ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.48.2016.1
KSPH 42 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 48/2016-B-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka M. P. , narozeného XY, zemřelého listopadu 2017, posledně bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 42 INS XY, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli č. 1, o dovolání zajištěného věřitele č. 1 CZ CREDIT REAL, k. s. , se sídlem v Roztokách, Přemyslovská 1468, PSČ 252 63, identifikační číslo osoby 26174553, zastoupeného Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, PSČ 261 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2015, č. j. KSPH 42 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2015, č. j. KSPH 42 INS XY, 1 VSPH XY, a usnesení Krajského soud v Praze ze dne 18. května 2015, č. j. KSPH 42 INS XY, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 18. května 2015, č. j. KSPH 42 INS XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh Ing. Davida Jánošíka, insolvenčního správce dlužníka M. P., aby vyslovil souhlas insolvenčního soudu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli č. 1 CREDIT REAL, k. s. (dále jen „zajištěny věřitel č. 1“).
[2] Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 5. března 2013, č. j. KSPH 42 INS XY, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek.
2/ Do majetkové podstaty dlužníka byly mimo jiné sepsány pozemky parc. XY a parc. XY, nacházející se v katastrálním území XY, zapsané na listu vlastnictví číslo XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovitosti“).
3/ Nemovitosti sloužily k zajištění:
a/ pohledávky zajištěného věřitele č. 1, zjištěné v insolvenčním řízení co do pravosti a výše s právem na uspokojení ze zajištění, s tím, že okamžikem vzniku zajištění byl 14. červen 2012,
b/ pohledávek „poškozených“, jejichž nárok byl zajištěn usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 23. srpna 2006, č. j. 2 KZV 73/2006-89 (dále jen „usnesení o zajištění nemovitostí“); ke dni vydání usnesení nebyla „pohledávka poškozených“ přihlášena do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka.
4/ Usnesením ze dne 25. dubna 2014, sp. zn. 48 T 10/2012, povolil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „trestní soud“) prodej nemovitostí. V odůvodnění usnesení uvedl, že peněžní částka získaná prodejem nemovitostí se uloží do úschovy soudu.
5/ Dne 23. září 2014 udělil zajištěný věřitel č. 1 insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení pozemků, respektive souhlasil s tím, aby nemovitosti byly prodány mimo dražbu označenému zájemci (Nové Dubce, a. s.), za kupní cenu ve výši 6,8 miliónu Kč.
6/ Insolvenční správce dlužníka podal 1. dubna 2015 k insolvenčnímu soudu návrh na vyslovení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení nemovitostí zajištěnému věřiteli č. 1; proti tomuto návrhu nebyly v zákonné lhůtě podány námitky.
[3] Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §167, §173 odst. 1 a 2, §227, §283 odst. 3, §285, a §298 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům.
[4] Obecná propadná lhůta pro přihlášení pohledávek neplatí pro věřitele vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo vykonatelných pohledávek na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem v souladu se zákonem č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Tato kategorie věřitelů může podat přihlášku pohledávky u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá.
[5] Věřitelem podle §167 odst. 2 insolvenčního zákona může být jak fyzická, tak právnická osoba, které soud přiznal v adhezním řízení (popř. civilním řízení) právo na plnění. K tomu, aby určitá osoba vstoupila do práv věřitele podle §167 odst. 2 insolvenčního zákona, musí být kumulativně splněny tyto základní podmínky:
a/ exekuční titul,
b/ majetek dlužníka je zajištěn podle trestního řádu, a
c/ škoda i nemajetková újma byly způsobeny trestným činem; trestný čin musí být zdrojem bezdůvodného zisku (obohacení); srov. Zůbek, J.: Nárok poškozeného z pohledu trestního, civilního a insolvenčního řízení, Právní rozhledy č. 4, ročník 2014 (dále jen „Zůbek“).
[6] Dokud není vynesen pravomocný odsuzující rozsudek, nemá poškozený, který je věřitelem obviněného, žádný vykonatelný titul, s nímž by se mohl přihlásit do insolvenčního řízení. Poškozený je v takové situaci plně závislý na postupu orgánů činných v trestním řízení a nemůže ovlivnit délku trestního řízení až po fázi vynesení pravomocného rozsudku [ srov. Gřivna, T., Šámal, P., Válková, H. a kol.: Zákon o obětech trestných činů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014 (dále jen „Komentář k zákonu o obětech trestných činů“), str. 465 ]. Zajištěný věřitel může podávat přihlášku kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení, zřejmě právě proto, že majetková hodnota zajišťující jeho pohledávku je orgánem činným v trestním řízení „rezervována“ pro uspokojení pohledávek poškozených. K jejímu zpeněžení insolvenčním správcem nemůže dojít bez souhlasu orgánu činného v trestním řízení (§227, §283 odst. 3 insolvenčního zákona); srov. opět Zúbek.
[7] Důvodem této právní úpravy (§283 odst. 3 insolvenčního zákona) v insolvenčním zákonu je zajistit, aby nejen v rámci výkonu rozhodnutí, ale i v rámci insolvenčního řízení nedošlo ke zmaření uspokojení nároků poškozeného tím, že by bez souhlasu příslušného orgánu činného v trestním řízení došlo k prodeji věcí zajištěných v trestním řízení pro uspokojení nároků poškozených. Ustanovení §283 odst. 3 insolvenčního zákona si klade stejný cíl jako §47 odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) [dále též jen „ty. ř.“], §265 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a §47 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), a o změně dalších zákonů, tj. zamezit jakémukoli nakládání s majetkem obviněného, který je zajištěn dle §47 tr. ř., pokud s tím nevysloví souhlas příslušný orgán činný v trestním řízení, to znamená v přípravném řízení státní zástupce a v řízení před soudem soud (srov. opět Komentář k zákonu o obětech trestných činů, str. 465).
[8] Z výše uvedeného je zřejmé, že poškození, jejichž nárok byl zajištěn usnesením o zajištění nemovitostí, nemohou dosud vstoupit do práv zajištěného věřitele podle ustanovení §167 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť nedisponují exekučním titulem. Přihlášku pohledávky však mohou podat kdykoli v průběhu insolvenčního řízení. K ochraně nároku takovýchto věřitelů slouží mimo jiné ustanovení §283 odst. 3 insolvenčního zákona, dle kterého mohl insolvenční správce zpeněžit nemovitosti jen po předchozím souhlasu příslušného orgánu činného v trestním řízení (v daném případě trestního soudu). Za podmínek stanovených v §283 odst. 3 insolvenčního zákona by pak případně bylo možné použít zbytek výtěžku k uspokojení pohledávek dalších insolvenčních věřitelů (zejména zajištěného věřitele č. 1).
[9] Kdyby příslušný orgán činný v trestním řízení (trestní soud) souhlas neudělil, „měl by“ insolvenční správce nemovitosti vyjmout z majetkové podstaty podle ustanovení §227 insolvenčního zákona, protože bez tohoto souhlasu by nebylo možné je zpeněžit.
[10] Příslušný orgán činný v trestním řízení (trestní soud) na návrh insolvenčního správce udělil souhlas s prodejem těchto nemovitostí a to s ohledem na skutečnost, že vzhledem k dlouhé době, po kterou jsou zajištěny, dochází k jejich chátrání, což je značně znehodnocuje. Současně bylo rozhodnuto, že se peněžní částka získaná prodejem nemovitostí uloží do úschovy soudu.
[11] Skutečnost, že dosud byla zjištěna pouze pohledávka zajištěného věřitele č. 1 (zajištěná nemovitostmi), a že již došlo ke zpeněžení nemovitostí, které slouží taktéž k zajištění nároku poškozených (s dřívějším pořadím), nelze dle soudu vykládat tak, že by bylo možné vydat výtěžek zpeněžení nemovitostí zajištěnému věřiteli č. 1. Uvedený postup by byl v rozporu s ochranou práv poškozených, kteří s ohledem na stav trestního řízení dosud nemohou vstoupit do práv zajištěného věřitele podle ustanovení §167 odst. 2 insolvenčního zákona a také v rozporu s usnesením trestního soudu ze dne 25. dubna 2014, kterým bylo sice povoleno zpeněžení nemovitostí, nicméně s podmínkou, že tento výtěžek bude složen do úschovy soudu.
[12] Opačný výklad by vedl k tomu, že by příslušný orgán činný v trestním řízení nemohl souhlas se zpeněžením věcí při déletrvajícím trestním řízení vůbec udělit, neboť pak by byl výtěžek zpeněžení použit k uspokojení jiných insolvenčních věřitelů (byť s pozdějším pořadím zajištění). Současně by však neudělením takového souhlasu v naprosté většině případů docházelo k rapidnímu snižování hodnoty zajištěných věcí.
[13] K odvolání zajištěného věřitele č. 1 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. září 2015, č. j. KSPH 42 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
[14] Odvolací soud vyšel v rovině právní z ustanovení §167 odst. 1 a 2, §173 odst. 1, §283 odst. 3 a §285 insolvenčního zákona, z ustanovení §47 a §48 tr. ř. a z ustanovení §12 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů. Ve skutkové rovině pak vyšel (na základě obsahu spisu) dále z toho, že nemovitosti byly zpeněženy za částku 6,8 miliónu Kč a po odečtení nákladů spojených se zprávou a zpeněžením nemovitostí a odměny insolvenčního správce bylo k vydání zajištěnému věřiteli č. 1 na uspokojení jeho zjištěné zajištěné pohledávky ve výši 26.0763.707,92 Kč určeno 6.428.367 Kč.
[15] Na výše uvedeném základě dospěl odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[16] Je třeba vycházet ze smyslu a účelu právní úpravy provedené zákonem o obětech trestných činů a ze smyslu a účelu v tomto smyslu novelizovaných §167 odst. 2 a §173 odst. 2 insolvenčního zákona, kterým je posílení vymahatelnosti pohledávek náhrady škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo pohledávek z bezdůvodného obohacení získaného trestným činem.
[17] Insolvenční soud založil napadené usnesení na správné úvaze, že poskytnout ochranu je třeba i těm poškozeným, kteří s ohledem na stav trestního řízení dosud nemohli uplatnit práva zajištěných věřitelů podle §167 odst. 2 insolvenčního zákona proto, že dosud bez vlastní viny nejsou nositeli vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem.
[18] Podle údajů dostupných na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti trestní řízení dosud nebylo ukončeno; proto nelze vyloučit, že v budoucnu ještě bude rozhodnuto o nároku poškozených v rámci trestního řízení, respektive, že ještě poškozeným budou přiznány nároky na náhradu škody (§228 tr. ř.). Proto má odvolací soud za to, že v důsledku usnesení o zajištění nemovitostí lze na každého poškozeného nahlížet jako na „potencionálního insolvenčního věřitele“, byť žádný z nich dosud nemá vykonatelnou pohledávku proti dlužníku (obžalovanému), kterou by mohl přihlásit do insolvenčního řízení.
[19] Jestliže trestní soud udělil souhlas se zpeněžením zajištění s ohledem na chátrání nemovitostí a za podmínky, že příslušná peněžní částka (výtěžek zpeněžení) bude uložena do úschovy soudu, pak nelze (v rozporu se smyslem novelizované úpravy insolvenčního zákona, provedené na ochranu obětí trestných činů zákonem o obětech trestných činů) účelovým výkladem §285 odst. 1 insolvenčního zákona připustit situaci, že by v budoucnu třeba nebylo možno „potencionální poškozené“ uspokojit jen proto, že v mezidobí byl předmět zajištění zpeněžen, ač samo zajištění nebylo dle §48 tr. ř. zrušeno či omezeno. Je přitom namístě zdůraznit, že požadavek trestního soudu vyjádřený v jeho rozhodnutí ze dne 25. dubna 2014, totiž aby peněžní částka získaná prodejem nemovitostí byla složena do úschovy soudu, nelze ignorovat již z toho důvodu, že má oporu ve znění §12 odst. 5 zákona č. 279/2003 Sb.; při absenci odlišné zákonné úpravy v insolvenčním zákoně nelze ani v insolvenčních poměrech toto jednoznačné zákonné ustanovení pominout.
[20] Jinak řečeno, poslední větu novelizovaného znění §173 odst. 1 insolvenčního zákona je třeba vykládat tak, že zajištění pohledávky co nárok na přednostní uspokojení může trvat nejen ve formě prosté existence vlastnického práva obžalovaného k věci, na které zajištění vázne, ale i tak, že se nárok plynoucí ze zajištění bude vztahovat k výtěžku zpeněžení této věci (zde nemovitostí), protože zpeněžením se, zjednodušeně pro potřeby tohoto řízení vyloženo, jen změnila forma zajištění z nemovitých věcí na formu peněžní. Vyložit danou problematiku zajištění v tom smyslu, že výtěžek zpeněžení lze vydat ostatním zajištěným věřitelům jen proto, že poškozeným dosud nebyly pravomocně přiznány jejich pohledávky specifikované v §167 odst. 2 a 173 odst. 1 insolvenčního zákona, neznamená ve svém důsledku nic jiného, než rezignaci na tento zdroj reparace a konstatování, že nemá-li pachatel jiného majetku, pak nebude možné později přiznané nároky z čeho zapravit. Odvolací soud proto souhlasí s náhledem insolvenčního soudu, jenž shledal takovou argumentaci rozpornou s těmi principy, na nichž stojí zákon o obětech trestných činů, přičemž sám pro úplnost k dané problematice pokládá za potřebné doplnit, že vyplacení výtěžku zpeněžení bez souhlasu příslušného orgánu činného v trestním řízení brání též ustanovení §47 odst. 5 tr. ř., jež platnost jakékoli dispozice se zajištěným majetkem (zde s penězi co výtěžku zpeněžení), a to i v insolvenčním řízení, podmiňuje právě souhlasem soudu nebo státního zastupitelství, který v souzené věci vydán nebyl.
[21] Dalším argumentem svědčícím správnosti přístupu insolvenčního soudu je ustálená judikatura, jež spočívá na závěru, že zpeněžením věci sice ve smyslu §167 odst. 4 insolvenčního zákona zaniká zajištění (nový nabyvatel věci již dále není zásadně omezen ve svém vlastnickém právu nároky věřitelů, v jejichž prospěch bylo na prodané věci zajištění zřízeno), nutně však nemusí vždy být oslabena kvalita pohledávky (zajištění) či vůbec pohledávka sama. Tak kupříkladu v usnesení ze dne 28. března 2012, „sp. zn.“ (správně „sen. zn.“) 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2012“) [ usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , Nejvyšší soud dovodil, že nabyl-li dlužník vlastnické právo k věci zatížené zástavním právem až v průběhu insolvenčního řízení, v době po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek (a ustanoveními o možných změnách pořadí přihlášených pohledávek), neznamená to, že by věřitel, který svou pohledávku řádně a včas přihlásil, byl bez dalšího zbaven práva dovolat se zajištění. Insolvenční soud je povinen takového věřitele vyzvat, aby v (procesní) lhůtě k tomu určené sdělil, zda uplatňuje právo na uspokojení ze zajištění a poučit jej, že (teprve) po marném uplynutí určené lhůty bude mít za to, že právo na uspokojení pohledávky ze zajištění neuplatnil.
[22] Obdobně mohl zůstat „zajištěnému” věřiteli zachován při zpeněžení konkursní podstaty jeho nárok i dříve v režimu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), jak se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 2782/2008, uveřejněného pod číslem 102/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 102/2009“). Tam bylo řečeno, že pokud výtěžek zpeněžení zástavy v konkursu vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání nebyl před zrušením konkursu rozvržen mezi konkursní věřitele, má zástavní věřitel, který právo na oddělené uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy v konkursu neuplatnil, právo požadovat vyplacení čistého výtěžku zpeněžení zástavy v rozsahu, v němž nebyl za trvání konkursu v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání spotřebován na úhradu jiných přednostních pohledávek, např. pohledávek za podstatou.
[23] Odkaz zajištěného věřitele č. 1 na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 67/2013, uveřejněné pod číslem 12/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 12/2014“), naopak přiléhavý není.
[24] Námitku retroaktivního působení insolvenčního zákona, nemá odvolací soud za důvodnou, když podle přechodných ustanovení zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, platí insolvenční zákon ve znění účinném od 1. ledna 2014 i pro řízení zahájená přede dnem nabytí jeho účinnosti.
[25] Proti usnesení odvolacího soudu podal zajištěný věřitel č. 1 dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
1/ Zda poškození, jejichž nárok na náhradu škody způsobené trestným činem byl zajištěn na majetku obviněného v souladu s ustanovením §47 tr. ř., ve znění účinném k 23. srpnu 2006 (dále též jen „zajištění poškození“), mohou v rámci insolvenčního řízení zahájeného přede dnem nabytí účinnosti novely insolvenčního zákona provedené zákonem o obětech trestných činů, tj. před 1. srpnem 2013, nabýt práva na uspokojení ze zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty zajištěné v trestním řízení, případně též za jakých předpokladů, respektive
a/ zda na insolvenční řízení zahájená před 1. srpnem 2013 lze vůbec aplikovat insolvenční zákon ve znění zákona o obětech trestných činů,
b/ zda takoví poškození mohou právo na uspokojení ze zpeněžení zajištění dle ustanovení §167 odst. 2 insolvenčního zákona nabýt i poté, co se souhlasem příslušného orgánu činného v trestním řízení došlo ke zpeněžení zajištění, a za situace, kdy se žádný z poškozených do insolvenčního řízen nepřihlásil, příslušný orgán činný v trestním řízení nesdělil insolvenčnímu správci k jeho vyrozumění učiněnému v souladu s ustanovením §283 odst. 3 větou druhou insolvenčního zákona, že se zajištění podle trestního řádu vztahuje i na zbytek výtěžku v souladu s ustanovením §283 odst. 3 věty třetí insolvenčního zákona?
2/ Zda (případně též za jakých předpokladů) lze v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek obviněného dlužníka, jež bylo zahájeno před 1. srpnem 2013, použít výtěžku zpeněžení zajištění k uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů (odlišných od zajištěných poškozených), jejichž pohledávka byla v tomto insolvenčním řízení zjištěna jako zajištěná pohledávka s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění, respektive
a/ zda na insolvenční řízení zahájená před 1. srpnem 2013 lze vůbec aplikovat insolvenční zákon ve znění zákona o obětech trestných činů,
b/ zda v případě, že způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs, v jehož rámci došlo se souhlasem orgánu činného v trestním řízení ke zpeněžení zajištění, a za situace, kdy se do insolvenčního řízení dosud nepřihlásil se svou vykonatelnou pohledávkou žádný ze zajištěných poškozených, lze poté, co příslušný orgán činný v trestním řízení nesdělil v zákonem stanovené lhůtě 30 dnů insolvenčnímu správci k jeho vyrozumění učiněnému v souladu s ustanovením §283 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona že se zajištění podle trestního řádu vztahuje i na zbytek výtěžku v souladu s ustanovením §283 odst. 3 věty třetí insolvenčního zákona, přikročit k vyplacení výtěžku zpeněžení zajištění věřitelům odlišným od zajištěných poškozených;
c/ zda na insolvenční řízení zahájená před 1. srpnem 2013, respektive před 1. červnem 2015, lze aplikovat právní úpravu obsaženou v ustanovení §47 odst. 5 tr. ř., ve znění účinném od 1. června 2015 a v zákoně č. 279/2003 Sb. ve znění účinném před i po 1. červnu 2015, respektive zda úpravu obsaženou v těchto právních předpisech je třeba považovat za speciální ve vztahu k právní úpravě nakládání s výtěžkem zpeněžení obsažené v insolvenčním zákoně, a zda insolvenční správce či insolvenční soud jsou v rámci probíhajícího insolvenčního řízení vázáni požadavkem trestního soudu (jenž není obsažen ve výroku rozhodnutí), podle něhož by peněžní prostředky získané zpeněžením majetku zajištěného v trestním řízení měly být v souladu s úpravou obsaženou v ustanovení §12 zákona č. 279/2003 Sb. složeny do úschovy soudu?
[26] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že mu bude vydán výtěžek zpeněžení zajištění případně, aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[27] K dovoláním otevřeným právním otázkám argumentuje dovolatel v mezích uplatněného dovolacího důvodu následovně:
[28] I. K přípustnosti aplikace insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013 na insolvenčního řízení zahájená před uvedeným datem.
Dovolatel má především za nesprávný názor odvolacího soudu, že použití insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013 na insolvenčního řízení zahájená před uvedeným datem umožňuje přechodné ustanovení zákona č. 294/2013 Sb., namítaje, že ustanovení článku II části první uvedeného zákona upravuje toliko právní vztahy, které se týkají změn v insolvenčním řízení, jež nastaly ke dni účinnosti zákona č. 294/2013 Sb. (k 1. lednu 2014). Opačný výklad by znamenal pravou zpětnou účinnost přechodného ustanovení; srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 8. dubna 2014, „sen. zn.“ (správně „sp. zn.“): 21 Cdo 1233/2013). Za klíčovou má dovolatel skutečnost, že zákon o obětech trestných činů žádné přechodné ustanovení ve vztahu k provedené změně insolvenčního zákona neobsahuje. Časový střetu znění insolvenčního zákona účinného před 1. srpnem 2013 a insolvenčního zákona ve znění účinném po tomto datu je proto třeba interpretovat ústavně konformním způsobem za použití:
a/ analogické aplikace přechodných ustanovení insolvenčního zákona (jestliže ustanovení §432 odst. 1 insolvenčního zákona neumožňuje, aby se na již zahájená konkursní a vyrovnací řízení použila právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně, nelze podobně na již zahájená insolvenční řízení použít insolvenční zákon ve znění účinném od 1. srpna 2013, jakož i
b/ obecných pravidel intertemporality, kdy k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo, z čehož se podává obecná nepřípustnost pravé zpětné účinnosti právních norem, a to ve prospěch výkladu, jenž neumožní aplikovat na insolvenční řízení zahájená před 1. srpnem 2013 insolvenční zákon ve znění účinném od tohoto data.
[29] II. K nabytí práva zajištěných poškozených na uspokojení ze zpeněžení zajištění insolvenčním řízení.
Dovolatel míní, že v insolvenčních řízeních zahájených před 1. srpnem 2013 (v nichž před tímto datem navíc bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka a způsobu jeho řešení a byl stanoven okruhu zajištěných věřitelů zjištěním jejich pohledávek), nelze přiznat zajištěným poškozeným právo na uspokojení ze zpeněžení zajištění. Zajištění podle trestního řádu zřízené před 1. srpnem 2013 zůstane co do způsobu své realizace v rámci insolvenčního řízení „zakonzervované“ v čase podle právní úpravy účinné do 31. července 2013. I kdyby však bylo možné aplikovat insolvenční zákon ve znění účinném od 1. srpna 2013, je neúplný a ve svých důsledcích i nesprávný názor odvolacího soudu, že zpeněžením nemovitostí nedošlo k zániku zajištění podle trestního řádu, ale pouze k „jakési“ změně formy zajištění. Odkaz odvolacího soudu na R 112/2012 má dovolatel za nepřiléhavý. V souladu s ustanovením §283 odst. 3 věty třetí insolvenčního zákona musí podle dovolatele platit, že ke změně formy zajištění je zapotřebí, aby příslušný orgán činný v trestním řízení nejprve vztáhl zajištění i na tu část výtěžku, která odpovídá zbytku výtěžku zpeněžení po odečtení částky určené k vyplacení. Za „částku určenou k vyplacení“ ve smyslu ustanovení. §283 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona lze podle dovolatele považovat částku určenou k vyplacení těm zajištěným poškozeným, kteří své vykonatelné pohledávky již přihlásili do insolvenčního řízení k okamžiku zpeněžení zajištění (což se v daném případě nestalo).
[30] Insolvenční správce dlužníka vyrozuměl trestní soud o zpeněžení nemovitostí a o tom, že dosažený výtěžek zpeněžení nemovitostí v celém svém rozsahu převyšuje částku určenou k vyplacení zajištěným poškozeným (jelikož žádný z poškozených se do insolvenčního řízení dosud nepřihlásil) přípisem ze dne 19. prosince 2014, doručeným dne 22. prosince 2014. Trestní soud pak v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě nesdělil insolvenčnímu správci, že by se zajištění podle trestního řádu mělo vztahovat i na zbytek výtěžku převyšující částku určenou k vyplacení zajištěným poškozeným. Závěr odvolacího soudu, že zajištění zřízené podle trestního řádu usnesením o zajištění nemovitostí se i nadále vztahuje na celý výtěžek zpeněžení nemovitostí (6.800.000 Kč), tudíž není správný; toto zajištění již netrvá.
[31] III. K přípustnosti použití výtěžku zpeněžení zajištění ve prospěch zajištěných poškozených.
Podle dovolatele z argumentace k otázce ad 1b/ plyne, že v insolvenčních řízeních zahájených před 1. srpnem 2013 je třeba postupovat podle insolvenčního zákona ve znění, které zajištěným poškozeným nepřiznává právo na uspokojení ze zpeněžení zajištění. I kdyby tomu tak ale nebylo, není správný názor odvolacího soudu, že překážku vyplacení výtěžku zpeněžení nemovitostí představuje skutečnost, že:
1/ zajištění podle trestního řádu ve vztahu k tomuto výtěžku i nadále trvá (a je nutné je rezervovat ve prospěch zajištěných poškozených k uspokojení jejich případných v budoucnu přiznaných vykonatelných pohledávek na náhradu škody způsobené trestným činem),
2/ ustanovení §47 odst. 5 tr. ř., ve znění účinném od 1. června 2015, podmiňuje platnost jakékoli dispozice se zajištěným majetkem (tedy i s jeho výtěžkem) souhlasem soudu nebo státního zastupitelství, který však nebyl vydán, a
3/ podle požadavku trestního soudu, jenž má oporu v ustanovení §12 zákona č. 279/2003 Sb., má být dosažený výtěžek zpeněžení složen do úschovy soudu.
[32] K otázce trvání zajištění poukazuje dovolatel na svou argumentaci výše (o tom, že zajištění již netrvá). Za překážku vyplacení výtěžku zpeněžení nemovitostí nepokládá dovolatel ani úpravu obsaženou v ustanovení §47 odst. 5 tr. ř., ve znění účinném od 1. června 2015. Míní, že jeho argumentace k nemožnosti retroaktivní aplikace zákona o obětech trestných činů platí (pro insolvenční řízení zahájená před 1. srpnem 2013, respektive před 1. červnem 2015) i na úpravu obsaženou v ustanovení §47 odst. 5 tr. ř. a v ustanovení §12 zákona č. 279/2003 Sb. (vždy ve znění účinném od 1. června 2015).
[33] Právní úpravu zakotvenou původně v ustanovení §47 odst. 7 tr. ř., ve znění účinném do 31. května 2015, nebylo možné použít ve vztahu k insolvenčnímu řízení [ toto ustanovení explicitně upravovalo toliko vztah zajištění nároku poškozeného k výkonu rozhodnutí (exekuci) ]. Totožný závěr podle dovolatele platí (i s přihlédnutím k obsahu zákona č. 279/2003 Sb., lhostejno, v jakém znění) i nyní. Odtud podle dovolatele plyne, že:
1/ insolvenční správce dlužníka ani insolvenční soud nejsou v rámci probíhajícího trestního řízení vázáni právní úpravou obsaženou v ustanovení §12 zákona č. 279/2003 Sb.,
2/ trestní soud neměl pravomoc ukládat insolvenčnímu správci dlužníka povinnost složit peněžní částku získanou prodejem majetku zajištěného v rámci trestního řízení do úschovy soudu dle ustanovení §12 zákona č. 279/2003 Sb. (jde o nicotný úkon), jakkoli by taková povinnost musela být obsažena ve výrokové části usnesení ze dne 25. dubna 2014 (což je námitka, kterou odvolací soud ponechal bez povšimnutí).
[34] IV. K výkladu §47 odst. 5 tr. ř.
I kdyby se na insolvenční řízení zahájené před 1. červnem 2015, respektive před 1. srpnem 2013, měla aplikovat úprava obsažená v ustanovení §47 odst. 5 tr. ř., ve znění účinném od 1. června 2015, nelze za „majetek obviněného, na který se vztahuje rozhodnutí o zajištění podle odstavců 1 a 2“, považovat výtěžek zpeněžení nemovitostí uvedených v usnesení o zajištění nemovitostí.
[35] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[36] Dovolání v dané věci je přípustné, když v posouzení otázek dovoláním otevřených je napadené rozhodnutí zčásti v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu a zčásti jde o právní otázky dovolacím soudem neřešené.
[37] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[38] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[39] Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. K tomu budiž dále dodáno (pro potřeby dále formulovaných právních závěrů), že:
1/ Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno insolvenčním návrhem věřitele 17. prosince 2012, přičemž vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (ze dne 17. prosince 2012, č. j. KSPH 42 INS XY), zveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku dne 17. prosince 2012 v 11:27 hodin.
2/ Usnesením ze dne 5. března 2013, č. j. KSPH 42 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 6. března 2013 v 12:49 hodin, insolvenční soud (mimo jiné):
- zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku),
- prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku) a určil, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod IV. výroku).
[40] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, trestního řádu a zákona č. 279/2003 Sb.:
§167 (insolvenčního zákona)
(…)
(2) Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem se uspokojují ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, byly-li tyto hodnoty zajištěny v trestním řízení o tomto trestném činu a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá, nebo podal-li takový věřitel návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvalo. Pro pořadí uspokojení podle odstavce 1 je rozhodující doba vzniku zajištění podle trestního řádu. Ustanovení týkající se postavení zajištěných věřitelů platí pro tyto věřitele obdobně.
(…)
§173 (insolvenčního zákona)
Podání přihlášky
(1) Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá.
(…)
Zpeněžení majetkové podstaty
§283 insolvenčního zákona
(…)
(3) Zpeněžení majetku v majetkové podstatě dlužníka, na který se vztahuje rozhodnutí o zajištění vydané v trestním řízení, lze provést jen po předchozím souhlasu příslušného orgánu činného v trestním řízení. Převyšuje-li dosažený výtěžek zpeněžení majetku podle věty první částku určenou k vyplacení, informuje insolvenční správce o této skutečnosti orgán činný v trestním řízení, který o zajištění rozhodl. Nesdělí-li orgán činný v trestním řízení do 30 dnů insolvenčnímu správci, že se zajištění vztahuje i na zbytek výtěžku, použije se k rozdělení mezi věřitele.
(…)
§47 (tr. ř.)
(1) Je-li důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno, lze nárok až do pravděpodobné výše škody zajistit na majetku obviněného.
(…)
§12 zákona č. 279/2003 Sb.
(1) Soud může rozhodnout o prodeji zajištěného majetku s předchozím souhlasem obviněného; peněžní částka získaná prodejem se uloží do úschovy soudu.
(2) Souhlas k prodeji podle odstavce 1 může obviněný udělit písemně nebo ústně do protokolu; obviněný se musí závazně vyjádřit k nejnižší ceně, za kterou lze majetek prodat. Souhlas obviněného není nutný v případě, že
a/ hrozí nebezpečí zkázy majetku nebo jiné těžko odvratitelné škody,
b/ majetek ztrácí přes řádný výkon jeho správy výrazným způsobem svoji cenu,
c/ uprchl nebo se skrývá.
V této podobě, pro věc rozhodné platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona v době vydání napadeného rozhodnutí; ustanovení §47 tr. ř. platilo v citované podobě v době vzniku zajištění podle trestního řádu (23. srpna 2006) a ustanovení §12 zákona č. 279/2003 Sb. platilo v citované podobě v době, kdy trestní soud povolil prodej nemovitostí (25. dubna 2014).
[41] V takto ustaveném právním rámci Nejvyšší soud především uvádí, že otázkou, zda a jakým způsobem se může v insolvenčním řízení zahájeném před 1. srpnem 2013 prosadit úprava obsažená v §167 odst. 2 a §173 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013, se zabýval v usnesení ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 14/2015. V tomto usnesení, na něž v podrobnostech odkazuje, na dané téma uzavřel, že nemá pochyb o tom, že ustanovení §167 odst. 2 a ustanovení §173 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013 mohou být aplikována i v insolvenčních řízeních zahájených před 1. srpnem 2013. Tamtéž ovšem ozřejmil, že pro posouzení, zda v insolvenčních řízeních zahájených před 1. srpnem 2013 nebo i v insolvenčních řízeních zahájených po tomto datu lze přihlásit vykonatelnou pohledávku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem v režimu §173 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013 „pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá“, je určující, kdy vzniklo zajištění podle trestní řádu.
[42] Argumentace obsažená v usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2015 pak vyústila v závěr, že podle ustanovení §173 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013 může věřitel přihlásit vykonatelnou pohledávku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku dlužníka jen tehdy, jestliže zajištění majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka provedené v trestním řízení vzniklo podle trestního řádu nejdříve v době od 1. srpna 2013, s tím, že to platí bez zřetele k tomu, zda insolvenční řízení bylo zahájeno před nebo po uvedeném datu.
[43] Právní posouzení věci soudy obou stupňů tedy v daném ohledu neobstojí již proto, že ze skutkových zjištění, z nichž vyšly, vyplývá, že zajištění majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka provedené v trestním řízení vzniklo podle trestního řádu před 1. srpnem 2013 (23. srpna 2006).
[44] V dané věci přitom též nebylo pochyb o tom, že insolvenční správce obdržel předchozí souhlas trestního soudu se zpeněžením předmětu zajištění (§283 odst. 3 insolvenčního zákona), a že postup popsaný pro dobu po zpeněžení předmětu zajištění v §283 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona se má uplatnit ohledně té části dosaženého výtěžku zpeněžení, která převyšuje částku, pro kterou bylo zajištění podle trestního řádu zřízeno (slovy §283 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona „částku určenou k vyplacení“); srov. i §47 odst. 1 tr. ř.
[45] Nemůže-li se ovšem postup podle §167 odst. 2 a §173 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013 prosadit pro zajištění, které bylo podle trestního řádu zřízeno (lhostejno pro jakou částku) před 1. srpnem 2013, pak neobstojí právní posouzení věci obsažené v napadeném rozhodnutí ani v části, ve které odvolací soud odmítl námitku odvolatele, že předpoklady pro vydání předmětné částky byly naplněny právě postupem dle §283 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona proto, že zde jsou stále osoby, které se (v závislosti na výsledku trestního řízení) mohou stát zajištěnými věřiteli v režimu §167 odst. 2 a §173 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013 pro zajištění, které bylo podle trestního řádu zřízeno (lhostejno pro jakou částku) před 1. srpnem 2013.
[46] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
[47] Nejvyšší soud závěrem uvádí, že nepřehlédl, že dlužník listopadu 2017 zemřel (srov. zprávu insolvenčního správce ze dne 24. listopadu 2017). V situaci, kdy dosud nedošlo ke zrušení konkursu ve smyslu §310 insolvenčního zákona), nemá tato skutečnost vliv na průběh dovolacího řízení v této věci.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 4. 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu