ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.40.2016.1
KSOS 25 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 40/2016-B-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka P. H., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS XY, o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2015, č. j. KSOS 25 INS XY, 1 VSOL XY takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. září 2015, č. j. KSOS 25 INS XY, 1 VSOL XY, potvrdil usnesení ze dne 11. prosince 2014, č. j. KSOS 25 INS XY, jímž Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů.
Soudy vyšly z toho, že:
1/ Insolvenční soud usnesením ze dne 7. října 2009, č. j. KSOS 25 INS XY, schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře po dobu pěti let počínaje první splátkou ke dni 1. listopadu 2009.
2/ Po dobu trvání splátkového kalendáře byl dlužník zaměstnán v pracovním poměru pouze krátce, a to v době od vydání usnesení o schválení oddlužení (říjen 2009) do 12. února 2010, následně pak v době od prosince 2011 do června 2012. Ve zbývajícím období byl převážně veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nebo měl jen příležitostná krátkodobá zaměstnání na základě dohod o provedení práce.
3/ Pro účely posuzování míry uspokojení nezajištěných věřitelů plněním splátkového kalendáře je možné zohlednit pouze platby, jež byly připsány na „účet oddlužení“ v době pěti let trvání splátkového kalendáře, tedy od 1. listopadu 2009 do 31. října 2014. V tomto rozhodném období byly na „účet oddlužení“ připsány částky, z nichž dlužník uspokojil nezajištěné pohledávky svých věřitelů v rozsahu 21,20 %. Platby v částkách 12 000 Kč, 3 000 Kč a 5 500 Kč připsané na „účet oddlužení“ až ve dnech 3. listopadu 2014 a 4. listopadu 2014 již nelze zohlednit. Obdobně nelze ani přihlédnout k potenciálním příjmům dlužníka z dědictví či z pohledávek přihlášených do jiného insolvenčního řízení, neboť ve lhůtě pěti let trvání oddlužení nebyly připsány na „účet oddlužení“.
4/ Dlužníku po schválení oddlužení vznikl nový splatný závazek vůči manželům H. (na základě rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 17. února 2010), který doposud v plné výši nezaplatil.
5/ Insolvenční soud usnesením ze dne 18. listopadu 2014, č. j. KSOS 25 INS XY, vzal na vědomí splnění oddlužení a zprostil insolvenční správkyni funkce.
6/ Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 24. listopadu 2014 dlužník navrhl, aby mu bylo přiznáno osvobození od placení zbytku dluhů ve smyslu §414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Na tomto základě odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že dlužníku nelze přiznat osvobození od zbytku dluhů dle §414 insolvenčního zákona, neboť nesplnil povinnost vyplývající ze schváleného oddlužení, to je uhradit nezajištěným věřitelům 30 % jejich pohledávek, přičemž neprokázal, že nezavinil dosažení nižšího plnění. Odvolací soud při svém rozhodování vzal také – shodně se soudem prvního stupně – k tíži dlužníka v úvahu, že mu vznikl nový závazek, který v plné výši neuhradil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník prostřednictvím ustanoveného zástupce z řad advokátů dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky, jíž se Nejvyšší soud dosud nezabýval, odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Konkrétně dovolatel Nejvyššímu soudu předkládá otázku „za jakých okolností může dlužník v insolvenčním řízení očekávat (mít legitimní očekávání), že bude osvobozen od placení zbytku pohledávek věřitelů, když míra uspokojení věřitelů nedosáhla po skončení oddlužení 30 %, ale již v průběhu oddlužení bylo zřejmé, že hranice 30 % nebude dosaženo a soud přesto nerozhodl o řešení dlužníkova úpadku konkursem“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. K tomu dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud dovolání, jež nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
V důvodech usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná v tomto usnesení) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud při výkladu §417 odst. 1 insolvenčního zákona vysvětlil, že ačkoli dikce označeného ustanovení definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození (od zbytku dluhů), teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude (v souladu s dikcí §414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil „řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení“.
V R 86/2013 Nejvyšší soud rovněž uvedl, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů).
K závěrům obsaženým v R 86/2013 se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 27. dubna 2017, sen. zn. 29 NSČR 54/2017, v němž vysvětlil, že jsou-li naplněny podmínky tohoto ustanovení (§418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), je povinností insolvenčního soudu rozhodnout o zrušení oddlužení a prohlásit na majetek dlužníka konkurs, přičemž není podstatné, zda by v případě pokračování oddlužení nezajištění věřitelé dlužníka obdrželi alespoň 30 % zjištěných pohledávek. Podle §418 odst. 4 insolvenčního zákona lze rozhodnutí vydat, jen pokud insolvenční soud nevezme na vědomí splnění oddlužení.
Uvedené judikatorní závěry Nejvyššího soudu lze shrnout tak, že zjistí-li insolvenční soud za doby trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dle §418 insolvenčního zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. I když tak neučiní, nebrání mu to v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle §414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v R 86/2013, dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů, zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (§5 písm. a/ insolvenčního zákona) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015].
Jinými slovy řečeno, dlužník je povinen vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek §418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení zbytku dluhů, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 97/2015).
V poměrech projednávané věci je přitom nepochybné, že dlužník zavinil, že mu po schválení oddlužení vznikl nový peněžitý závazek (vedl spor, v němž byl vůči dvěma žalovaným neúspěšný), který dosud plně neuhradil. Jak plyne ze zjištění soudů nižších stupňů, právní moc rozhodnutí, jímž byla dlužníku uložena povinnost k úhradě nákladů řízení vůči jeho věřitelům, nastala již 17. února 2010.
Dlužník, který v průběhu oddlužení nezajištěným věřitelům neuhradí zákonem stanovenou minimální výši jejich pohledávek a řádně neplní své povinnosti, nemůže mít „legitimní očekávání“, že bude osvobozen od placení zbytku dluhů jen proto, že insolvenční soud nerozhodl o zrušení oddlužení a na majetek dlužníka neprohlásil konkursu.
K tomu je zapotřebí dodat, že uvádí-li dovolatel, že splatný závazek vůči jeho věřitelům je již uhrazen, pak dovolacímu soudu předkládá novou skutečnost, k níž dovolací soud nemůže přihlédnout (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. ledna 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu