ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1315.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1315/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání, které podali obvinění N. E., a S. E., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 3 To 11/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 156/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obvinění N. E. a S. E. (dále zpravidla jen „obvinění“, či „dovolatelé”) byli rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 3 T 156/2016, uznáni vinnými jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 17 T 165/2016, byl N. E. uložen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a čtyř měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 17 T 165/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. S. E. byl podle §145 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla současně uložen povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil zaplatil poškozenému L. K. nemajetkovou újmu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit poškozenému L. K. nemajetkovou újmu ve výši 13.250 Kč.
2. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili obvinění tím, že společně dne 12. 3. 2016 v době od 00:10 do 00:25 hodin ve Z. na ulici K. před restaurací K. H. (M.) nepřiměřeně okolnostem i předchozímu chování L. K., a L. Z., tyto za použití dřevěné tyče fyzicky napadli tak, že po předchozí slovní komunikaci mezi N. E. a podnapilými poškozenými L. Z. a L. K. v prostoru restaurace, která byla pro obžalovaného N. E. nepříjemná v otázkách úhrady výplat zaměstnancům, způsobu užití kamer, a která narušovala atmosféru uvnitř restaurace před přítomnými hosty s cílem vyvézt poškozené mimo restauraci, a aby tuto opustili, byl nejprve poškozený L. Z. vyveden bez svých osobních věcí, aniž by snědl objednané jídlo, obžalovaným N. E., následně na popud obžalovaného S. E. vyšel z restaurace i poškozený L. K. též bez svých osobních věcí, došlo ke slovní komunikaci mezi těmito osobami a po chvíli k nim přiběhl S. E. s napřaženou dřevnou holí v délce 91 centimetrů a průměru 3 až 4 centimetry, který touto poškozeného L. K. udeřil opakovaně, čímž vyvolal vzájemný fyzický konflikt, přičemž prvotní rána byla vedena na hlavu poškozeného K., kterému i v důsledku následného napadání ze strany obžalovaného N. E. byla způsobena zranění, a to tržně zhmožděná rána hlavy bez významného omezení v obvyklém způsobu života, vyjma krátkodobé hospitalizace, kdy komplex poranění lze ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako lehká, která si vyžádala lékařské ošetření a nedošlo k poranění pro život důležitého orgánu a poškozený nebyl nikterak ohrožen na životě, ale při posuzování předmětu doličného jako pevného tupého tyčovitého předmětu by při vyšší dopadové intenzitě mohla vzniknout v případě prudkých úderů vedených shora dolů na hlavu až poranění ve formě zlomenin klenby lební či poranění mozkové tkáně (podezření na drobná zhmoždění mozku bylo vysloveno, dalším vyšetřením se nepotvrdilo), přičemž hůl byla následně předána obžalovanému N. E., který předtím několikrát udeřil L. Z. pěstí do obličeje a poté pokračoval v bití holí, přičemž zejména poškozeného L. Z. udeřil do horní končetiny, aniž by tento v této době fyzicky někoho napadal, kdy poškozenému L. Z. byla způsobena drobná zranění v podobě podlitin, oděrek, drobných otoků apod., kdy komplex poranění lze ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako lehká, která si nevyžádala žádnou lékařskou péči, nedošlo k poranění pro život důležitého orgánu, poškozený nebyl nikterak ohrožen na životě ani omezen v obvyklém způsobu života, ale při posuzování předmětu doličného jako pevného tupého tyčovitého předmětu by při vyšší dopadové intenzitě mohly vzniknout v případě prudkých úderů vedených do horní končetiny zlomeniny kosti předloktí.
3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Znojmě podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 3 To 11/2018, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
II.
4. Prostřednictvím společného obhájce poté podali obvinění proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předně vyjádřili obvinění nesouhlas se závěrem, že by se měli skutku dopustit ve spolupachatelství. Z popisu skutku ve výroku rozhodnutí není patrné, že by od počátku existoval zjevný společný úmysl obviněných způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví. V době, kdy obviněný N. E. a poškozený Z. opustili prostory restaurace, k žádnému násilí nedocházelo. Až s časovým odstupem a po odchodu poškozeného K. vyběhl před restauraci s tyčí v ruce obviněný S. E. a holí opakovaně udeřil do hlavy poškozeného K. Tuto část skutku proto není důvod přičítat jako spolupachatelství obviněnému N. E. Pokud pak měl tento obviněný napadnout stejnou holí poškozeného Z. a z jeho útoku mělo hrozit způsobení zlomeniny kostí předloktí, pak se rozhodnutí nevypořádává s otázkou, zda je zlomenina kostí předloktí natolik vážnou poruchou zdraví, aby bylo možné hrozící následek považovat za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Podle znalce byl úder na ruku poškozeného Z. veden pouze menší intenzitou, poškozený utrpěl jen malou odřeninu, v dalším útoku obviněný sám ustal. Za těchto okolností není důvod vyvozovat na straně obviněného N. E. úmysl způsobit poškozenému těžké ublížení na zdraví. Jednání obviněného N. E. vůči poškozenému K. je popsáno natolik neurčitě a kuse, že nedovoluje jasně určit, jak konkrétně se měl tento obviněný podílet na útoku na poškozeného K.
5. Povaha dřevěné hole použité k útoku nebyla blíže zkoumána stran její pružnosti, stavu a stáří, ač to obvinění navrhovali, přetrvaly proto pochybnosti, zda použitý předmět byl vůbec způsobilý k zasazení úderů vyšší dopadové intenzity, které by teprve mohly podle znalce způsobit závažnější zranění ve formě zlomenin kostí lebky či poranění mozku. K prokázání závěru, že použitou dřevěnou holí mohla být způsobena těžká újma na zdraví, nebyl proveden žádný důkaz, který by takové tvrzení prokázal, podle obviněných tak byl navozen extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním. Údery vedené obviněným S. E. na hlavu poškozeného navíc byly podle znalce menší až střední dopadové intenzity, je proto zřejmé, že nemohly vést k těžké újmě na zdraví.
6. S ohledem na shora uvedené tak obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 3 To 11/2018, a věc tomuto soudu přikázal k dalšímu projednání.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněných uvedl, že výhrada obviněných vztahující se k posouzení skutku jako trestného činu spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se týká právního posouzení skutku a je tak formálně podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod. Právní kvalifikaci použitou soudem však pokládá státní zástupce za správnou.
8. I když jako první zaútočil tyčí jeden z obviněných, zapojili se oba aktivně do napadání poškozených. Podle státního zástupce dřevěná tyč zjevně sloužila k řešení podobných incidentů za srozumění obou obviněných. Pokud si obviněný N. E. před odchodem z restaurace svlékl bundu (šlo o zimní období a pozdní noční hodinu), pak zjevně počítal s násilným řešením nepříjemné situace. V momentu, kdy S. E. zaútočil na poškozené tyčí, reagoval spoluobviněný N. E. jako osoba, která útok očekávala a hodlala se na něm sama podílet, neboť sám hůl převzal a pokračoval s ní v útoku proti dalšímu poškozenému. Oba obvinění v podstatě současně zaútočili na poškozené, na útoku se oba aktivně podíleli. Spolupachatele spojuje jednání vedené společným úmyslem, není však nezbytné, aby se na trestné činnosti podíleli stejnou měrou. Pokud byl útok veden na hlavu poškozeného, kam směřovaly údery vedené za použití zbraně, museli být útočníci přinejmenším srozuměni se způsobením následku v podobě těžké újmy na zdraví. Společné jednání i společný úmysl tak lze vztáhnout i na hrozbu závažnějšího následku. O naplnění subjektivní stránky svědčí velká a nekontrolovaná intenzita použití zbraně proti tělu poškozených, razance útoku byla patrná i z vylíčení v telefonátu oznamovatele. S ohledem na intenzitu obviněnými použitého násilí, která nebyla jen nízkého stupně, a směřování útoku na oblast hlavy či horní části těla byli obvinění srozuměni s tím, že nejméně u jednoho z poškozených může dojít ke způsobení závažného zranění.
9. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a), resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 3 To 11/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění je podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
17. K námitce zpochybňující závěr o spolupachatelství obviněných lze uvést, že podle judikatury spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. U spolupachatelství podle §23 se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. R 2180/1925). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 326).
18. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Například při útoku vedeném proti fyzické integritě poškozeného lze srozumění pachatele se smrtí (obdobně i se způsobením těžké újmy na zdraví) poškozeného [nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] dovozovat z povahy nástroje použitého k útoku, ze způsobu použití takového nástroje, z intenzity útoku (fyzické síly vyvinuté pachatelem) a z míst zásahu na těle poškozeného (např. zda byl útok veden proti místům, kde jsou uloženy orgány důležité pro život člověka, či zda byl útok veden takovým způsobem, že poškozenému mohlo být způsobeno ještě jiné poranění, než ke kterému došlo). Uvedené objektivně zjistitelné okolnosti útoku jsou ovšem ve vztahu k dokazování formy zavinění pachatele toliko důkazy nepřímými, na jejichž základě nelze eventuální úmysl automaticky presumovat. Aby bylo možné dovodit alespoň srozumění pachatele s následkem na těle poškozeného, musí být uvedené objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy, jakými jsou pohnutka činu a osobní vlastnosti pachatele.
19. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Okolnosti skutečně existující mohou být v rámci znaků uvedených v zákoně nahrazeny v představě pachatele (ve volní složce) jinými, nebo mohou být doplněny. Z rámce znaků skutkové podstaty v tomto smyslu nevybočuje, jestliže pachatel zamýšlel následek, resp. účinek obdobné povahy, jenž ve skutečnosti nastal, za podmínky, že jde o jednu z možných podob téhož uvažovaného následku či účinku (např. zlomení nohy místo zlomení ruky). Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, není třeba důkazu, že chtěl způsobit právě to zranění, které jeho jednání poškozenému přivodilo. Tento závěr je odůvodněn již zjištěním, že vzniklá těžká újma na zdraví je s jeho jednáním v příčinné souvislosti a pachatel tak jednal v úmyslu způsobit poškozenému zranění aspoň takové intenzity, které je nutno označit za těžkou újmu na zdraví. Přitom stačí i úmysl eventuální (srov. R 15/1952). Právě proto, že tu stačí i úmysl eventuální, je subjektivní stránka uvedeného trestného činu dána i v tom případě, kde pachatel takový následek svého jednání pokládá za možný, a pro případ, že nastane, je s tím srozuměn. Postačí totiž, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 202).
20. V posuzované věci soudy obou stupňů oprávněně poukázaly na to, že to byli právě obvinění, kdo nejprve přiměli oba poškozené k opuštění restaurace, kde posléze poškozené napadli jak údery pěstí a kopy, tak i dřevěnou tyčí (holí) donesenou obviněným S. E., kterou vzápětí předal spoluobviněnému, jenž s ní rovněž útočil na poškozené. V návaznosti na pořízený videozáznam, který zachycuje sice jen menší část incidentu, poukázal odvolací soud důvodně na to, že s ohledem na způsob nápřahu byly rány holí vedeny ze vší síly, plnou intenzitou a z opakovaných úderů vedených na hlavu poškozeného K. (na něhož útočili obvinění i v době, kdy byl již viditelně zraněn na hlavě a krvácel), tak mohlo zcela reálně hrozit způsobení možného těžšího zranění zmiňovaného ve znaleckém posudku z odvětví soudního lékařství.
21. Jako nedůvodná byla vyhodnocena námitka obviněného N. E., že by prvá fáze útoku na poškozeného K. vedená jeho bratrem za pomocí dřevěné tyče neměla být považována za jednání ve spolupachatelství. K tomu lze připomenout, že vzápětí on sám převzal tyč od svého bratra a sám ji použil k útoku na poškozené vedenému shodným způsobem. Jednotný záměr obou obviněných tak bylo možné vyvozovat jak z chování obviněných před útokem na poškozené, které se snažili obvinění přimět k opuštění vnitřních prostor restaurace (snímaných kamerovým zařízením), tak ze společného útoku na poškozené před restaurací, při němž si obvinění předávali donesenou dřevěnou tyč. Masivní razanci útoku na poškozené dokresluje i bezprostřední popis sledovaného děje v telefonátu, kterým byla na místo přivolána policie, i videozáznam zachycující pokračování útoku na poškozeného K. i v době, kdy byl zjevně zraněn na hlavě a krvácel. Na útoku proti poškozeným se obvinění podíleli obdobnou měrou a za použití téhož předmětu sloužícího jako zbraň. Pokud při tomto společně vedeném útoku obviněných na poškozené hrozilo alespoň jednomu z poškozených (L. K.) způsobení těžké újmy na zdraví, pak bylo jejich jednání důvodně posouzeno jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Ohledně srozumění obviněných s možným způsobením takového těžšího následku lze odkázat na str. 12, 13 rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožnil i odvolací soud (str. 4 usnesení odvolacího soudu). Dřevěná tyč byla zajištěna policií a zdokumentována, k materiálu, rozměrům a váze tohoto předmětu přihlížel i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, při vypracování svého znaleckého posudku (str. 209 spisu).
22. S přihlédnutím ke všem shora popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na to Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík