolatelky obdrželi plnění ve výši 12 %.
Dovolatelka dále uvádí, že v průběhu insolvenčního řízení nezměnila své zaměstnání, nevykazovala žádnou dlouhodobou pracovní neschopnost a byla jí po celou dobu trvání oddlužení srážena plná částka v zákonné výši. Pohledávky věřitelů byly uspokojeny jen z 20 % v důsledku okolností, které dovolatelka nezavinila. Jde o pochybení insolvenčního soudu a insolvenčního správce.
Závěrem dovolatelka poukazuje na to, že ani v případě řešení úpadku konkursem by se nedosáhlo vyššího uspokojení zjištěných pohledávek, neboť je nemajetná a byly jí prováděny srážky v zákonné výši.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že v posouzení předpokladů aplikace §415 insolvenčního zákona je napadené rozhodnutí souladné s konstantními judikatorními závěry (od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat ani v tomto případě), které Nejvyšší soud přijal již v důvodech usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněného pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2013“). Označené usnesení je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu.
V R 77/2013 Nejvyšší soud dovodil, že k předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka osvobodí od placení zbytku jeho dluhů, i když je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek (nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli), a které musí být splněny kumulativně, patří (dle dikce §415 insolvenčního zákona):
1/ návrh dlužníka,
2/ prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil, a
3/ prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
K závěrům formulovaným v R 77/2013 se Nejvyšší soud následně opakovaně přihlásil v usneseních ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 127/2014, ze dne 13. dubna 2017, sen. zn. 29 NSČR 71/2017, ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 21/2017, ze dne 17. srpna 2017, sen. zn. 29 NSČR 22/2017, ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 NSČR 162/2017, ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 166/2017, nebo ze dne 25. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 218/2016.
Odvolací soud vybudoval své právní posouzení na závěru, že dlužnice nesplnila předpoklad ad 2/ k tomu, aby mohlo být vyhověno jejímu návrhu dle §415 insolvenčního zákona.
Podstata dovolací argumentace spočívá v námitce, podle níž neměly být do splátkového kalendáře zařazeny pohledávky věřitelů č. 3, 4 a 5, neboť tyto pohledávky zmínění věřitelé přihlásili i do insolvenčního řízení tehdejšího manžela dovolatelky. Namítá, že kdyby se tak nestalo, dovolatelka by zaplatila ostatním nezajištěným věřitelům více než zákonem požadovaných 30 %. Tento stav dle dovolatelky „zavinil“ insolvenční soud a insolvenční správce.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že měla-li dovolatelka za to, že zmíněné pohledávky nemají být uspokojovány v rámci jejího splátkového kalendáře, měla využít svého oprávnění tyto pohledávky popřít dle §410 odst. 2 insolvenčního zákona. To však neučinila, naopak pohledávky uznala (viz B-2 a B-5).
Nadto nelze přehlédnout, že má-li být jediným důvodem pro popření dotčených pohledávek (jejich nezařazení do splátkového kalendáře) skutečnost, že již byly přihlášeny do insolvenčního řízení tehdejšího manžela dovolatelky, pak dovolatelka pomíjí, že nejenže šlo o odlišné insolvenční řízení (o duplicitě pohledávky lze hovořit pouze v rámci jednoho insolvenčního řízení), ale kromě toho šlo podle tvrzení dovolatelky o společné závazky obou dlužníků. Věřitelé č. 3, 4 a 5 tak neměli důvod své pohledávky neuplatnit v obou řízeních.
V dané souvislosti je zřejmé, že argument, že v oddlužení dřívějšího manžela dovolatelky došlo k uspokojení zmíněných pohledávek věřitelů 3, 4 a 5, by byl relevantní, jen kdyby byly v označeném insolvenčním řízení tyto pohledávky uspokojeny zcela (kdyby zanikly). K tomu však zjevně nedošlo, neboť podle tvrzení dovolatelky činila v insolvenčním řízení jejího bývalého manžela míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů pouze 12 %.
Rovněž nelze přehlédnout, že dovolatelka – ač byla upozorněna na nízkou míru plnění – nevyvinula žádnou snahu o navýšení příjmů pro splnění 30 % hranice, ani žádnou takovou aktivitu netvrdila. Pouze sdělila, že „žádné peníze nemá, chodí do práce, a co jí strhnou, to jí strhnou“.
Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že samostatným důvodem pro nepřiznání osvobození od zbytku dluhů je též okolnost, že dovolatelka ani netvrdila, natož prokazovala splnění výše uvedené podmínky ad 3/. V návrhu na přiznání osvobození od zbytku dluhů zcela absentovalo byť i jen tvrzení o splnění „testu konkursem“, což je další nezbytnou podmínkou pro přiznání osvobození podle §415 insolvenčního zákona (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 21/2017, sen. zn. 29 NSČR 162/2017 nebo sen. zn. 29 NSČR 166/2017). Jediné stručné tvrzení v tomto směru (že ani v případě řešení úpadku konkursem by se věřitelům nedostalo vyššího plnění) se objevuje až v dovolání.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Pro úplnost zbývá dodat (k návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí), že §243 o. s. ř. v insolvenčním řízení nelze aplikovat (viz §90 insolvenčního zákona).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolatelce, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu