ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1446.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1446/2018-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2018 o dovolání, které podal obviněný K. B., nar. XY ve Slovenské republice, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 7 To 49/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 62/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obviněný K. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, či „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 5 T 62/2017, uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest propadnutí zavíracího nože s černou umělohmotnou rukojetí o délce čepele 8 cm. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému D. K. nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 45.073 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený D. K. odkázán s nárokem na náhradu škody a se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil obviněný tím, že dne 24. 3. 2017, v době okolo 11.00 hod., v prostoru před osobním výtahem v suterénu panelového domu čp. XY, v XY, v XY, po předchozích verbálních narážkách vůči svědkyni I. K., nar. XY, proti kterým se její syn poškozený D. K., nar. XY, verbálně ohradil, ho v úmyslu usmrtit napadl tak, že ho velkou silou bodl zavíracím nožem o délce čepele 8 cm do krku a způsobil mu tím bodnořeznou ránu přední strany krku s délkou bodného kanálu 4,5 cm, která si vyžádala operační zákrok ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, přičemž bezprostředně hrozilo zasažení krkavice nebo hrdelní žíly, hrtanu, průdušnice nebo nervové pleteně, která se v dané lokalitě nachází, s přímým ohrožením života poškozeného.
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 7 To 49/2018, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
4. Prostřednictvím obhájce poté podal obviněný proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1015/2006, namítl, že nesprávnost hmotněprávního posouzení může spočívat i v chybně posouzené předběžné otázce. Přirovnal pak situaci ve své trestní věci k situaci, která byla řešena v citovaném rozhodnutí. Konkrétně namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., a poukázal na to, že ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nebyly popsány žádné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o jeho úmyslu poškozeného usmrtit. V takovém případě bylo na místě skutek posoudit jen jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň zdůraznil, že skutková věta výroku o vině neobsahuje popis vědomostní a volní stránky psychického vztahu k jeho trestné činnosti, zejména jejímu následku, a to ani v náznaku. Nesprávnost hmotněprávního posouzení podle něj vychází i z neúplnosti dokazování a ze skutečnosti, že nebyla dodržena zásada in dubio pro reo, že nebyla vzata v úvahu možnost i znalcem připuštěné jiné polohy těl, a že byla nesprávně přijata pouze ta verze, že poškozený udeřil obviněného až po bodnutí, ačkoliv existuje i možnost právě opačná, která měla být řádně prověřena.
5. Obviněný dále namítl, že výslech provedený formou videokonference nebyl proveden v souladu s procesními předpisy, neboť mu nebyla dána možnost se souvisle vyjádřit, a došlo také ke zkreslení jeho výpovědi. Připouští, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno důvodně, ale účelově pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kdy teprve posléze došlo ke změně právní kvalifikace na trestný čin podstatně závažnější. Takový postup pokládá za porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť orgány činné v trestním řízení postupovaly tak, aby v něm vzbudily dojem, že mu nehrozí tak vážný postih, a přiměly ho tak k doznání, na základě kterého byl formulován závěr o vině ve smyslu přísnější právní kvalifikace.
6. V podaném dovolání zopakoval svoji verzi průběhu skutkového děje s tím, že fyzicky na něj jako první zaútočil poškozený tak, že jej udeřil do obličeje plným kanystrem. Dokazování ohledně tohoto prvotního útoku na svoji osobu považuje za neúplné. Dále pak popsal podrobně průběh skutkového děje, na kterém se zakládá jeho obhajoba, tedy že nejprve byl udeřen ze strany poškozeného, takže poklesl v kolenou, kdy poškozený se nad něj nahnul a právě v této poloze na něj při špatném výhledu zaútočil nožem. Dovozuje, že z jeho strany nešlo o úmysl zabít, ale jen o úmysl poškozeného zahnat. Takové jednání by podle jeho představ mohlo být kvalifikováno jako překročení mezí nutné obrany.
7. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 7 To 49/2018, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 5 T 62/2017, a poté věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že zásadní část námitek obviněného pod jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, neboť obviněný zpochybňuje soudy zjištěný skutkový stav. Domáhá se toho, aby se soudy zabývaly právní kvalifikací jinak definovaného skutku, tedy skutku, který tvoří verzi jeho obhajoby. Ta je postavena na tvrzení, že prvním, kdo fyzicky zaútočil, byl právě poškozený D. K., kdy se dovolatel v zásadě pouze instinktivně za použití nože bránil tak, že bodal z podřepu vzhůru, aniž by přesně cílil na nějakou konkrétní část těla poškozeného, konkrétně pak na krk, který skutečně zasáhl. Tato verze v průběhu samotného skutku však prokázána nebyla, neboť soudy vycházely z diametrálně odlišných skutkových zjištění. Ta však byla založena na pečlivém hodnocení důkazů, které bylo prosté jakékoliv svévole. Důkazy byly hodnoceny jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, přičemž se podařilo prokázat průběh samotného konfliktu tak, aby s přihlédnutím k prokázaným následkům na zdraví poškozeného bylo definováno i zavinění obviněného. Toto zavinění je pak také odpovídajícím způsobem vyjádřeno ve skutkové větě výroku rozsudku, byť je možné připustit, že přesně není specifikován nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ten je však jednoznačně popsán v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž úvahám soudu není možné ničeho vytknout. Byl prokázán motiv jednání obviněného, kterým bylo uvolnění městnané agrese, která se v něm hromadila proto, že nezvládal sousedské soužití v panelovém domě s rodinou K., kterou považoval za značně hlučnou a obtěžující. Pouze pro úplnost zmiňuje, že v posuzované trestní věci pro rozhodnutí soudu nehrála důležitou roli žádná předběžná otázka, kterou by se soudy zabývaly. Protože rozhodnutí soudů netrpí obviněným vytýkanými vadami, navrhla, aby jeho dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
10. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 7 To 49/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný je podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
16. Už na tomto místě lze zmínit, že námitky obviněného nejsou ve věci novými. Uvedl je již v předcházejících fázích řízení, přičemž soudy obou stupňů se s jeho obhajobou dostatečně vypořádaly (str. 11–12 rozsudku nalézacího soudu, dále str. 3 usnesení odvolacího soudu). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
17. Z provedených důkazů přitom soudy dovodily, že dne 24. 3. 2017, když se obviněný setkal s I. K. a jejím synem, poškozeným D. K., kteří se vraceli s nakoupeným materiálem na úpravu svého bytu, obviněný nejprve slovně napadl I. K., a poté nožem i jejího syna poškozeného D. K. Teprve po úderu nožem do krku se poškozený ohnal rukou s kanystrem proti obviněnému, v jehož ruce uviděl nůž, a právě přitom si poškozený poranil ruku. Poškozený utrpěl bodnořeznou ránu přední strany krku s délkou bodného kanálu 4,5 cm, kdy bezprostředně hrozilo zasažení krkavice nebo hrdelní žíly, hrtanu, průdušnice nebo nervové pleteně, které se v dané lokalitě nachází s přímým ohrožením života poškozeného.
18. Při rekonstrukci průběhu skutkového děje soudy důvodně vyšly z výpovědi poškozeného D. K., která byla konstantní a odpovídala utrpěným zraněním, stejně tak jako z výpovědi jeho matky I. K. Byť znalci ve svém znaleckém posudku připustili i možnost vzniku způsobených zranění tak, jak v konečném stadiu uváděl obviněný, neznamená to, že by uvedená varianta mohla tvořit podklad skutkových zjištění, a to z toho důvodu, že byla vyvrácena ostatními důkazy. Připomenout lze řezné poranění malíku pravé ruky poškozeného, z něhož je zjevné, že pokud poškozený kanystrem zaútočil na obviněného, ten již v rukou držel nůž, o který se poškozený při své obraně poranil. Současně lze připomenout, že výpověď obviněného se ohledně mechanizmu útoku v čase měnila, tedy nebyla konzistentní a soudy ji důvodně označily za účelovou. Skutek v té podobě, jak byl popsán, odpovídá rovněž osobnostnímu nastavení obviněného, který je osobností anomální s rysy emoční nestability a impulzivity, kdy dané jednání bylo vyústěním městnaného nezvládnutého afektu, který vygradoval do fyzického útoku. Skutková zjištění soudů obou stupňů tak nejsou v žádném nesouladu s provedenými důkazy, natož pak v nesouladu extrémním.
19. Samotné řízení se rovněž nevyznačovalo žádnými excesy, neboť výslech prostřednictvím videokonferenčního zařízení trestní řád připouští, stejně jako možnost změny právní kvalifikace trestního jednání obviněného. Už při výslechu provedeném za využití videokonferenčního zařízení přitom uplatnil obviněný vlastní obhajobu, že nejprve jej napadl poškozený údery do hlavy, a teprve v reakci na tento útok poškozeného vytáhl obviněný nůž, kterým bodl poškozeného. Z protokolu o výslechu je patrné, že obviněný měl možnost se k věci podrobně vyjádřit, výslechu byl přítomen i jeho obhájce, který se seznámil s obsahem protokolu, přičemž případné výhrady ke způsobu protokolace bylo možné řešit žádostí o opravu nebo doplnění protokolu.
20. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že jednání, jímž byl uznán vinným, nemělo být posouzeno jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 1 tr. zákoníku, ale jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Nutno však zdůraznit, že skutek, tak jak byl definován ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, byl důvodně posouzen jako pokus vraždy, protože obviněný v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku způsobil poškozenému zranění sice menšího významu, kdy krvácení nebylo u poškozeného takové, aby jej přímo ohrožovalo na životě, avšak bodl poškozeného do přední strany krku nožem o délce čepele 8 cm, a to velkou silou, takže nůž pronikl skrze pevné struktury krku. Při takto vedeném útoku mohlo dojít k zasažení hrdelní žíly, případně krkavice velmi snadno, neboť podle znaleckého posudku hrály roli milimetry. Obviněný mohl zasáhnout také hrtan, průdušnici nebo nervové pleteně, které se v dané lokalitě nachází, přičemž tak by došlo k přímému ohrožení života poškozeného. Nedošlo-li k takovému následku, stalo se tak pouze dílem náhody, neboť jednání obviněného bylo způsobilé vyvolat daleko závažnější následek a směřovalo ke vzniku smrti poškozeného.
21. K námitce obviněného zpochybňující úmysl poškozeného usmrtit lze uvést, že okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Například při útoku vedeném proti fyzické integritě poškozeného lze srozumění pachatele se smrtí poškozeného [nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] dovozovat z povahy nástroje použitého k útoku, ze způsobu použití takového nástroje, z intenzity útoku (fyzické síly vyvinuté pachatelem) a z míst zásahu na těle poškozeného (např. zda byl útok veden proti místům, kde jsou uloženy orgány důležité pro život člověka, či zda byl útok veden takovým způsobem, že poškozenému mohlo být způsobeno ještě jiné poranění, než ke kterému došlo). Uvedené objektivně zjistitelné okolnosti útoku jsou ovšem ve vztahu k dokazování formy zavinění pachatele toliko důkazy nepřímými, na jejichž základě nelze eventuální úmysl automaticky presumovat. Aby bylo lze dovodit alespoň srozumění pachatele s usmrcením poškozeného, musí být uvedené objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy, jakými jsou pohnutka činu a osobní vlastnosti pachatele (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 202).
22. V posuzované věci přitom soudy obou stupňů oprávněně poukázaly na to, že podle objektivně dokumentovaného zranění na těle poškozeného a podle znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství vedl obviněný útok na tělo poškozeného velkou intenzitou proti části těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány.
23. Nepřímý úmysl obviněného soudy dovodily ze skutečnosti, že i osoba bez medicínského vzdělání, tedy i běžný laik, dobře ví, že krk je místem, kterým procházejí životně důležité žíly, tepny a nervy, včetně důležitých dýchacích orgánů, takže obviněný věděl, že útočí na velmi rizikovou část lidského těla, která je navíc prostorově strukturovaná tak, že nedokáže cílit na místo, u kterého by věděl, že nemůže způsobit smrtelné poranění. Obviněný musel být rovněž s ohledem na použitý nástroj k útoku v podobě nože s délkou čepele 8 cm s přihlédnutím k síle, kterou při bodnutí použil, srozuměn s tím, že může poškozeného usmrtit. Motiv jednání obviněného byl přitom v zásadě malicherný, a to že rodina poškozeného je hlučná. Obviněný však jednal pod vlivem městnaného nezvládnutého afektu, který se u něj rozvinul v důsledku anomálního nastavení jeho osobnosti. S ohledem na směřování útoku, stejně tak jako s ohledem na nástroj, který obviněný k útoku použil, v kombinaci se silou, kterou při útoku uplatnil, pak musel být srozuměn s tím, že může poškozeného usmrtit. Bylo tedy prokázáno, že obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn. Konkrétní provedení útoku mělo jednoznačnou souvislost s možností úmrtí, která pro obviněného byla běžně rozpoznatelná, neboť byla značně pravděpodobná. Posouzení jednání obviněného jako jiného trestného činu, případně jednání, které by vylučovalo protiprávnost činu, proto nepřichází v úvahu.
24. I když byl postoj obviněného ke způsobenému, resp. z útoku hrozícímu následku formulován ve skutkové větě rozsudku jen stručně výrazem „v úmyslu usmrtit“, bylo možné z popisu mechanismu útoku v návaznosti na úvahy podrobněji rozvedené v odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu dovodit, že na rozdíl od věci posuzované v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1015/2006, byl ve skutkové větě rozsudku krajského soudu dostatečně určitým způsobem vyjádřen i psychický vztah obviněného k porušení zákonem chráněného zájmu na zdraví, resp. životě lidí, ve smyslu příslušných ustanovení trestního zákona o trestném činu vraždy.
25. S přihlédnutím ke všem shora popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na to Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík