ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1244.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1244/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání A. J. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 156/2018, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 Nt 1001/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 156/2018, a zároveň se zrušuje usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 3 Nt 1001/2016.
II. Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Třebíči přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. ZT 357/2015, bylo podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněné A. J. pro skutek spočívající v tom, že „nejméně v období od ledna 2015 XY, okr. XY, XY, případně jinde, vytrvale dlouhodobě nebezpečně pronásledovala prostřednictvím opakovaných telefonátů z různých telefonních čísel, často s obscénním a výhrůžným obsahem nejen v denní, ale i v noční době, s dopadem na psychiku oběti tím, že 1./ od ledna 2015 do 30. 9. 2015 dlouhodobě pronásledovala D. B., nar. XY, kterou telefonicky kontaktovala v intenzitě nejméně třicet telefonních hovorů denně, v denních i nočních hodinách na její telefonní číslo XY, a žádala po ní navrácení strojních zařízení z restitučních záležitostí jejího švagra P. B., případně finančních prostředků z restituce ve výši kolem 200.000,- Kč s tím, že pokud jí stroje nebo peníze nedá, tak se postará o to, aby měli s manželem velké problémy, čímž omezuje proti její vůli v obvyklém způsobu života zásady do sféry osobního, rodinného, ale i profesního života s narušením běžných osobních aktivit D. B., přestože ji opakovaně žádala, aby jo neobtěžovala a nekontaktovala, 2./ v období od 1. 10. 2015 do 22. 10. 2015 nebezpečně pronásledovala J. M., nar. XY, tím, že mu v intenzitě nejméně 10-15x za hodinu telefonovala do advokátní kanceláře v XY na ulici XY, na telefonní číslo XY, přičemž mu vytýkala, že zastupuje ,zloděje a lumpy‘, čímž měla na mysli manžele B. s tím, že na něj podá stížnost na advokátní komoru, zničí jeho kariéru, a zlikviduje jej, čímž omezovala proti jeho vůli v obvyklém způsobu života zásady do sféry osobního, rodinného, ale i profesního života s narušením běžných osobních aktivit J. M., přestože ji opakovaně žádal, aby jej neobtěžovala a nekontaktovala“ , v němž byl spatřován přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku, neboť bylo zjištěno, že obviněná nebyla s ohledem na své závažné duševní onemocnění v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědná. Toto usnesení nabylo právní moci dne 6. 6. 2016. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči následně podal u tamního okresního soudu ohledně jmenované návrh na uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě podle §99 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 3 Nt 1001/2016, bylo A. J. podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
3. O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podala A. J. (dále jen „dovolatelka“ či „obviněná“), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 156/2018, jímž podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost jako nedůvodnou zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 156/2018, podala dovolatelka prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž uplatnila důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j), l) tr. ř.
5. Dovolatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že nebyly splněny podmínky vyžadované zákonem pro uložení ochranného léčení. Soud prvního stupně uzavřel, že se dopustila činu jinak trestného, aniž by k posouzení této otázky provedl nezbytné dokazování, soud druhého stupně pak správnost těchto závěrů potvrdil. Soud prvního stupně pouze konstatoval, že měl k dispozici přehled telefonních hovorů, sama dovolatelka však předložila přehled vyžádaný od telefonního operátora, který se zásadně liší v počtu uskutečněných telefonních hovorů. Tyto odlišné důkazy soud nijak nevyhodnotil. Prokázáno nebylo ani to, že by jednání dovolatelky bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví poškozených, či jejich rodin. O tom nesvědčí ani vyjádření poškozených.
6. Obsáhlé výhrady uplatnila dovolatelka vůči závěrům znaleckých posudků z odvětví psychiatrie, které pokládá za zcela chybné. Zejména odmítá, že by její tvrzení o restitučních nárocích byla bludem, když tyto okolnosti nebyly vůbec zjišťovány a prověřovány. V tomto směru byla chybně vyhodnocena i jí předložená listina o půjčce. Definitivní závěr o spolehlivosti podkladových materiálů měly učinit orgány činné v trestním řízení, aby znalci nemuseli vycházet ze spekulativních a subjektivních údajů. Dovolatelka poukázala i na předloženou dohodu o vypořádání oprávněné osoby z 20. 9. 1995 uzavřenou mezi ní a její sestrou jako oprávněnými osobami a Statkem S. jako povinnou osobou, na potvrzení P. B. o půjčce i na obsah insolvenčního spisu, když tyto důkazy prokazují, že restituované zemědělské stroje převzali B., kteří v současnosti dluží mnoha lidem a jsou v insolvenci. Skutečnost, že své nároky dovolatelka nevymáhala soudně, nemůže být důkazem, že jde z její strany o blud.
7. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 156/2018, usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 3 Nt 1001/2016, i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
8. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nesouhlasí s názorem obviněné, že by rozhodnutí soudu o uložení ochranného léčení bylo zatíženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Tento závěr obviněná odvozuje pouze od vlastního selektivního hodnocení shromážděných důkazů. Státní zástupce má však za to, že opatřenými důkazy byl dostatečně prokázán závěr, že se obviněná stíhaného jednání skutečně dopustila a toto jednání zároveň vykazuje všechny znaky stíhaného přečinu. Obviněná totiž opakovaně ve velkém množství případů adresovala poškozeným obtěžující telefonáty s agresivním a výhružným obsahem, jimiž se pokoušela poškozené zastrašovat pro domnělé křivdy, které měla utrpět. Ve své činnosti pokračovala po delší dobu a s výraznou frekvencí, přičemž obsahem jejích útoků byla i pohrůžka profesní újmy vůči poškozenému M. Námitky údajného nesouladu zajištěných údajů telekomunikačního provozu s výpisy za provedené hlasové služby, kterých se dovolává obviněná, se opírají o výpisy z jiného období, než byla doba její nejvyšší aktivity vůči poškozeným, navíc nevyvrací závěr, že obviněná kontaktovala poškozené z různých telefonních čísel. Soud rozhodující o uložení ochranného opatření sice nebyl nijak vázán skutkovými a právními závěry státního zástupce, jež vedly k rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněné, avšak vzhledem ke všem opatřeným důkazům nelze podle státního zástupce dovozovat pochybení v postupu soudu prvního stupně, pokud se na podkladě vlastní úvahy s těmito závěry ztotožnil. V tomto směru lze proto závěr okresního soudu o tom, že obviněná se dopustila činu jinak trestného, považovat za správný a zákonu odpovídající.
9. Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkou obviněné, že pro uložení ochranného léčení nebyly naplněny věcné důvody. Potřebu uložení tohoto ochranného opatření shledal soud v nebezpečí opakování obdobného jednání obviněné, přičemž závěr o nutnosti uložit takové ochranné opatření jen posiluje nekritický náhled obviněné na její jednání a její neochota podrobit se případně terapii dobrovolně. Mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů pak stojí rozsáhlé výhrady obviněné proti ve věci zpracovaným znaleckým posudkům, když je z nich toliko patrno, že odmítá akceptovat jejich odborné závěry, aniž by však tyto výhrady obsahovaly konkrétní skutečně reálné, nikoli domnělé vady. Pokud zpochybňuje dílčí zjištění revizního znaleckého posudku ve vztahu k posouzení skutečného obsahu listiny dokládající existenci údajné pohledávky obviněné, nijak tato námitka nezpochybňuje celkovou věcnou správnost tohoto posudku, který se opírá o mnohem širší komplex zjištění a výsledky provedených vyšetření, včetně zjištěného organického poškození mozku. I kdyby tedy měla obviněná pravdu v tom, že znalci smysl této listiny vnímali opačně, na jejich odborné závěry o bludné produkci obviněné by tato skutečnost neměla žádný vliv. Za nedůvodné pokládá i další výhrady obviněné vůči znaleckým posudkům. Námitky obviněné ohledně údajně nepravdivých závěrů považuje za produkt zjevně do jisté míry narušeného kontaktu obviněné s realitou, když sama obviněná zdůrazňuje, že údajnou pohledávku stojící v pozadí jejího jednání má mít za P. B., nikoli však za poškozenými D. B. a M. B., tím méně za J. M.
10. Za těchto okolností má státní zástupce za to, že závěr o nutnosti působit na obviněnou uložením ochranného opatření v podobě ochranného léčení v ambulantní formě má náležitý důkazní podklad. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo podle něj i dostatečně odůvodněno a nevykazuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., když současně vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve přezkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. e), h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podmínky pro uložení ochranných opatření, jimiž trestní zákoník (§98) rozumí ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci a ochrannou výchovu, jsou vymezeny v příslušných ustanoveních hlavy V., dílu třetího cit. zákona, v případě ochranného léčení konkrétně v ustanovení §99 tr. zákoníku.
16. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení jemu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa, jež by se uplatnila v nyní posuzovaném případě).
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení podaného dovolání.
IV.
18. Podle §99 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §40 odst. 2 tr. zákoníku a §47 odst. 1 tr. zákoníku, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Ustanovení §99 odst. 1 tr. zákoníku upravuje obligatorní ukládání ochranného léčení pachateli, který spáchal trestný čin buď ve stavu zmenšené nepříčetnosti (aniž by si ho zaviněně přivodil pod vlivem návykové látky) nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou nebo se jedná o osobu, která není pro nepříčetnost trestně odpovědná a její pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle §99 odst. 4 tr. zákoníku podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.
19. Předpokladem uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku pachateli činu jinak trestného je současné splnění pěti podmínek, jimiž je to, že:
a) se stal skutek,
b) tento skutek má znaky trestného činu, resp. činu jinak trestného,
c) obviněný je pachatelem tohoto skutku,
d) obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný,
e) pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný.
20. Soudy prvního i druhého stupně v posuzované věci sice vyslovily závěr, že se dovolatelka dopustila činu jinak trestného, který by (v případě trestně odpovědného pachatele) naplňoval znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm a), c), d) tr. zákoníku, závěr o naplnění znaků uvedeného přečinu však víceméně převzaly z odůvodnění rozhodnutí státního zástupce, jímž bylo pro nepříčetnost dovolatelky její trestní stíhání zastaveno. Obsáhlé dokazování soustředil soud prvního stupně na posuzování duševního stavu dovolatelky, další důkazy, které by mohly důsledně objasnit povahu posuzovaného jednání, však neprovedl, i když se nabízelo realizovat dokazování na podkladě materiálů shromážděných v návaznosti na trestní stíhání obviněné. V samotném rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o uložení ochranného léčení, pak nebyl vůbec popsán vlastní skutek, jímž se měla dovolatelka dopustit činu jinak trestného.
21. V souvislosti s právním posouzením jednání, které měla obviněná spáchat, nutno připomenout, že přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, d) omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, nebo e) zneužije jeho osobních údajů za účelem získání osobního nebo jiného kontaktu, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
22. Všem výše uvedeným formám jednání zahrnutým pod dlouhodobé pronásledování je, jak již bylo výše zmíněno, tedy společné to, že zákon k jejich trestnosti vyžaduje současné splnění další podmínky, a to jejich způsobilosti vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví poškozeného nebo o život a zdraví jemu blízkých osob. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Za důvodnou obavu o zdraví své nebo osoby blízké je třeba považovat nejen obavu o zdraví fyzické, ale také obavu ze způsobení psychických poruch (to může být např. i případ matky, která se v obavě o dítě, jež se vrátí domů ze školy s dvouhodinovým zpožděním, nervově zhroutí nebo se obává, že se zhroutí, pokud jí pachatel opakovaně vyhrožuje, že dítěti ublíží). Vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování, zneužívání osobních údajů či omezování v obvyklém způsobu života musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování, zneužívání osobních údajů či omezování v obvyklém způsobu života, neboť je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov či jiných aktů, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Naproti tomu z okolnosti, že výhrůžka či jiné pronásledování bylo učiněno vůči starší osamělé ženě nebo dítěti, lze usuzovat, že i méně závažné vyhrožování nebo jiné pronásledování bylo způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu. Podobně, pokud bylo vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele výhrůžky splnit či dosáhnout cíle jiného uvedeného pronásledování (např. výhrůžka ublížením na zdraví byla doprovázena šermováním nožem či pozvednutím jiné zbraně, zasláním konkrétního výhrůžného dopisu apod.), bude též možno dovodit, že byla způsobilá vzbudit důvodnou obavu. Vzbuzením důvodné obavy o život nebo zdraví poškozeného je třeba v souladu s ustáleným výkladem rozumět výraznější tísnivý pocit ze zla, kterým je vyhrožováno, přičemž je ovšem třeba každý případ posuzovat velmi individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, zejména pak k povaze výhrůžky, k fyzickým a povahovým vlastnostem pachatele ve srovnání s charakteristikami poškozeného, apod. (např. výhrůžka uplatněná vůči dítěti u něj může vyvolat důvodný pocit ohrožení mnohem snadněji než tatáž forma projevu uplatněná vůči zkušené dospělé osobě). Pod důvodné obavy o život nebo zdraví samozřejmě patří způsobení jak fyzických, tak psychických poruch zdraví, ke kterým v důsledku pronásledování pachatele velmi často dříve či později dochází a které pak u postižené osoby významně ovlivňují způsob života po nikoli jen krátkou, přechodnou dobu. U nebezpečného pronásledování nadto dochází téměř vždy ke kumulaci a eskalaci nebezpečných projevů chování, která svým komplexním rozsahem a narůstající intenzitou oběť často psychicky či fyzicky trvale poškodí (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 3290) .
23. V rozhodnutí, jímž bylo dovolatelce uloženo ochranné léčení, tak nebyla vyjádřena jednoznačná a určitá skutková zjištění vymezující skutek, jehož se měla dovolatelka dopustit, poté nemohla být zdůvodněna ani v úvahu přicházející právní kvalifikace posuzovaného jednání. Pochyby přitom může vzbuzovat především to, zda jednání, které jinak mohlo mít povahu soustavného obtěžování, bylo skutečně objektivně způsobilé vyvolat v poškozených důvodnou obavu o jejich život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jim blízkých. V této souvislosti bude nutné vzít v úvahu i věk a zdravotní stav obviněné, jakož i povahu sdělení adresovaných poškozeným. V případě D. B. šlo přitom o poškozenou, která se v minulosti s obviněnou osobně setkala a věděla, o koho se jedná.
24. Důkazy vztahující se k objasnění skutku, jehož se měla obviněná dopustit, by měly blíže osvětlit i motivaci jednání obviněné. I když měla mít obviněná pohledávku za P. B., švagrem poškozené D. B., mělo jít zřejmě o poskytnutí prostředků za účelem zemědělského hospodaření a sama svědkyně B. uvedla, že rodina provozuje zemědělskou farmu. Dlužník obviněné P. B. pak nikdy jako svědek vyslechnut nebyl, i když byly do spisu zařazeny i listiny vztahující se k insolvenčnímu řízení vedenému proti jeho osobě, z něhož je patrné, že pohledávky jeho věřitelů mohou být uhrazeny jen z malé části. Zmiňované důkazy, které dosud provedeny nebyly, by mohly rovněž přispět k bližšímu objasnění otázky, zda je představa obviněné (nárok vůči rodině B.) skutečně bludem bez racionálního základu.
25. Dovolatelka tedy důvodně uplatnila námitku zpochybňující, zda se dopustila činu jinak trestného, když závěr o jeho spáchání je nezbytnou podmínkou pro rozhodnutí o případném uložení ochranného léčení v trestním řízení. Další nezbytné dokazování zaměřené na posouzení otázky, zda byl spáchán čin, který by jinak naplňoval znaky přečinu nebezpečného pronásledování, může blíže objasnit i v dovolání zmíněné pochyby o tom, zda představy dovolatelky související s vymáháním pohledávky vůči rodině B. lze skutečně považovat za výraz bludného přesvědčení.
26. Závěr o uložení ochranného léčení není přitom závěrem znaleckým, nýbrž výlučně závěrem právním, který může učinit jen soud na podkladě zjištěného skutkového stavu věci (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Jestliže soud v posuzovaném případě dovolatelce uložil podle §99 odst. 1 tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě, byl by tento postup správný za předpokladu, že dovolatelka trestný čin spáchala ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jež pro nepříčetnost vylučovala její trestní odpovědnost, a její pobyt na svobodě je zároveň nebezpečný. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není zásadně možné vyvozovat pouze z jednání, které v daném případě jinak vykazuje znaky trestného činu. Z hlediska splnění podmínek §99 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné, že pobyt takové osoby musí být nebezpečný i v budoucnu, resp. musí existovat poměrně vysoký stupeň pravděpodobnosti, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Tento závěr musí být vždy opřen o skutková zjištění vyplývající z provedených důkazů, zejména důkazu (znaleckého posudku) provedeného na základě vyšetření duševního stavu obviněného, tj. zda zjištěná duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost ve shora uvedeném smyslu nebezpečný (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 58/1968 a č. 24/1992/I Sb. rozh. tr.). Zejména u pouze verbálních útoků takových osob namířených proti jednotlivci nebo proti skupinám obyvatelů je nezbytné vyhodnotit, zda z pobytu těchto osob na svobodě vyplývá nebezpečí pro společnost vzhledem k situaci, za níž k těmto útokům dochází.
27. Nejvyšší soud na základě všech shora rozvedených skutečností a z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), j), l) tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 156/2018, zrušil zároveň i předcházející usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 3 Nt 1001/2016, a stejně tak zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Třebíči, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
28. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Jeho úkolem především bude, aby po doplněném dokazování, které se bude vztahovat k otázkám výše formulovaným, vyvodil konkrétní skutková zjištění vztahující se ke skutku, jehož se měla obviněná dopustit, a pečlivě se věnoval znakům v úvahu přicházející skutkové podstaty a otázkám na ně navazujícím.
29. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Protože napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněnou, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
30. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněné a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík