ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.6.2016.1
KSPH 37 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 6/2016-B-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka O. B. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS XY, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, o dovolání JUDr. Martina Litvana LL.M., Ph.D. , insolvenčního správce dlužníka, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Konviktská 297/12, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015, č. j. KSPH 37 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 5. února 2015, č. j. KSPH 37 INS XY, vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správce vydal zajištěnému věřiteli č. 1 (Hypoteční bance, a. s. – dále jen „zajištěný věřitel“) výtěžek zpeněžení (ve výroku blíže označených věcí) ve výši 342.681,94 Kč (bod I. výroku), schválil náklady spojené se zpeněžením věcí ve výši 20.000 Kč (bod II. výroku), vyslovil, že zajišťovací práva věřitelů váznoucí na označených věcech zanikají zpeněžením (bod III. výroku) a uložil insolvenčnímu správci a zajištěnému věřiteli povinnosti související s vydáním výtěžku zpeněžení (body IV. a V. výroku).
Souhlas s vydáním specifikovaného výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli odůvodnil insolvenční soud zejména poukazem na ustanovení §38 odst. 1 a §298 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a na ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „vyhláška o odměně“), s tím, že činil-li v posuzovaném případě výtěžek zpeněžení 400.000 Kč a náklady spojené se zpeněžením 20.000 Kč, je po odpočtu částky připadající na odměnu insolvenčního správce (včetně daně z přidané hodnoty) možné zajištěnému věřiteli vyplatit čistý výtěžek zpeněžení ve výši 342.681,94 Kč (nikoli insolvenčním správcem navrhovaných 338.618 Kč).
Pro určení výše odměny insolvenčního správce (která by podle ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky o odměně měla činit 9 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli) přitom insolvenční soud neměl (oproti návrhu podanému insolvenčním správcem) za rozhodnou částku vypočtenou jen jako rozdíl mezi dosaženým výtěžkem zpeněžení a náklady s tím spojenými (tj. částku 380.000 Kč), nýbrž částku, která „je reálně zajištěným věřitelům vydávána“, tedy částku zbylou po odečtu nákladů spojených se správou a zpeněžením dlužníkova majetku a odměny insolvenčního správce (v poměrech dané věci 342.681,94 Kč). Jen v takovém případě totiž bude odměna insolvenčního správce představovat právě 9 % „z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli“.
Vrchní soud v Praze k odvolání insolvenčního správce usnesením ze dne 3. listopadu 2015, č. j. KSPH 37 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud se plně ztotožnil s úvahami insolvenčního soudu o způsobu výpočtu odměny insolvenčního správce a ve shodě s ním uzavřel, že pro výpočet odměny insolvenčního správce je v intencích ustanovení §38 odst. 1 insolvenčního zákona a §1 odst. 2 až 4 vyhlášky o odměně určující čistý výtěžek zpeněžení, tedy částka, která bude zajištěnému věřiteli – po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením zajištěného majetku a odměny insolvenčního správce – skutečně vydána. Na uvedeném závěru podle odvolacího soudu nemůže nic změnit ani okolnost, že při této metodě výpočtu bude výše odměny insolvenčního správce záviset též na tom, zda je insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty či nikoliv. Opačný výklad (zastávaný insolvenčním správcem) podle odvolacího soudu nemá dostatečnou oporu v insolvenčním zákoně ani ve vyhlášce o odměně, navíc by v konečném důsledku vedl k přiznání vyšší odměny insolvenčnímu správci na úkor zajištěného věřitele.
Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel v mezích ohlášeného dovolacího důvodu namítá, že soudy nižších stupňů zvolený způsob výpočtu odměny insolvenčního správce (vedoucí k určení částky, která má být zajištěnému věřiteli z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění vyplacena) nemá oporu ani v jazykovém výkladu předmětných ustanovení, ani neodpovídá logice věci. Podle dovolatele je použitý matematický model, podle kterého je „od základu zpeněžení odečtena kromě nákladů i výše odměny insolvenčního správce, aby teprve z tohoto sníženého základu byla pak počítána konečná odměna, naprostým nesmyslem“. Taková konstrukce „popírá podstatu a smysl odměny stanovené zákonem a vyhláškou“, neboť používá dva různé základy (vyšší pro určení nákladů zpeněžení, nižší pro stanovení odměny insolvenčního správce), navíc vede k neodůvodněným rozdílům mezi plátci a neplátci daně z přidané hodnoty.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. Učinil tak proto, že i na rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení je použitelné ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 66/2013, uveřejněné pod číslem 104/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), včetně omezení přípustnosti dovolání podle písmene c) tohoto ustanovení.
V poměrech dané věci je nepochybné, že dovolatelův nesouhlas s napadeným rozhodnutím se omezuje na kritiku závěru, jímž odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v úsudku, že s ohledem na výši odměny insolvenčního správce (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty) má být zajištěnému věřiteli z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění vyplacena (místo dovolatelem navrhované částky 338.618 Kč) částka 342.681,94 Kč, tedy – jinak řečeno – oproti návrhu insolvenčního správce částka nižší o 4.063,94 Kč. Dovolatel tak napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč; současně nejde o žádný z případů, jež by v intencích ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vylučovaly aplikaci takto nastaveného omezení (nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovněprávní). Srov. dále v této souvislosti též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 NSČR 81/2016, sen. zn. 29 NSČR 184/2016 a sen. zn. 29 NSČR 223/2016.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. ledna 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu