ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1181.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1181/2018-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2018 o dovolání podaném M. N. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 3 To 8/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 101/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 71 T 101/2017, byl M. N. (dále jen obviněný) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks černé kovové kulaté lahve (spreje) o průměru 2 cm, dlouhé 9,5 cm, nahoře ukončenou červeným spouštěčem, s nápisem P., nacházející se t. č. v depozitu 5. OOK SKPV MŘ Policie Ostrava na ul. Strmá 14 v Ostravě – Mariánských Horách pod č. j. KRPT-52939-216/TČ-2017-070775-0522. Stejným rozsudkem bylo rozhodováno o vině spoluobviněných F. Č. a F. M. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody, kterou byl povinen zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněnými poškozeným. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. H. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného M. N., spoluobviněného F. M. a spoluobviněného F. Č. rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 3 To 8/2018, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně shrnul průběh trestního řízení a následně namítl, že soud nalézací i odvolací posoudily důkazy zcela jednostranně a pouze v neprospěch obviněného. Ačkoliv obviněný vznesl obdobné námitky v rámci obhajoby již proti rozhodování nalézacího soudu, i nadále trvá na tom, že se soudy s jeho námitkami řádně nevypořádaly. Namítá, že nalézací soud vycházel pouze z výpovědi poškozeného a vůbec nevzal v úvahu výpověď jednotlivých obviněných, když se vzájemně neliší a vzájemně do sebe zapadají, setrvávají na stejném popisu událostí a potvrzují jinou verzi, než podal poškozený. Neztotožňuje se s názorem soudů, že spoluobvinění měnili výpověď ve snaze se vyvinit ze svého trestného jednání, avšak u hlavního líčení shodně tvrdili, že se násilného jednání vůči poškozenému obviněný neúčastnil. Takové tvrzení spoluobviněným nijak nepomohlo a ani pomoc nemohlo, a proto nezbývá, než tuto část výpovědi vyhodnotit jako pravdivou. Obviněný namítá, že se bitky neúčastnil, vrátil se zpět až po telefonním hovoru se spoluobviněným Č., stál bokem, do ničeho nezasahoval a snažil se útočníky a poškozeného od sebe odtáhnout. Snad v tomto okamžiku poškozený mohl nabýt dojmu, že je atakován i obviněným. Poškozený byl velice otřesen, proto možná neviděl (slzný plyn v očích), kolik osob ho bije. Z provedené analýzy komunikačního provozu vyplývá, že spoluobvinění říkají pravdu, že se obviněný od nich odpojil a vrátil se, až když bitka probíhala. Kamerové záznamy neprokazují, že by se jednalo o obviněného a spoluobviněné, ani na nich není zachycen náznak konfliktu i mezi obviněným, spoluobviněnými a poškozeným. Dále namítá nesprávný způsob přehrání kamerových záznamů u hlavního líčení, neboť záznamy byly přehrány na malé obrazovce notebooku položeném na stole senátu a nebylo v něm nic v podstatě vidět (i důvodu nevyhovující grafiky), přičemž soud disponuje několika jednacími síněmi s velkými televizními monitory. Obviněný si je vědom, že byl trestán několikrát za majetkovou trestnou činnost, ale nikoliv za násilí. Jednání obviněného by mohlo být kvalifikováno pouze jako trestný čin nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského sodu v Ostravě ze dne 22. 1. 2018, č. j. 3 To 8/2018-610, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2017, č. j. 71 T 101/2017-555, v celém rozsahu zrušil a vrátil věc k novému projednání rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který k dovolacím námitkám uvedl, že nastíněnou dovolací argumentaci nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit. Nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (procesní právo, nikoliv hmotné právo). Obviněný se domáhá změny hodnocení provedených důkazů, a v návaznosti na to o prosazení své vlastní představy o skutkovém stavu, proto podle názoru státního zástupce nemohou být námitky obviněného pod uplatněný dovolací důvod přiřazeny. Mohlo by se tak stát pouze výjimečně, a to kdyby bylo zjištěno, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů existují extrémní rozpory, tedy situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K žádné takové extrémní vadě však v tomto případě nedošlo, ačkoliv si lze podle státního zástupce hypoteticky představit i jiné hodnocení důkazů, než které provedly soudy, tak jejich skutkové závěry extrémně vadné nejsou, neboť v konečném důsledku mají oporu v provedeném dokazování (věrohodná výpověď poškozeného podpořena všemi ostatními provedenými důkazy, nevěrohodná výpověď obviněného a spoluobviněných). Hodnocení důkazů a skutkových zjištění, která svědčí o vině obviněného (srov. str. 12–15 rozsudku okresního soudu, str. 5–8 usnesení krajského soudu) a z nich učiněný závěr, že vina obviněného je dostatečně prokázána, za extrémně vadný označit nelze. Se stanoviskem soudů o vině prokázané bez důvodných pochybností lze souhlasit, stejně tak lze souhlasit se závěrem o nevěrohodnosti verze obviněného, resp. pachatelů, kterážto nevěrohodnost je dána též tím, že žádný pervitin, kvůli kterému mělo ke konfliktu podle verze obviněného dojít, nebyl nalezen. Pod uplatněný dovolací důvod nelze přiřadit ani námitku o posouzení jednání jako nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nevychází ze skutkových zjištění soudů, nýbrž z vlastní představy obviněného. Bezpředmětná je též výtka týkající se přehrání kamerových záznamů (netýká se hmotněprávního posouzení). Zároveň je nutno konstatovat, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení. Soudy se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž označily tyto výhrady za nedůvodné. Z judikatury dovolacího soudu totiž vyplývá, že opakuje-li dovolatel v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 6 Tdo 115/2012). Na závěr státní zástupce navrhl, aby předmětné dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní, přičemž takové námitky, kterým by bylo možné přiznat právní relevanci s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podaném dovolání absentovaly. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (výpověď poškozeného, výpovědi spoluobviněných, kamerové záznamy) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci, kdy útoku na poškozeného se neúčastnil, nekopal do něho, neboť se ke spoluobviněným vrátil až po telefonním hovoru a stál pouze opodál a do ničeho nezasahoval. Poškozený přes slzný plyn v očích nemusel rozeznat, které osoby do něho kopali, ale pouze věděl, že se kolem něho nacházejí osoby tři.
Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. zejména str. 13–16 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 5–8 rozsudku soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Nadto Nejvyšší soud dodává, že nalézací soud, z jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, zcela řádně a správně uvedl, že výpověď poškozeného v hlavním líčení byla ve shodě s výpovědí v rámci přípravného řízení, kdy poškozený velmi podrobně a konkrétně popsal jednání obviněného a spoluobviněných, podíl každého z nich na spáchání trestné činnosti, dále shodně popsal okamžiky předcházející incidentu i po něm. Soud nemá důvod pochybovat o věrohodnosti tohoto svědka, který jednak vypovídal po poučení o následcích křivého obvinění a křivé výpovědi, a jednak jeho výpověď není osamocena, nýbrž koresponduje s výpovědí dalších svědků (str. 14 rozsudku nalézacího soudu). O věrohodnosti výpovědi poškozeného M. H. svědčí především kamerový záznam, zachycující jeho příchod před Dům kultury ve 02:45:00 hodin (str. 7 usnesení odvolacího soudu) .
Námitkou ohledně promítání kamerových záznamů u hlavního líčení se zabýval již soud druhého stupně, který zcela správně uvedl, že kamerové záznamy nebyly provedeny v rozporu s procesními předpisy trestního řádu. Kamerové záznamy zachycují příchod poškozeného k Domu kultury V. a byly řádně přehrány u hlavního líčení konaného dne 24. 10. 2017 za přítomnosti všech obžalovaných a jejich obhájců a těmto bylo umožněno se k důkazům vyjádřit. Kamerový záznam je ve velmi dobré kvalitě a chování poškozeného je na něm dobře patrné a zřetelné. S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožnil.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavá, a naopak nelze jednání obviněného kvalifikovat jako nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nevychází ze skutkových zjištění soudů, nýbrž z vlastní představy obviněného.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 10. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu