ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.222.2016.1
KSPA 44 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 222/2016-B-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníků Ing. F. Ch. , narozeného XY, a M. Ch. , narozené XY, obou bytem XY, PSČ XY, zastoupených JUDr. Alešem Popelkou, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, PSČ 530 02, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 44 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníků proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2016, č. j. KSPA 44 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 11. února 2016, č. j. KSPA 44 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“), mimo jiné neschválil oddlužení dlužníků Ing. F. Ch. a M. Ch. (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na jejich majetek (bod II. výroku).
K odvolání dlužníků Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Namítají-li dovolatelé, že dluhy z podnikání nebrání schválení oddlužení v případě, kdy celková výše dluhů dlužníků nedosahuje hodnoty majetku dlužníků, odkazujíce přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněné pod číslem 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak opomíjejí, že v označeném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval výkladem §389 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2013. Právní úpravou účinnou od 1. ledna 2014 (po nabytí účinnosti zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů), se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 19. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 114/2016 (a dále též např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 140/2016). V nich vysvětlil, že dřívější mezera v zákoně co do popisů situací, při kterých dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, byla zaplněna textem §389 odst. 2 insolvenčního zákona, čímž v dotčeném ohledu odpadla možnost dotvořit právo judikaturou. S účinností od 1. ledna 2014 tak platí, že překážku povolení nebo schválení oddlužení spočívající v tom, že dlužník má dluhy z podnikání, nelze překlenout (oddlužení povolit nebo schválit) na základě argumentu, že povolení a schválení oddlužení povede k plnému uspokojení přihlášených věřitelů.
Dovolatelé dále tvrdí, že pohledávky věřitelů INSTAL spol. s r. o. a Finančního úřadu pro Pardubický kraj (dále jen „finanční úřad“) nebrání oddlužení, neboť oba věřitelé přihlásili své pohledávky jako zajištěné, navíc finanční úřad nikdy nevyslovil nesouhlas s oddlužením dlužníků, pouze vyslovil nesouhlas s oddlužením formou splátkového kalendáře.
Z obsahu insolvenčního spisu však plyne, že finanční úřad přihlásil některé své pohledávky jako nezajištěné, např. daň z přidané hodnoty ve výši 1 000 Kč nebo úrok z prodlení za nezaplacení daně z přidané hodnoty ve výši 47 864 Kč (viz pohledávka č. 1 v přihlášce pohledávky zveřejněné v insolvenčním rejstříku; P4-1). K řešení úpadku oddlužením se pak finanční úřad vyjádřil (A-7) tak, že „v souladu s §389 odst. 2“ insolvenčního zákona „vydává nesouhlas“ s řešením dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku oddlužením formou splátkového kalendáře, a dále, že „je přesvědčen, že nejsou splněny podmínky pro povolení oddlužení“. Z tohoto podání tak plyne, že Finanční úřad nejen nesouhlasil s formou oddlužení, ale i se způsobem řešení úpadku oddlužením jako takovým. Protože již pohledávka finančního úřadu (s ohledem na jeho stanovisko k navrženému způsobu řešení úpadku) bránila dlužníkům v řešení úpadku oddlužením, Nejvyšší soud se pro nadbytečnost nezabýval dovolacími námitkami ve vztahu k věřiteli INSTAL spol. s r. o.
Konečně, namítají-li dovolatelé, že dlužnice (M. Ch) nikdy nevykonávala podnikatelskou činnost a nikdy jí nevznikly závazky související s podnikáním, pak opomíjejí právní úpravu obsaženou v §394a insolvenčního zákona. V usnesení sen. zn. 29 NSČR 140/2016 Nejvyšší soud při výkladu §394a odst. 3 insolvenčního zákona vysvětlil, že na manžele, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, se hledí jako na jednoho dlužníka. Po dobu trvání této fikce jsou pro oba manžele společné i všechny závazky, bez ohledu na to, že podnikatelem byl pouze jeden z manželů. Nesouhlas věřitele, který má pohledávku z podnikání, je tak ve vztahu k možnosti povolit či schválit oddlužení relevantní ve vztahu k oběma manželům. V uvedeném rozhodnutí také vysvětlil, že §394a insolvenčního zákona dlužníkům – manželům pouze dává právo využít tuto možnost, nejde o povinnost. Je tak zcela na manželích, aby zvážili své možnosti oddlužení a podle toho zvolili vhodný postup, tedy zda si podají insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení každý sám nebo využijí práva podle §394a insolvenčního zákona a podají společný návrh na oddlužení. Přitom se vychází z předpokladu, že při společném návrhu na povolení oddlužení manželé znají své majetkové poměry a jsou připraveni nést veškerá rizika s tím spojená. Jestliže této možnosti využijí, nesou v insolvenčním řízení následky společně a nerozdílně, a to včetně neúspěchu při snaze o dosažení oddlužení.
Uzavřel-li tak odvolací soud, že schválení oddlužení bránil nesouhlas věřitelů, kteří mají vůči dlužníkům pohledávky z podnikání (za situace, kdy minimálně jedna pohledávka takového věřitele byla přihlášena jako nezajištěná), je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou judikatorní praxí.
Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že ačkoli dovolatelé dovolání sepsané jejich advokátem „upřesnili“ (podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 14. března 2017; B-38), argumentací obsaženou v tomto podání se nezabýval. Dovolatelé totiž v rozporu s požadavkem obsaženým v §241 odst. 4 o. s. ř. toto podání sepsali sami (je podepsáno jen dovolateli). Institut povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení, tak jak jeho smysl popsal např. též Ústavní soud v usnesení ze dne 14. září 2000, sp. zn. Pl. ÚS 43/2000, uveřejněném pod číslem 32/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, takový postup nedovoluje. Navíc šlo o podání, jež dovolatelé učinili po uplynutí lhůty pro podání dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Pro úplnost zbývá dodat (k návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti „předmětného rozhodnutí soudu I. stupně“), že §243 o. s. ř. v insolvenčním řízení nelze aplikovat (viz §90 insolvenčního zákona).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu