ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1053.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1053/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 9. 2018 o dovolání podaném M. Ö. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 2 To 3/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 8/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 33 T 8/2017, byl M. Ö. (dále jen obviněný) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož skutkový děj je popsán v citovaném rozsudku . Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný za použití §58 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože s čepelí dlouhou 205 mm. Dále mu byla výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) stanovena povinnost zaplatit náhradu škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ 41197518, částku ve výši 428.446 Kč, poškozenému M. E. H. G., bytem A., O.-F., částku ve výši 300.000 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl pak poškozený M. E. H. G. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. ř.
V předmětné věci podal obviněný i státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 2 To 3/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. částečně napadený rozsudek zrušil, a to ve výroku o trestu a náhradě škody ve vztahu k poškozenému M. E. H. G. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněný byl za pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a pro jeho výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože s čepelí dlouhou 205 mm. Dále mu byla výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovena povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému M. E. H. G., bytem A., O.-F., částku ve výši 199.271 Kč jako nemajetkovou újmu. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl pak poškozený M. E. H. G. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. ř. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí prvoinstančního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když obecné soudy nepostupovaly řádně při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, během něhož nebyla dodržena zásada vyhledávací, zásada skutkového stavu (§2 odst. 5) a zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6). Obecné soudy vycházely z výpovědi obviněného, neboť výpověď poškozeného byla značně neurčitá, protože po prvním úderu do hlavy nebyl schopen popsat další průběh. Sám uvedl, že viděl svoji partnerku v objetí poškozeného, kterého proto chtěl pouze potrestat, nikoliv zabít. Z auta vzal nůž na svou obranu (rozdílná fyzická konstituce), avšak nehodlal jej použít. Nejdříve poškozeného udeřil dřevěným hranolem a až poté bodl poškozeného do zad a hrudi, když byl poškozeným pevně uchopen. Úmyslem tedy nebylo poškozeného usmrtit, neboť pak by použil útočnou zbraň ihned. Podle názoru obviněného i výpovědi znalkyně byl útok veden střední silou. Zápas mezi obviněným a poškozeným byl veden v pevném sevření, v němž nemohl vyvinout vyšší intenzitu útoku. Obviněný se v dovolání vyjadřuje také k jednání v rozmyslu, kdy poukázal na komentář Beck a závěr soudů, které rozmysl spatřovaly ve vrácení se pro nůž do auta a zcela opomněly jeho obhajobu ohledně své obrany a nezohlednily tak veškeré jeho námitky. Nebyla tak naplněna subjektivní stránka vytýkaného jednání a nebylo ani prokázáno, že jednání bylo vedeno úmyslně někoho usmrtit, a proto by mělo být právně kvalifikováno jako pokus těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku. Na závěr obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů v celém rozsahu a podle §265l odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena k opětovnému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Státní zástupce uvedl, že obviněný opakuje svou obhajobu uplatněnou již v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy bezezbytku vypořádaly s tím, že takto většinu jeho námitek nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud je oprávněn k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoliv procesněprávních, proto nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně závěrů soudů nejsou postaveny na reálném podkladě, neboť nalézací soud věnoval dokazování náležitou pozornost a provedl je v dostatečném rozsahu, hodnotil je řádně, v souladu s jejich obsahem a bez známek jakékoliv deformace odpovídající logickým skutkovým zjištěním. Odvolací soud shledal pochybení pouze ve výrocích o trestu a náhradě škody, přičemž toto pochybení svým rozhodnutím napravil. Námitky ohledně úmyslu usmrtit poškozeného jsou zjevně neopodstatněné, neboť úmysl usmrcení, navíc s rozmyslem, jednoznačně svědčí jak o okolnosti bezprostředně předcházející napadení poškozeného, tak i samotný průběh útoku. Tyto námitky lze pod dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance, neboť obviněný vytýká zejména nedostatky ve sféře dokazování a zjištěného skutkového stavu. Prvotním úmyslem nebylo obviněného usmrtit, hodlal do provozovny vstoupit neozbrojen a řešit s poškozeným provozní záležitosti a vzájemné finanční závazky. Zlom nastal v momentě, kdy spatřil svou družku v blízkém kontaktu s poškozeným. Odešel do auta, chvíli počkal, pak ozbrojen nožem odešel do provozovny, kde vzal ještě dřevěný hranol a bez varování na poškozeného zaútočil nejdříve dřevěným hranolem, pak nožem. Útoku nepředcházel žádný svár a ani v místnosti nebyly žádné nástroje, které by obviněný mohl použít. Tímto je vyvráceno tvrzení obviněného, že se ozbrojil jen na svou obranu. Je na místě akcentovat překvapivost útoku, razanci útoku, četnost a směřování ran nožem, neboť právě ty mířily na životně důležité orgány. Úmysl obviněného byl prokázán i vyhrožováním smrtí poškozenému a družce obviněného. Naplněna byla i kvalifikovaná forma úmyslu, tedy spáchání s rozmyslem, neboť v autě po prvotní návštěvě provozovny mohl posoudit a zvážit základní a podstatné okolnosti a důsledky svého budoucího jednání, způsob provedení činu i prostředky provedení. V několika minutách před útokem se tedy rozhodl, že poškozeného usmrtí pomocí nože, tedy zbraně bezpochyby způsobilé k likvidaci člověka. Okolnost, že útok nenaplánoval do všech podrobností, na věci samé nic nemění, neboť v takovém případě by již bylo namístě dovozovat, že jednání se dopustil nikoliv s rozmyslem, ale po předchozím uvážení. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném hmotněprávním posouzení nespočívá, proto usnesení tohoto soudu není vadné. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména své vlastní výpovědi) a současně svým způsobem prosazoval vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. str. 21–23 rozsudku nalézacího soudu, str. 6–7, bod 20. - 25. rozsudku odvolacího soudu). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je takto v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Současně platí, že takto stabilizovaná skutková zjištění umožňují aplikovat i ustanovení hmotného práva, tedy §140 odst. 2 tr. zákoníku v souvislosti s ustanovením §21 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky, podle nichž nešlo o trestný čin vraždy s rozmyslem podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jednání obviněného nenaplnilo kvalifikovanou formu úmyslu – jednání s rozmyslem a nebyla tak prokázána subjektivní stránka trestného činu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, obviněný vyvozoval nikoli ze skutkových zjištění soudů, jak by to obsahově korespondovalo s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zakládal je na svém nesouhlasu se zjištěním soudů. Námitky obviněného byly koncipovány tak, že proti tomuto skutkovému zjištění soudů postavil svou vlastní verzi skutkového stavu, kterou se snažil prosadit již v původním řízení a která se odvíjela od jeho tvrzení. Uvedené námitky mají vyloženě skutkovou povahu a tím jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak v tomto směru uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Stran námitek obviněného ohledně nejednání s rozmyslem, Nejvyšší soud uvádí, že trestní zákoník upravuje tzv. premeditaci v širším smyslu (lat. praemeditatio ) ve dvou formách, a to ve formě tzv. rozmyslu (reflexe) a ve formě předchozího uvážení (premeditace v užším smyslu). V obou případech úmyslného usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení však musí pachatel alespoň vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení jiného, a s takovým následkem musí být přinejmenším srozuměn (eventuální úmysl), byť rozmyšlení nebo předchozí uvážení bude zpravidla předcházet přímému úmyslu, kdy pachatel smrtelný následek chce (srov. §15 tr. zákoníku). Z toho vyplývá, že na premeditaci je třeba hledět jako na okolnost, jež přistupuje k úmyslu a kvalifikuje tento druh zavinění jako závažnější, neboť pachatel vraždy má nad svým jednáním vyšší míru racionální kontroly, kdy na svém záměru zavraždit setrval, a to i přes momenty jej od tohoto záměru odrazující. Čin takového pachatele je závažnější (společensky škodlivější), neboť jeho rozhodnutí k úmyslnému usmrcení jiného vzniklo na základě zralejší rozumové úvahy. Premeditace není species úmyslu, ale charakterizuje proces rozhodování pachatele zvláštní kvality, ve smyslu rozmyslu nebo zvláštního uvážení, v němž má úmyslné zavinění, jako určitý psychický vztah, svůj počátek. Ač je mezi kvalifikovaným uvážením pachatele a volní složkou úmyslu blízký vztah, zůstává premeditace, na rozdíl od úmyslu, mimo vlastní skutkovou podstatu úmyslného usmrcení. Z toho vyplývá, že premeditace jako zvláštní okolnost může zjevně přistupovat nejen k úmyslu přímému, ale i k úmyslu eventuálnímu (nepřímému), neboť vůle pachatele spáchat trestný čin vraždy, která z procesu premeditace vzešla, nemusí být nutně v podobě chtění či zamířena na výsledek nebo být provázena jistotou, že pachatel svým jednáním takový výsledek (následek) způsobí. Tato vůle může mít jak podobu chtění smrti oběti [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], tak i formu srozumění s její smrtí [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], což výslovně zdůrazňuje i důvodová zpráva k trestnímu zákoníku, byť rozmyšlení nebo předchozí uvážení bude zpravidla předcházet přímému úmyslu, kdy pachatel smrtelný následek chce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1004/2016).
Pokud jde o právní kvalifikaci v předmětné věci, rozmysl je v jednání obviněného jednoznačně patrný. Z výpovědi samotného obviněného vyplývá, že poté, co se z provozovny vrátil do auta, kde setrval nějakou chvíli, vzal si sebou nůž. Během této doby mohl posoudit zásadní okolnosti a důsledky svého předpokládaného, tj. zamýšleného, jednání. Nejen že mohl zhodnotit své zamýšlené jednání z hlediska svědčící pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu. K jednání s rozmyslem přisvědčuje i další okolnost, když při první návštěvě provozovny sebou nůž neměl a až poté, když se do provozovny vrátil, si sebou nůž vzal. Obviněný jednal racionálně směřující k zamýšlenému cíli a na základě zralejší rozumové úvahy. Toto tvrzení je podpořeno i provedeným dokazováním, a to znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který z psychologického hlediska vysvětluje násilné jednání obviněného jako jednání pod vlivem žárlivecké prožitkové dynamiky a afektu zloby, přičemž racionalita není afektem úplně vyloučena. V daném případě se obviněný nejméně v několika minutách před útokem rozhodl, že ke svému jednání použije nůž nacházející se ve vozidle, tedy zbraň, s ohledem na své rozměry a stav, zcela způsobilou k likvidaci člověka. Takto zvolený útok byl motivován žárlivostí vůči poškozenému, když byl přímo konfrontován se situací, kdy zastihl poškozeného v blízkém fyzickém kontaktu s jeho družkou. Za této situace nelze na jednání obviněného, nahlížet jinak než na jednání s rozmyslem ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku. Lze tak uzavřít, že námitky vznesené v tomto směru byly uplatněny právně relevantně, z uvedených důvodů jsou však současně zjevně neopodstatněné.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěly a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu