ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1117.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1117/2018-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 67 To 99/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 165/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 67 To 99/2018, zrušuje.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. K. z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. bere do vazby .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 9 T 165/2017, byl obviněný M. K. uznán vinným jednak pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:
1) v přesně nezjištěnou dobu, na přesně nezjištěném místě, si opatřil platební kartu, vydanou ČSOB, a. s., na jméno I. V., které byla odcizena dne 4. 12. 2015 v době od 23:00 do 23:59 hod. v P., v baru D., a bez souhlasu oprávněné držitelky jí užil:
dne 5. 12. 2015 v 03:54 hod. v P., W., ve spodní hale železniční stanice Praha Hlavní nádraží, u terminálu Dopravního podniku hl. m. Prahy, kdy se 1x pokusil zakoupit jízdenky v hodnotě 480 Kč, avšak transakce byla zamítnuta, a tímto jednáním se pokusil o způsobení škody ve výši 480 Kč,
2) v přesně nezjištěnou dobu, na přesně nezjištěném místě, si opatřil platební kartu, vydanou Českou spořitelnou, a. s., na jméno K. N., které byla odcizena v noci ze 4. 12. 2015 do 5. 12. 2015 v P., v klubu H., a bez souhlasu oprávněné držitelky jí užil:
dne 5. 12. 2015 v 03:57 hod. v P., W., ve spodní hale železniční stanice Praha Hlavní nádraží, u terminálu Dopravního podniku hl. m. Prahy, kdy se 1x pokusil zakoupit jízdenky v hodnotě 480 Kč, avšak transakce byla zamítnuta, a tímto jednáním se pokusil o způsobení škody ve výši 480 Kč,
3) v přesně nezjištěnou dobu, na přesně nezjištěném místě, si opatřil platební kartu, vydanou Českou spořitelnou, a. s., na jméno B. K., který ji ztratil v nočních hodinách dne 31. 12. 2015 na přesně nezjištěném místě v P., a bez souhlasu oprávněného držitele jí užil:
dne 5. 12. 2015 v době od 04:05 do 04:09 hod. v P., W., ve spodní hale železniční stanice Praha Hlavní nádraží, u terminálu Dopravního podniku hl. m. Prahy, společně se samostatně stíhaným J. V., ke dvěma nákupům jízdenek v celkové hodnotě 960 Kč (2x 480 Kč) a 4x se pokusil zakoupit jízdenky v hodnotě 1.456 Kč (2x 480 Kč, 1x 344 Kč. 1x 152 Kč), avšak transakce byla zamítnuta, a tímto jednáním způsobil poškozenému škodu v celkové výši 960 Kč a pokusil se o způsobení škody ve výši 1.456 Kč,
4) v přesně nezjištěnou dobu, na přesně nezjištěném místě, si opatřil platební kartu, vydanou Českou spořitelnou. a. s., na jméno H. T., kterému byla odcizena 24. 1. 2016. kolem 07:00 hod., v P. na K. náměstí, a bez souhlasu oprávněného držitele jí užil:
dne 24. 1. 2016 v době od 08:27 do 08:31 hod. v P., W., ve spodní hale železniční stanice Praha Hlavní nádraží, u terminálu Dopravního podniku hl. m. Prahy, ke třem nákupům jízdenek v celkové hodnotě 1.440 Kč (3x 480 Kč) a 2x se pokusil zakoupit jízdenky v hodnotě 960 Kč (2x 480 Kč), avšak transakce byla zamítnuta, a tímto jednáním způsobil poškozenému škodu v celkové výši 1.440 Kč a pokusil se o způsobení škody ve výši 960 Kč,
5) v přesně nezjištěnou dobu, na přesně nezjištěném místě, si opatřil platební kartu, vydanou Českou spořitelnou, a. s., na jméno I. M., která jí byla odcizena dne 24. 5. 2016 kolem 19:00 hod. v tramvaji, a bez souhlasu oprávněné držitelky jí užil:
dne 2. 6. 2016 v 15:14 hod. v P., W., ve spodní hale železniční stanice Praha Hlavní nádraží, u terminálu Dopravního podniku hl. m. Prahy, kdy se 1x pokusil zakoupit jízdenky v hodnotě 496 Kč, avšak transakce byla zamítnuta, a tímto jednáním se pokusil o způsobení škody ve výši 496 Kč,
6) v přesně nezjištěnou dobu, na přesně nezjištěném místě, si opatřil platební kartu, vydanou Komerční bankou, a. s., na jméno M. M., kterému byla odcizena nebo ji ztratil, a bez souhlasu oprávněného držitele jí užil:
dne 4. 6. 2016 v době od 16:43 do 16:58 hod. v P., W., ve spodní hale železniční stanice Praha Hlavní nádraží, u terminálu Dopravního podniku hl. m. Prahy, ke dvěma nákupům jízdenek v celkové hodnotě 968 Kč (1x 480 Kč, 1x 488 Kč), a tímto jednáním způsobil poškozenému škodu v celkové výši 968 Kč,
celkem způsobil škodu ve výši 3.368 Kč a pokusil se o způsobení škody ve výši 3.872 Kč,
přičemž tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. 14 Tm 17/2007, který nabyl právní moci dne 11. 12. 2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 13 Tmo 104/2007, pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb. a další, k trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání 30 měsíců, který vykonal dne 7. 7. 2013 .
Za to byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému B. K., bytem P., N. D., škodu ve výši 960 Kč, a poškozenému H. T., bytem P., P., škodu ve výši 1.440,- Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 9 T 165/2017, podal obviněný prostřednictvím advokáta odvolání, které směřoval jen do výroku o uloženém trestu odnětí svobody.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 67 To 99/2018 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný M. K. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 310–312), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. , tedy proto, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Obviněný namítl, že opatřením soudu prvního stupně mu byl dne 16. 2. 2018 na základě §251 odst. 2 tr. ř. ustanoven obhájce, přičemž však v odůvodnění opatření nebylo blíže specifikováno, zda se jedná o ustanovení za účelem toliko odůvodnění odvolání, či také za účelem obhajoby v odvolacím řízení. Ve světle judikatury Nejvyššího soudu je třeba takovou situaci vykládat ve prospěch obviněného, tedy, že se jednalo o ustanovení jak za účelem odůvodnění odvolání, tak obhajoby. Obhájce však o konání veřejného zasedání nebyl informován, a ve věci proběhlo veřejné zasedání v nepřítomnosti obhájce. Přítomnost obhájce ve veřejném zasedání byla zásadní procesní podmínkou pro jeho konání, jelikož odvolací soud ve veřejném zasedání rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a v tomto smyslu prováděl úkon trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. Má proto za to, že tímto postupem odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva na obhajobu, jež je zakotveno v ustanovení §2 odst. 13 tr. ř., jakož i v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práva svobod, a které je rovněž součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265 l odst. 1 tr. ř. a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 67 To 99/2018, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 31. 8. 2018 (č. l. 321). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněných a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 67 To 99/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Jedná se o porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. §36 tr. ř. a §42 zákona č. 218/2003, Sb. zákona o soudnictví ve věcech mládeže), neboť právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou, vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je však svým vymezením užší , neboť jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu . Pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (R 48/2003, R 23/2007-II., NS 17/2002-T 413 a NS 19/2003-T 455). Současně má Nejvyšší soud za to, že výklad tohoto dovolacího důvodu nelze pojímat čistě restriktivně, a že tedy pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou splněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003). Naplnění tohoto dovolacího důvodu nicméně nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby (srov. NS 19/2003-T 455 a TR NS 17/2005-T 806).
Obviněný namítl, že opatřením soudu prvního stupně mu byl dne 16. 2. 2018 na základě §251 odst. 2 tr. ř. ustanoven obhájce, přičemž však v odůvodnění opatření nebylo blíže specifikováno, zda se jedná o ustanovení za účelem toliko odůvodnění odvolání, či také za účelem obhajoby v odvolacím řízení, přičemž následně nebyl obhájce soudem informován o konání veřejného zasedání, a ve věci proběhlo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Tímto bylo porušeno jeho právo na obhajobu zakotvené v ustanovení §2 odst. 13 tr. ř., jakož i v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud shledal námitku obviněného opodstatněnou.
Hlavní líčení v projednávané věci proběhlo dne 5. 12. 2017, a to za nepřítomnosti obviněného. Ten byl na podkladě příkazu k zatčení ze dne 20. 11. 2017 za účelem doručení obžaloby a předvolání k hlavnímu líčení dne 28. 11. 2017 předveden a krátkou cestou mu byl doručen opis obžaloby a předvolání k hlavnímu líčení na den 5. 12. 2017, a zároveň byl upozorněn, že pokud se k hlavnímu líčení nedostaví, bude jednání konáno v jeho nepřítomnosti. Rozsudek soudu prvního stupně byl obviněnému doručen dne 8. 1. 2018 (doručenka na č. l. 233). Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný podání označené jako odvolání (č. l. 236), jelikož však nesplňovalo podmínky ustanovení §249 odst. 1 tr. ř., byl obviněný vyzván k nápravě s tím, že pokud tak neučiní a nezvolí si sám obhájce, tento mu bude podle §251 odst. 2 tr. ř. ustanoven za účelem odůvodnění odvolání, popř. i obhajování v odvolacím řízení (č. l. 238). Opatřením soudu prvního stupně ze dne 16. 2. 2018, č. j. 9 T 165/2017-240, byl obviněnému na základě §251 odst. 2 tr. ř., tedy z důvodu nutné obhajoby, ustanoven obhájce ex offo Mgr. Ing. Lukáš Blahuš.
Ustanovení §251 odst. 2 tr. ř. říká, že nemá-li obžalovaný, který podal odvolání nesplňující náležitosti obsahu odvolání podle §249 odst. 1, obhájce, vyzve ho předseda senátu k odstranění vad ve lhůtě osmi dnů a poskytne mu k odstranění vad odvolání potřebné poučení. Nevedlo-li to k nápravě nebo vyžaduje-li to povaha projednávané věci, a obžalovaný si sám obhájce nezvolil, ustanoví mu ho za účelem jen odůvodnění odvolání nebo i obhajování v odvolacím řízení předseda senátu a dále postupuje podle odstavce 1.
V opatření soudu ze dne 16. 2. 2018 však není blíže specifikováno, zda se ustanovení obhájce vztahuje toliko k úkonu odůvodnění odvolání obviněného, nebo zda se jedná i o ustanovení za účelem obhajoby u veřejného zasedání. Odůvodnění odvolání bylo soudu doručeno dne 1. 3. 2018 (č. l. 244–247) a veřejné zasedání bylo nařízeno na 9. 4. 2018, přičemž z předkládací zprávy je zřejmé, že advokát obviněného o datu konání veřejného zasedání nebyl vyrozumíván (č. l. 250). Veřejné zasedání bylo následně za účelem opětovného obeslání odročeno na 9. 5. 2018 (č. l. 268), ale ani o tomto nebyl advokát vyrozuměn. Obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil a toto proběhlo v jeho nepřítomnosti (č. l. 282-283). Usnesení odvolacího soudu bylo následně doručeno jak obviněnému (fikce), tak i Mgr. Ing. Lukáši Blahušovi, a to dne 25. 5. 2018 (doručenka č. l. 288).
Pokud nebylo v rámci opatření o ustanovení obhájce jasně vymezeno, k jakým úkonům, případně v jakém rozsahu je stanovena obhajovací povinnost ustanoveného advokáta, jedná se o pochybení soudu, kteréžto nelze přičítat k tíži obviněného. Jinými slovy je tak třeba mít za to, že obhajoba je tu myšlena v tom nejširším možném pojetí, tedy v rámci ustanovení §251 odst. 2 tr. ř. se bude jednat nejen o úkon sepsání odvolání, ale i o obhajobu v celém odvolacím řízení. To se ostatně podává i z judikatury Nejvyššího soudu, na níž zcela správně poukazuje i dovolatel. Z ustanovení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1739/2016 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2017), se podává, že není-li v opatření o ustanovení obhájce jeho účel jasně a určitě vymezen, je nutno takovou neurčitost vykládat ve prospěch obviněného jako ustanovení obhájce jak za účelem odůvodnění odvolání, tak i obhajování v celém odvolacím řízení. Jestliže za takové situace odvolací soud nevyrozuměl obhájce obviněného o konání veřejného zasedání, ačkoliv ho vyrozumět měl, v důsledku čehož obhájce při veřejném zasedání nebyl přítomen, došlo k porušení práva na obhajobu, které naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Je tak nutno konstatovat, že postupem odvolacího soudu, který nevyrozuměl obhájce obviněného o konání veřejného zasedání, ačkoliv ho vyrozumět měl, neboť obhájce byl obviněnému ustanoven i za účelem jeho obhajování v odvolacím řízení ve smyslu §251 odst. 2 tr. ř., bylo obhájci obviněného následně znemožněno účastnit se veřejného zasedání a poskytnout obviněnému náležitou obhajobu, čímž došlo k porušení práva obviněného na obhajobu, jež je zakotveno v §2 odst. 13 tr. ř., jakož i v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přítomnost obhájce obviněného na veřejném zasedání byla navíc zásadní procesní podmínkou pro jeho konání, jelikož odvolací soud ve veřejném zasedání rozhodoval o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně a v tomto smyslu prováděl úkon trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním.
IV.
Z výše rozvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 67 To 99/2018, a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc při dodržení ustanovení garantujících právo obviněného na obhajobu v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku soudu nalézacího, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci i vykonatelnosti výrok o trestu z tohoto rozsudku a v příslušném výkonu trestu na dovolateli nelze pokračovat. Zde je namístě připomenout, že výrok podle §265 l odst. 4 tr. ř., který je povinen dovolací soud za daného stavu učinit, je výrokem neoddělitelným, přičemž z hlediska tohoto rozhodnutí dovolatel žádné návrhy ani připomínky v rámci podaného dovolání neučinil. Nejvyšší soud proto následně rozhodl tak, že se M. K. bere do vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř., protože z jeho jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne důvodná obava, že při propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestu vyhnul, případně že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na jeho osobu, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 9. 2018
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata