ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.80.2017.1
KSBR 27 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 80/2017-P11-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka J. J., narozeného XY, bytem XY, PSČ XY, zastoupeného Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, B. Němcové 432, PSČ 760 01, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 27 INS XY, o přihlášce pohledávky věřitele č. 9, o dovolání věřitele č. 9 P. Š. reality, s. r. o. , se sídlem v Borince při Bratislavě, Borinka 398, PSČ 900 32, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35780151, zastoupeného Mgr. Viktorem Chytkou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2016, č. j. KSBR 27 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 25. února 2016, č. j. KSBR 27 INS XY , Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) odmítl přihlášku pohledávky věřitele P. Š. reality, s. r. o. (dále jen „věřitel č. 9“) ve výši 2 900 000 Kč (bod I. výroku) a určil, že právní mocí tohoto usnesení končí účast věřitele v insolvenčním řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud přihlášku odmítl jako opožděnou, neboť dospěl k závěru, že věřitel č. 9 přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení 3. prosince 2015 a propadná třicetidenní přihlašovací lhůta počítaná od rozhodnutí o úpadku (4. května 2015) uplynula 3. června 2015. Vyšel přitom i ze sdělení insolvenčního správce ze dne 28. ledna 2016, podle něhož věřitel č. 9 insolvenčnímu správci nijak neprokázal oznámení postoupení pohledávky dlužníkovi a dlužníka o postoupení neinformoval ani věřitel č. 9 ani původní věřitelka L. S. (dříve Č.) [dále jen „L. S.“].
K odvolání věřitele č. 9 Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. listopadu 2016, č. j. KSBR 27 INS XY, 2 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud - vycházeje z §430 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a §1879, §1882 odst. 1 a §1886 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a cituje závěry, jež Nejvyšší soud formuloval k výkladu pojmu „na účet postupníka“ v usnesení ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 25 Cdo 2193/2006, uveřejněném pod číslem 100/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R100/2009“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu, a k výkladu pojmu „známý věřitel dlužníka“ v usnesení ze dne 31. května 2012, sen. zn. 29 NSČR 13/2010, uveřejněném pod číslem 138/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 138/2012“), a v usnesení ze dne 22. prosince 2014, sen. zn. 29 NSČR 126/2014 - dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
V návrhu na povolení oddlužení i v seznamu závazků dlužník uvedl svůj závazek ve výši 2 900 000 Kč z titulu smlouvy ze dne 4. dubna 2014, s tím, že jako věřitelku označil L. S.
Dne 5. ledna 2015 byla mezi L. S. (jako postupitelem) a věřitelem č. 9 (jako postupníkem) uzavřena smlouva o postoupení předmětné pohledávky, v níž se strany (kromě jiného) dohodly, že postupitel bude vymáhat nárok svým jménem na účet postupníka.
Tvrzení věřitele č. 9, že postoupení pohledávky bylo dlužníkovi oznámeno ústně, nebylo prokázáno ani v průběhu odvolacího řízení.
I po uplynutí lhůty k podání přihlášky pohledávky vystupovala L. S. jako věřitelka dlužníka (viz její vyjádření ze dne 2. listopadu 2015) a až v podání ze dne 3. prosince 2015 sdělila insolvenčnímu soudu, že „vyčerpala všechny možné prostředky jako postupitel“ a že „aktivní legitimaci v současné době má postupník P. Š. reality, s. r. o. - obchodní korporace Slovenské republiky“.
Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy dlužník o postoupení pohledávky nevěděl, v návrhu na povolení oddlužení uvedl původní věřitelku L. S. a do skončení propadné lhůty k podání přihlášek pohledávek nevyšlo v insolvenčním řízení najevo ničeho o existenci odvolatele jako věřitele dlužníka, pak (přestože insolvenční správce a insolvenční soud nejsou zbaveni ve vztahu k tomuto věřiteli informační povinnosti ve smyslu §430 insolvenčního zákona) zmeškaná lhůta k podání přihlášky se věřiteli nevrací.
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 9 dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda právní povaha zástupce (jeho státní příslušnost, sídlo) má vliv na určení právní povahy zastoupeného, tedy zda zahraniční osobu zastupovanou tuzemským zástupcem lze považovat za tuzemskou osobu, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Podle dovolatele při nepřímém zastoupení určitá osoba nahrazuje vůli jiné osoby, což je významné z pohledu nyní platného občanského zákoníku, který vychází z teorie fikce a statutární či jiné osoby právnických osob tyto osoby jen zastupují. Dovolateli ani nemůže být kladeno k tíži, že jednal prostřednictvím nepřímého zástupce.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že oproti mínění dovolatele se Nejvyšší soud dovoláním předestřenou otázkou již zabýval, přičemž závěry, k nimž dospěl, jsou v souladu s právním posouzením věci odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí.
Jde především o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 NSČR 111/2014, uveřejněné pod číslem 31/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dospěl k těmto závěrům:
1/ Jestliže postoupení pohledávky bylo oznámeno nebo prokázáno dlužníkovi (§526 obč. zák.), pak, s věřitelem dlužníka, který pohledávku vůči dlužníku postoupením nabyl a má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, je insolvenční soud povinen zacházet jako se „známým“ věřitelem ve smyslu §430 insolvenčního zákona i v době, po kterou byl k vymáhání postoupeného nároku povolán (na základě žádosti věřitele - postupníka) postupitel (původní tuzemský věřitel) [svým jménem na účet postupníka].
2/ V literatuře (srov. Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 1425-1426) i v judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 635/2003, z nějž ve svých důvodech dále vychází R 100/2009) panuje shoda v tom, že §530 odst. 1 obč. zák. upravuje věcnou legitimaci k vymáhání postoupené pohledávky tím, že dává postupiteli možnost vymáhat pohledávku svým jménem na účet postupníka. Jde v podstatě o zvláštní případ nepřímého zastoupení, při němž postupitel vymáhá pohledávku svým jménem a je oprávněn podat žalobu, v níž požaduje, aby dlužník plnil přímo jemu, a je oprávněn plnění od dlužníka přijmout; po přijetí plnění od dlužníka je povinen veškeré takto získané užitky předat postupníkovi, není-li ujednáno jinak.
3/ Tím, že postupník (nový věřitel) uzavře s postupitelem (původním věřitelem) podle §530 odst. 1 obč. zák. dohodu o tom, že postupitel bude vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka, nepřichází postupník o postavení věřitele (nabyvatele postoupené pohledávky) v rovině hmotného práva. U těchto typů dohod (žádostí) se předpokládá, že dlužník s nimi (a s postoupením pohledávky) zpravidla nebude obeznámen (vůči němu bude pohledávku vymáhat jeho původní věřitel - postupitel), leč v případě, že postoupení pohledávky bylo oznámeno nebo prokázáno dlužníkovi (§526 obč. zák.), posiluje závěr, že takovou dohodou nepřichází postupník o hmotněprávní postavení věřitele, přímo dikce §530 odst. 1 věty druhé obč. zák.; to totiž v takovém případě vylučuje postupitele z vymáhání pohledávky (podle dohody), jestliže ji vymáhá postupník.
4/ Jestliže se postupitel dohodl s postupníkem, že bude vymáhat postoupenou pohledávku svým jménem na účet postupníka (§530 odst. 1 obč. zák.), je oprávněn podat též insolvenční návrh vůči dlužníku, přihlásit postoupenou pohledávku do insolvenčního řízení a vykonávat v insolvenčním řízení práva náležející věřiteli postoupené pohledávky (viz závěry obsažené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2011, sen. zn. 1 VSPH 113/2011, uveřejněném pod číslem 131/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 NSČR 85/2015).
Se zřetelem k tomu, že podstata nepřímého zastoupení nedoznala změn ani v režimu nyní platného občanského zákoníku, jsou výše uvedené závěry použitelné i pro výklad §1886 o. z.
Rozhodnutí odvolacího soudu je také souladné s R 138/2012, v němž Nejvyšší soud formuloval závěry (napadeným rozhodnutím citované), že věřitel dlužníka, který má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, o kterém však do uplynutí propadné lhůty určené v rozhodnutí o úpadku k podávání přihlášek do insolvenčního řízení nevyjde v insolvenčním řízení ničeho najevo ani z dlužníkem řádně vedeného účetnictví nebo jiných záznamů o majetku a závazcích dlužníka, s nimiž se insolvenční správce včas seznámil, ani jinak, není pro tuto dobu pokládán za známého věřitele dlužníka. Tím, že okolnosti rozhodné pro závěr, že jde o známého věřitele dlužníka, vyjdou při obvyklém (řádném) chodu věcí najevo později (po uplynutí propadné přihlašovací lhůty), není insolvenční správce ani insolvenční soud zbaven povinnosti postupovat ohledně takového věřitele ve smyslu §430 insolvenčního zákona, respektive ustanovení článku 40 nařízení (plnit vůči němu informační povinnost), zmeškaná lhůta k podání přihlášky se však takovému věřiteli nevrací.
K tomu lze dále poukázat na usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 126/2014 (rovněž citované odvolacím soudem), ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 31/2016, ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 73/2016, ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 NSČR 12/2015, a ze dne 21. prosince 2017, sen. zn. 29 NSČR 3/2016, v nichž Nejvyšší soud dodal, že věřitel dlužníka, který nabyl pohledávku vůči dlužníku postoupením a má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, o kterém však do uplynutí propadné lhůty určené v rozhodnutí o úpadku k podávání přihlášek do insolvenčního řízení nevyjde v insolvenčním řízení ničeho najevo ani z dlužníkem řádně vedeného účetnictví nebo jiných záznamů o majetku a závazcích dlužníka, s nimiž se insolvenční správce včas seznámil, ani jinak, jelikož dlužník se o postoupení nedozvěděl (nebyl o něm nikým vyrozuměn) a jako majitele pohledávky dále označoval postupitele, není pro tuto dobu pokládán za známého věřitele dlužníka.
Ze skutkového stavu, z nějž odvolací soud vyšel a který dovoláním nemůže být zpochybněn [především ze skutkového závěru, že L. S. sama předmětnou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásila a že před uplynutím propadné přihlašovací lhůty nebylo postoupení pohledávky dlužníkovi oznámeno (dovolatelem ani L. S.)], se podává plná opodstatněnost závěru, že v době do uplynutí propadné přihlašovací lhůty nebyl věřitel č. 9 známým věřitelem dlužníka a poté, co se jím stal, se mu již nevrací zmeškaná lhůta k podání přihlášky.
Důvod založit přípustnost dovolání k otázce, že neplatnost právního jednání (oznámení o postoupení pohledávky) pro jeho rozpor s jiným právním jednáním (smlouvou o postoupení pohledávky) musí výslovně stanovit zákon, Nejvyšší soud nemá, neboť tuto otázku odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na ní nespočívá.
Pro úplnost budiž poznamenáno (k argumentaci uvedené v článku III. dovolání), že hodnocení důkazů samo nelze úspěšně napadat přípustným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu