ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1440.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1440/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. CH. , nar. XY, okr. XY, Slovenská republika, občan Slovenské republiky, v ČR trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 4 To 228/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 4 T 60/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. Ch. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 4 T 60/2018 , byl obviněný J. Ch. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 23. 11. 2017 po příchodu do bytu č. 2 na adrese XY v Lounech, který užíval s K. M., nar. XY, v době od 18:00 hodin této pod vlivem alkoholu, který průběžně po celou noc konzumoval, ve stavu středně těžké opilosti nejdříve vulgárně nadával a poté ji i fyzicky napadal, a to tím způsobem, že ji tahal za vlasy, shazoval na zem a opakovaně udeřil otevřenou dlaní, přičemž se jeho agresivita v průběhu noci stupňovala, kdy uchopil nůž ze stolku, poškozená v obavě o svůj život obžalovanému z ruky nůž vytrhla a vyhodila jej otevřeným oknem ven, následně obžalovaný začal rozbíjet nádobí házením na zem, poškozené vulgárně nadával a ve slovním napadání pokračoval i přes stížnosti sousedů po celou noc až do časných ranních hodin, kdy jeho agresívní jednání vygradovalo kolem 04:00 hodin dne 24. 11. 2017, kdy poškozenou opakovaně udeřil dlaní do obličeje, až tato upadla na zem, následně ji zasedl a přiložil poškozené na obličej čtvercový polštář z pohovky se slovy „ty svině chcípneš, nikoho vyhazovat nebudeš, já ti tu smrt usnadním“ jej stlačil tak, aby poškozená nemohla dýchat, přičemž poškozená se snažila obličej uvolnit, aby mohla dýchat a volat o pomoc, což se jí podařilo až ve chvíli, kdy obžalovaného od sebe odstrčila, přičemž v téže chvíli na dveře bytu začali bouchat sousedé, kteří slyšeli hluk a volání o pomoc z bytu, z toho důvodu obžalovaný svého jednání vůči poškozené zanechal, šel otevřít dveře od bytu a vulgárně napadl sousedy, kteří v této době rovněž slyšeli volat z bytové jednotky poškozenou o pomoc, tito přivolali policii, která obžalovaného zadržela, přičemž jeho jednání vyvolalo v poškozené strach, že svoje výhrůžky uskuteční .
Za to byl obviněný odsouzen podle §353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest vyhoštění v trvání 5 (pěti) let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 4 T 60/2018, podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 4 To 228/2018 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 4 To 228/2018, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 416), ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , neboť má za to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné.
Předmětný dovolací důvod spatřuje obviněný v tom, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací zcela pochybily, když ve věci rozhodly, aniž by se řádně zabývaly otázkou, zda poškozené mělo být po změně právní kvalifikace dáno poučení podle ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. Oba soudy dospěly ke správnému závěru, že poměr poškozeného k obžalovanému musí existovat v době, kdy se trestní stíhání vede, resp. má vést, nikoli v době, kdy byl trestný čin spáchán. Nesprávně, bez opory v provedeném dokazování, však oba soudy došly k nesprávnému závěru, že ke dni změny právní kvalifikace (15. 3. 2018) neexistoval mezi ním a poškozenou takový vztah, který by vedl k závěru, že poškozená byla k němu osobou blízkou, jež má právo odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř., a tudíž policejní orgán nemusel zajišťovat vyjádření poškozené o souhlasu s trestním stíháním jeho osoby. Poškozená byla v přípravném řízení vyslechnuta dne 25. 11. 2017, přičemž v této době nebylo potřebné poškozenou poučit ve smyslu §163 odst. 1 tr. ř. a toto poučení poškozené dáno nebylo. O změně právní kvalifikace však měla být poškozená řádně poučena ve smyslu §163 odst. 1 tr. ř., neboť z jeho výpovědi jednoznačně vyplývá, že poškozenou považoval za svoji družku, se kterou vedl společnou domácnost. Pokud ve své výpovědi z listopadu 2017 tvrdila poškozená opak, pak vždy soud musí postupovat podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, a tyto rozpory ve výpovědích odstranit opakovaným výslechem a poučením poškozené. Pokud poučení dáno není, pak trpí řízení vadou, v daném případě neodstranitelnou, když poškozená v mezidobí zemřela. Obviněný v této souvislosti poukazuje na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, kde znalec hodnotil osobu poškozené a došel mimo jiné k závěru, že poškozená měla a má kladnou citovou vazbu k obžalovanému, a to na úrovni jejího typu osobnosti. Dále namítá, že nebyl proveden důkaz spisem ve věci povolení pobytu na území ČR, jehož součástí bylo prohlášení poškozené, že s ní žil ve společné domácnosti od roku 2013.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že podle §223 odst. 1 tr. ř. řízení zastaví, případně podle §265 1 tr. ř. přikáže příslušnému soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1200/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací tak soud odvolací. Soudy prvního i druhého stupně tak správně vyhodnotily vztah obviněného s poškozenou jako vztah sice známých osob, avšak nikterak blízkých, kdy by poškozená měla právo souhlasit s trestním stíháním obviněného ve smyslu ustanovení §163 odst. 1 tr. zákoníku. Poškozená byla řádně poučena a vyslechnuta jako svědkyně již v přípravném řízení, kdy se podrobným způsobem vyjádřila ke svému vztahu s obviněným. Rozlišila dobu před nástupem obviněného do výkonu trestu odnětí svobody od doby, která následovala po jeho návratu z vězení. Přispívání obviněného na nájem nelze brát za vedení společné domácnosti, poškozená vysvětlila, proč si obviněného nastěhovala do bytu s tím, že se jednalo o vyhovění žádosti svého příbuzného pouze do doby, než si obviněný sežene jiné ubytování. Uvedla, že s ním intimně nežila, do vazby mu nepsala, nenavštěvovala ho, způsobem, který by svědčil pro poměr druh družka, se rozhodně nechovala. Ani sám obviněný v rámci vazebního zasedání nehovořil o poškozené jako o družce, u které by měl i nadále bydlet. S ohledem na výše uvedené má tedy za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 4 To 228/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Ch. vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Jde o to, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé podle §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena podle §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo §11a tr. ř., neboť trestní řád výlučně v těchto ustanoveních taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
Obviněný na konkrétní ustanovení trestního řádu neodkazuje, nicméně podle obsahu jím uplatněné námitky poukazuje na ustanovení §11 odst. 1 písm. l ) tr. ř. , které stanoví, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět .
Trestní stíhání se souhlasem poškozeného je upraveno v §163 odst. 1 tr. ř.
Podle §100 odst. 2 tr. ř. je svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
Poměr poškozeného a toho, vůči němuž má právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním, musí být u trestných činů taxativně uvedených v §163 tr. ř. dán v době, kdy se vede trestní stíhání nebo se má vést, nikoli v době, kdy byl čin spáchán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 845/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 444/2016).
Trestní stíhání obviněného bylo původně zahájeno pro skutek, který byl kvalifikován jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (č. l. 2–4). Jedná se o trestný čin, který není obsažen ve výčtu ustanovení §163 odst. 1 tr. ř., poškozená tedy nebyla ve smyslu uvedeného ustanovení poučena, neboť její souhlas nebyl vyžadován. Dne 15. 3. 2018 došlo ke změně právní kvalifikace jednání obviněného, kdy namísto pokusu trestného činu vraždy bylo jednání obviněného kvalifikováno jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (č. l. 294–296), s tímto byla následně podána obžaloba (č. l. 305–316). Trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku je trestným činem obsaženým ve výčtu ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. upravující trestní stíhání podmíněné souhlasem poškozeného. Tento souhlas nebyl orgány činnými v trestním řízení na poškozené vyžadován, neboť dospěly k závěru, že v době, kdy bylo vedeno trestní stíhání obviněného, poškozená nebyla s obviněným ve vztahu osob blízkých ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř. Z obsahu spisu se podává, že poškozená zemřela dne 11. 4. 2018 (úmrtní list na č. l. 350).
Poškozená v rámci přípravného řízení popsala svůj vztah s obviněným, kdy rozlišovala dobu, kdy s obviněným tvořila pár a sdílela s ním společnou domácnost jako jeho družka, a dobu poté, co se obviněný vrátil z výkonu trestu a ona jej nechala u sebe dočasně bydlet. V rámci své výpovědi jej poškozená za svého druha neoznačila, resp. se přímo vyjádřila v tom smyslu, že jeho družkou není, nemá s ním žádný vztah, pouze vyhověla jeho žádosti, aby u ní mohl po svém propuštění z výkonu trestu dočasně bydlet, přičemž spolu i přes jeho žádosti intimně nežili a obviněný jí pouze přispíval na jídlo. Když byl ve výkonu trestu, navštívila jej během 2,5 roku pouze jednou (č. l. 23–24).
Nalézací i odvolací soud se k předmětné námitce vyjádřily, neboť obviněný tuto uplatňuje opakovaně. Nalézací soud poukázal i na to, že ani obviněný poškozenou jako svou družku neoznačil, když v rámci vazebního zasedání dne 28. 3. 2018 neuváděl, že by jejich vztah trval či zda by šel po svém propuštění k poškozené znovu bydlet. Poškozená jej během jeho vazby nijak nekontaktovala, přičemž nelze přehlédnout ani jednání, jakého se obviněný vůči poškozené dopustil (str. 3–4 rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud se se závěry nalézacího, resp. odvolacího soudu ztotožňuje. Nijak nerozporuje, že obviněný a poškozená žili jako druh a družka a sdíleli společnou domácnost předtím, než obviněný nastoupil do výkonu trestu. V době, kdy bylo zahájeno trestní stíhání obviněného, a to ani v době, kdy došlo ke změně právní kvalifikace, však již jejich vztah nebyl vztahem osob blízkých. Poškozená vysvětlila, z jakých důvodů u ní obviněný bydlel, přičemž finanční příspěvek na jídlo nelze vnímat jako vedení společné domácnosti. Stejně tak by nešlo vnímat ani příležitostný intimní styk, kterýžto však poškozená vyloučila. Za přesvědčivé nelze označit ani vyjádření poškozené učiněné v rámci znaleckého zkoumání, že k obviněnému nadále cítila lásku, jelikož citové rozpoložení nevypovídá nic o tom, zda byla či nebyla s obviněným v partnerském vztahu. V rámci dotazů znalkyně uvedla i to, že se jej bála a cítila se jeho chováním ohrožena. Stěžejní je však, že jej neoznačila za svého druha. Jak již bylo uvedeno výše, při posuzování otázky, zda je trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného vzhledem k existenci vztahu obviněného k poškozenému předpokládaného ustanovením §163 odst. 1 tr. ř. (resp. §100 odst. 2 tr. ř.), je vždy rozhodná doba, kdy má být zahájeno trestní stíhání, a doba, po kterou se trestní stíhání vede (tj. až do pravomocného skončení věci). Proto není rozhodující, zda uvedený vztah existoval v době, kdy byl spáchán trestný čin, jehož trestní postih je podmíněn souhlasem poškozeného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005, TR NS 17/2005-806). S ohledem na uvedené je tedy doplnění dokazování spisem ve věci povolení k pobytu z roku 2013 bezpředmětné.
Pokud pak obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazu, a to psychologického znaleckého posudku PhDr. Štěpánky Tůmové na osobu poškozené (č. l. 120–134), uplatňuje námitku pod jím uplatněný dovolací důvod nepodřaditelnou, resp. nepodřaditelnou pod jakýkoli z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. Ch. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu